Temné aleje lásky (I. Bunin)

„Jsem malíř,“ řekl jí. „Namaluj mi svět,“ rozkošnicky se protáhla, snědé tělo na bílém povlečení, beduínská dívka, dcera pouště. „Dolů svažuje ulice Krále Davida,“ prstem přejel po šíji, „strmá je Via Dolorosa,“ pokračoval žlábkem páteře, každý obratel jedno zastavení. „Jeruzalém není svět,“ namítla, ale on ji obrátil na záda a umlčel polibkem. Když se ústy zastavil na hrdém pahorku Siónu a v ruce svíral výšiny Olivové hory, oba už zapomněli, co měl vlastně kreslit.
Ráno byla pryč, tiše odešla z hotelu u Jaffské brány, zpátky k svému lidu.
Odjel z Jeruzaléma, opustil Palestinu.
Prázdnotu Judské pouště si odnesl v duši.

„Jako gymnazista jsem tu byl na prázdninách,“ řekl, když vlak zastavil a čekal na přípoj. „Horké dny? Chladné tůně, hluboké lesy, přihlouplý domácí a jeho povolná dcera?“ zeptala se ho manželka. „Povídej, mám ráda nudné příběhy.“
„Černovlasá, černobrvá,“ odpověděl. „Měli ji trochu za blázna, s ničím si nedělala hlavu, svobodná duše.“ Pak se odmlčel. Rákosí toho léta podmanivě šumělo, on byl mladý, ona veselá, a přesto se mu zdálo, že vidí temný smutek na dně rozesmátých očí, když ji líbal, když ji hladil…
„Prima et unica,“ zašeptal.
„Říkal jsi něco?“ našpulila rty a byla mu v té chvíli dokonale cizí.

„Podívej, řasa, něco si přej,“ dotkl jsem se její tváře.
„Neříká se to o padajících hvězdách?“ rozesmála se. Pak zvážněla a řekla: „Přeji si nikdy nezapomenout. A přeji si být šťastná.“
To léto bylo horké, divoké a prostopášné, jako ona.
Po létech mi ji na oficírském plese představili jako ženu jednoho z důstojníků. Pohlédla na mě lhostejně zpod hustých brv a podala mi ruku jako cizímu člověku.
Neměl jsem odvahu zeptat se jí, zda je šťastná, utekl jsem z dusného sálu jako hloupý holobrádek.
Té noci zářily nad Moskvou hvězdy, studené a cizí. Dolů na zem nespadla jediná z nich.

Jezdíval jsem tam jako student, nebylo kam jinam prchnout z letního Petrohradu. Zamiloval jsem si stinné lesy, starý dům i ji, drobnou, milou osůbku. Nikdy se neprovdala, pečlivě ale opatrovala portrét muže s licousy.

„Porfej Parmenovič,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Milovala jsem ho a on mě. Jeho otci jsem nebyla po chuti, ten můj zas nechtěl vyplatit věno… Nebylo řešení pro nás dva... Pak přišel s tím, že si chce vzít statkářovu dceru.“

„A vzal?“

„Kdepak, nikdy mě neopustil. Byla jsem mladá a silná,“ rozesmála se.

Když s podzimem do lesů padne chlad, v uších mi zvoní to stařecké chichotání.

Se soumrakem přichází chlad.
Přitáhne si pléd, zapálí cigaretu, nalije koňak a čeká na ty, které se vyplíží ze stínů. Vzpomínky, na pitky, děvky, hýření. Zprvu byly nesmělé, přicházely nahodile a nezůstávaly dlouho. Nyní ho opouští až s ránem, a někdy ani to ne.
„Ještě neodejdeme“, šeptají, „ještě tu budeme, protože my jsme ty. Vzpomínej! Na ten hon, kdy jste místo zvěře štvali ji, na zrychlený dech, trnutí v slabinách. Na divý běh a šílený pád. Na zkrvavené tělo na dně rokle, hluboké a temné, jako duše, jako smrt, jako ty.“
Koňak chutná jako ocet, papirosa dohořela, zbyl jen popel.

Olšová alej se táhla do daleka.

Křepce v ní pobíhával s tou, kterou to léto miloval, vysokou, ztepilou. Když spolu s havrany přilétl do Petrohradu ušmudlaný a slzami zmáčený dopis, poslal jako odpověď velkorysý obnos, slovy neplýtval. Nezkazí si přece život! Bože můj, nezkazí ho jí, co by si počala ve velkém městě, v jeho světě, kam nepatří, ona, venkovské stvoření, k půdě připoutané, prostoduché.

Léta mu postříbřila skráně a ohnula záda, když znenadání zatoužil, dychtivě a prudce, po krvi své krve.

Olšová alej se táhne do daleka.

Jde shrbený a černé listí na větvích mu zvoní, docela jako hrana.

"Ovšemže mluvil o lásce, takové, která vzklíčí jednou za sto let a věky přetrvává, když si mě namlouval, když si mě přišel vyprosit. Já si ho vzala pouze pro peníze," podívala se na mě úkosem. Vplouvali jsme do přístavu a já sledoval město, kanály, gondoly a vyhýbal se výzvě v jejím pohledu.
Později toho dne jsem je potkal na náměstí svatého Marka, on se pomalu šoural, starý a shrbený, však s jasným zrakem mladíka. Ona vedle něj, vysoká a ztepilá, netrpělivě přizpůsobovala svůj krok jeho.
Blížilo se k poledni. V neúprosném jasu italského slunce byly její oči matné, jako stoleté.

Hvězda moskevských šantánů, planula mi hořce v duši, tenkrát v létech mého dospívání, vzdálená, chladná, cizí a nedostupná. Být básníkem, opěvoval bych ji ve verších, ladnost pohybů, svěžest mládí, nevinnost dovedně skloubenou s tušením prostopášnosti. Být malířem, zachytil bych rusé vlasy, něžné rty, luk obočí. Být bohatý, složil bych k jejím nohám celý svět.

Pak jsem ji potkal, po letech, sešlou stařenu v zapadlé hospodě kdesi u Arbatu, bědnou a unavenou. Přišourala se ke mně, setřela poplivaný stůl: „Dá si pán ještě vodku?“

Vypotácel jsem se do temné noci, neschopen slova.
Nad Moskvou zářily hvězdy, vzdálené, chladné, cizí a nedostupné.

Bylo to horké léto, kdy byl hostem na statku v zapadlé gubernii, kde lišky dávaly dobrou noc, kde světla Petrohradu byla jen vzdáleným tušením.
I ona byla horká a voněla mládím, ostružinami, pelyňkem, puškvorcem, když spolu leželi na louce, pod stromy, u řeky.
S podzimním deštěm odlétl jako tažní ptáci, na zimu do Paříže, Říma, Berlína.
Když se vrátil, po létech, byla mrtvá, utopená v řece, na jejímž břehu ji líbával.
Nečekal, že by jej dohnaly výčitky za její smrt, ale ony přišly, naléhavé, s chutí pelyňku v ústech, které se nemohl zbavit, ani když si drhnul rty do krve.