DMD č. 8. pro 8. 4. 2013. Téma: Kopnutí

„To neuděláš.“
„Je to jediná možnost.“
„Jen přes mou mrtvolu.“
„Jestli ho chceš zachránit, nic jiného ti nezbude, pappa.“
„To mu nemůžu udělat. Tolik jsme toho spolu prožili, tohle si nezaslouží.“
„Jestli pro tebe ale tolik znamená, pak by se to alespoň mělo zkusit, nemyslíš?“
„Právě proto, že pro mne tolik znamená, ti to nemůžu dovolit. Neodpustil bych si to.“
„Andrási, pappa, vždyť se nic tak hrozného nestane. A bude to rychlé, ani to nepostřehneš. Přísahám. Budu opatrný. Ohleduplný. Nic se mu nestane, vlásek se nezkřiví. Trochu zakašle a pošlape jak hodinky.“
„Ne, Fenrisi, do mého Mercedesu prostě kopat nebudeš!“

"Takže, pane Pottere, po vydání knižní série o vás od madam J.K. Rowling jsou naše čtenářky velmi zvědavé, jak to vlastně bylo?"
"No, víte, paní Rowlingová si to samozřejmě dost přibarvila. Takové hrdinství..."
"Chcete říct, že ve vás to hrdinství není?"
"Ne ne, to ne, jen potřebovalo vždycky trochu nakopnout..."
"A co vás tedy nakoplo k porážce pána zla? Byla to vaše láska k Ginny?"
"No, ve skutečnosti to byl můj kamarád Ron."
"Pan Weasley?"
"Ano, víte, on si furt stěžoval... 'Harry, nejsou čokoládové žabky, není si kdy zahrát famrpál, není to a tohle...' A ono to člověka dokáže nakopnout..."

Edvin rázoval rytířským ležením a očividně byl trochu rozladěný. Jak by taky ne? Hnali toho syčáka Mordreda přes celý Albion až sem, kde ho mohli v klidu dorazit, načež má šéf, asi z jídla, špatný sen, potká v něm mrtvého Gawaina a nařídí vyjednat příměří?
Vzteky nakopl kámen a události se rozjely samy. Kamínek, to zanedbatelné množství žuly, trefil přilehlou hroudu hlíny a probudil zmiji. Ta zasyčela a než byla sklácena, vystartovala na nejbližšího rytíře, jenž v obraně tasil meč a vyprovokoval tím uzurpátorovy nohsledy k ukončení klidu.
Kdo by byl řekl, že takhle pitomě začne zrovna bitva u Camlanny...

Usínal. Propadal se čím dál tím hlouběji do polštáře, až se mu zdálo, že už to není polštář, ale sametová hladina, kterou se...
"Tys mě kopl," ozvalo se vedle něj a znělo to z nějakého důvodu láskyplně, což ho okamžitě probralo. Udiveně vzhlédl a otočil se k ní.
"A tobě to nevadí?"
Úsměv. "Co?"
Vážně je něco shnilého ve státě dánském, pomyslel si. Jindy by ho přece klidně nakopla nazpátek, tak na co si teď hraje?
"Že jsem tě kopl!"
Rozjasnily se jí ve tmě oči, když se rozesmála.
"Ale to ne ty, on!"
Výmluvně stočila pohled směrem dolů.
"Harry..."

Oči Natálie Michajlovny, o nichž skládala básně půlka důstojníků v Petrohradě, byly opuchlé. "Tomi, já nevím, co mám dělat..."
"A co otec?"
"Nic. Mě napadlo... kdybys... když jste se Sergejem tak dlouho a pořád děti nemáte..."
Tamara Ivanovna, která už definitivně ztratila dívčí lehkovážnost, sebou trhla, jako by ji přítelkyně kopla. Rychle se ale vzpamatovala.
"Dobře, Natálko... od čeho jsou přátelé. Přijmu to malé domů, postarám se o ně."
Teď zase zbledla Natálie. "Ale to ho neuvidím..."
"Můžeš být jeho vychovatelka. Jen mi slib, že mu nikdy neřekneš, že jsi jeho matka."
Kráska v nesnázích sklopila hlavu. "Slibuji Tamaro. Děkuji."

Když Bůh stvořil Zemi, nebylo to proto, aby vytvořil něco, o čem se bude mluvit. Prostě se nudil. A tak vymyslel fotbal. Ano, slyšíte dobře, tu stupidní anglickou hru, která je údajně nejpopulárnější kolektivní hrou na světě. Jediným kopnutím způsobil, že Země je šišatá. A protože pak ho napadlo, že rugby bude vlastně lepší, než honit se ve zpoceném dresu za kulatým nesmyslem, nechal Zemi Zemí a vzal si na paškál jinou planetu. Jen to zemské mužské plémě kdoví proč doposud nepochopilo, že vývoj šel dopředu a honit se za merunou už je poněkud demodé. Ostatně, co vlastně muži pochopili?

"Co teď, tati?"
"Tam ten plíšek."
"Ten rezavý?"
"Ano, ale je to měď, synku."
"A dál?"
"Teď já. Tohle musím vzít pinzetou, poleptalo by ti to ruce."
"A co můžu udělat já?"
"Podej mi den druhý."
"Ten stříbrný?"
"Ano, ale je zinkový. A teď zase já."
"A teď?"
"Zas ten měděný."
"Tati, už to bude hotový?"
"Vydrž ještě, chci to mít co nejvyšší."
"Tati, a k čemu to bude dobré?"
"To ti povím, až jestli to bude fungovat. Podívej, tady se dotknu jednoho konce, tady druhého ... JAUVAAAAAAAJSSSSSSS!!!!!"
"Nefunguje to."
"Naopak, funguje to výborně. Měl jsem pravdu. Žábami to prokládat nemusíme."

Ležím v posteli a obezřetně sleduji muže usazeného na jejím okraji. Něco vypráví.
Jak ho ke mně mohli opět pustit?
Nevím.
Nikdo se mě na nic neptá. Všechno mi pouze oznamují.
Myslí si, že s tím nic nezmůžu.
„Samozřejmě, po svatbě očekávám, že se přestěhujete do mého sídla.“
„Prosím?“
„Drahá, přeci jste si nemyslela, že zůstaneme zde?“
„Už jsem vás jednou žádala. Neříkejte mi tak!“
„Ale…“
„Odejděte!“
Hrdlo se mi svírá. Do očí se mi derou slzy. Odvracím tvář.
Ustát každé další kopnutí do mé bolavé duše, je čím dál tím těžší.
A já vím, že nemají pravdu.
Nevzdám se.

Byla krásná. Výjimečná. Byla ztělesněním všeho, po čem toužil, s očima přilepenýma k plakátu, na němž se skvěly její dokonalé křivky.
Když si ji od toho chlápka na rohu kupoval, věřil, že ho vezme nejen domů, ale až na vrchol sedmého nebe.
Sesypala se mu hned na prvních světlech. Na rušné křižovatce. V dopravní špičce.
Zoufale se jí pokoušel pomoct, zatímco ostatní jen troubili, naštvaně bušili do svých volantů a ukazovali mu neslušná gesta.
Bylo mu osmnáct a nikdy se tak nečervenal.
Od té doby se hodně poučil.
Než si znovu pořídit Alfu, to se radši nechá nakopat do koulí.

Tak kde, kde? Marně jsem hledala své kopací botičky. Na hábitu se mi již blyštěl odznak, ale ony nikde! Emily se mi smála na krbu, že je nemohu najít, ale až najednou… Stály v koutku místnosti. Rychle jsem si je obula a doběhla do síně. Jako na potvoru nikdo nekřičel, ani jinak neporušoval řád. Sakra.
Na konec jsem to okno stejně otevřela. Postavila jsem se na parapet, až se mi zatočila hlava. Rozhýbala jsem nohu, hezky opatrně. Pak stačilo dát průchod kouzlům. Kopla jsem samu sebe do zadnice a letěla. Přistála jsem v chladných vodách Hanibalova jezera.
Konečně mohu kopat!