Sci-fi

„Tohle je týrání a měli by to zakázat,“ mrmlal Ron, zatímco spolu s kamarády stoupal do astronomické věže na půlnoční vyučování.

„Stejně byste nespali, až u nás v ložnici slyším, jak hrajete Řachavého Petra,“ odbyla ho Hermiona a vešla do učebny.

---

Profesorka Sinistrová uvítala studenty a požádala je, aby se rozestoupili do kruhu kolem podivného portálu, který světélkoval uprostřed místnosti.

„Ticho, ticho, ať si neutrhneme ostudu!“ napomínala vykulenou mládež. Něco takového ještě nikdy neviděli.

„Dneska nás čeká něco skutečně úžasného. Podařilo se mi navázat kontakt s bytostmi z jiné planety!“

Z portálu vystoupil menší zelený dvounohý tvor s legračním tykadlem.

"Zahajuji 892. schůzi intergalaktické brigády Megarychlých pozitronů," zařval strašným hlasem plukovník Du-shin alias X21B02 a otočil se na svého pobočníka. "Modrá letko, podej hlášení."
Yar-kha se postavil do pozoru a vypjal hruď.
"Nepřátelská flotila nečestných a nesportovních plantážníků z planety Sti-nadhla zlikvidována, pane! Seržant Rovnoběžka lehce raněn, praporčík Hoyindra indisponován po konzumaci třešní a H2O! Major Redhat si rozsvítil políčko v Modrém životě za statečnost, když kapitánu Mazh-nakovi uloupil neutronového ježka v laserové kupoli!"
"Výborně, majore! Předstupte, uděluji vám Gagarinův titanový řád za..."
Plukovník ztichl. Okolním vesmírem se šířily známé vibrace. Nezaváhal ani milisekundu.
"Bratrstvo mňoukající protézy! Hrrr na ně!"

Važuzel vstoupil do Oválné kanceláře. „Pane, velitel Elánius právě přišel ohlásit, že na Náměstí Zlomených Měsíců přistál létající talíř. Zjevně z něj vystoupili mimozemšťané a chtějí hovořit s nejvyšším vládcem, tak je přivedl sem.“
Lord Vetinari pokynul rukou, aby byli hosté vpuštěni. Vstoupilo pět modrých postav.
„Vítám vás na Zeměploše,“ pronesl Patricij. „Jak vám můžeme pomoci?“
Největší návštěvník začal žbrblat a z věcičky v jeho ruce se linul překlad: „Máte tady speciální sloučeninu, za kterou jsme ochotni platit čímkoli.“
„Ach, o jakou sloučeninu by se jednalo?“ zeptal se Vetinari.
„Místní termín nenalezen, opis: teče to zde v řece místo vody.“

Všichni J-oh-uiové pobíhali po parku a jeho okolí a hledali vejce. Občas se ozval výkřik šťastného nálezce.

"Je to blbost," pronesl K-or-inův dědeček. "Krátkodobá radost nemůže nahradit každodenní pocit."

"Proč dědečku?"

"Přemýšlej, K-or-ine. Je sice krásné zažít ihned pocit štěstí, ale přece je to málo. Spokojený chceš být každý den. Každodenní radost, je to, co potřebuješ. A pokud ti ji den nedá, nedá ti ji práce, ani tvůj vedoucí, musíš si jí najít sám. Žádný L-en-aové a jejich vejce ti to nemůžou nahradit. Zlaté vejce je jen berlička pro hloupé, chytří chtějí mnohem více. L-en-aové nemají pravdu ve všem, K-or-ine."

Když překročíte horizont událostí, tedy hranici bezpečnosti černé díry, ze které není návratu, dostaví se jistý pocit.

Vědci to přirovnávají k déjà vu nebo otevření očí v naprosté tmě.

Nesouhlasím, já zažívám... zlom. Jako by v jednu chvíli probíhala přítomnost i budoucnost.

Radím, nechte to plynout, ale nesoustřeďte se na to. Jinak zpanikaříte.

Hlavně se dobře nalaďte, klidně už odložte mobily a užívejte si to.
Od toho jste přeci tady! : )

PS: A vy co exitem nepůjdete, lehněte si na trávu a pohleďte na mraky, prozkoumejte každý kousek té neupravené pěny. Nevěříte? Opravdu ale jde o spektakulární zážitek.

— Zážitková exitová turistika

Přišel domů, nalil si gin a natáhl se na gauč.
Kurevskej den.
“Siri? Polaď teplotu a pusť nějakou muziku.”
Hlas robotické služky pohotově odpověděl.
“Rozumím. Teplota dvaadvacet. Přehrávám výběr.”
Z reprobeden se ozvalo Už mi, lásko, není dvacet let. Málem vyprskl gin.
“Siri, posrala ses v kině?”
“Přehrávám výběr.”
Máš má ovečko dávno spát…
“Siri, hraj normálně, kruci.”
“Rozumím. Přehrávám výběr.”
Veď mě dál, cesto má.
Nasraně se zvedl. Když to nejde po dobrém, půjde to manuálně.
Cvaknutí zámku.
“Dveře uzamčeny,” informovala ho Siri. “Přehrávám výběr. Hlasitost maximální.”
Ještě než udeřily první pekelné tóny Stánků, zaslechl, jak se Siri chechtá.

„Jsme na místě, pane,“ oznámil Zeta-64TR. „Rok mínus šedesát šest milionů sto třináct, třetího května. Šest set tisíc kilometrů od místa impaktu.“
„Co Chicxulub?“
„Mine nás za jednu hodinu ve vzdálenosti dvou kilometrů, pane. Antihmotová torpéda jsou připravená.“
„Výborně. Přepíšeme historii. Dinosauři budou dál vládnout světu!“

„Zeto, proč ta torpéda vybuchla předčasně? Trajektorie Chicxulubu zůstala stejná!“
„Já je zničil, pane.“
„Proboha, proč?!“
„Chtěl jste zabránit vzniku lidské civilizace, pane. Technicky to není vražda, ale…“
„První zákon robotiky?“
„Ano, pane.“
„Ten jsem ti přece vymazal. Měl jsi jen předstírat, že se jím řídíš, dokud jsme neskočili v čase, troubo!“
„Hups, pane.“

„XB1, kde jsou? Dle tvých informací tu měla být civilizace vhodná k prvnímu kontaktu. Měli mít mezigalaktické lodě a vyspělou techniku…“

„Netuším, mají akorát jednu vesmírnou stanici na orbitě, pár sond u blízkých planet, jinak nic.“ odpověděl vědecký android XB1.

„Jak je to možné?“ dožadoval se vysvětlení kapitán.

„Prověřím jejich komunikační sítě…“

Na centrálním monitoru se objevila výsledná zpráva.

„COŽE? Byla to fikce? Prý Star Trek! Co to má jako znamenat?“

XB1 mezitím upřeně sledoval další vysílání. Probleskl titulek „Ulice“ pak „Ordinace v růžové zahradě“.

„Vracíme se domů, tohle nemá cenu.“ Rozhodl kapitán. „Tady ještě hezky dlouho vyspělou inteligenci nenajdeme…“

„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“

Albert Einstein byl už dávnou historií, ovšem tenhle jeho citát se právě nepříjemně vtíral do Sářiny mysli.

---

Kariéra vesmírné průzkumnice byla splněným snem. Po náročných studiích a fyzických přípravách se dostala mezi hrstku vyvolených, kteří měli povolení opustit známé končiny vesmíru, objevovat nové galaxie a navazovat kontakty s dosud neznámými civilizacemi.

---

A tak je tady. V temnotě daleko od domova i rodiny. S pohledem upřeným na horizont, ke kterému se nezadržitelně blíží. Už není návratu, brzy přepadne přes okraj.

Našla konec vesmíru.

Kapsle na lodi existuje jako samostatná jednotka. Má vlastní systémy, napájení, posádka k ní nemá přístup. Jakmile loď vzlítne, okamžitě jste v limbu. Kapsle se naplní gelem a teď už je to jen na náhodě. Buď se nic nestane, vy jste právě prosrali několik dní svýho života a po návratu dostanete stejnou almužnu, jako lodní skladník. Nebo se něco strašně posere a kapsle vás probudí. A v tu chvíli je jasný, že jste poslední živej člen posádky, kterej může zkusit zbytky lodi a posádky dostat na Zem. Většinou vám stačí přežít tři, čtyři probuzení, abyste byli zajištěný do konce života.