Pýcha a Předsudek by Iantouch

Byl jsem pozván do domu pána Jonese. Za velké pochybení svého hostitele považuji, že jsem nebyl varován před nástrahami anglického venkova.
Jen co jsem na dvoře seskočil z koně, vnořila se má bota do měkkého a smradlavého. Očistit jsem si ji musel sám kusem slámy. O koně se mi taky nikdo nepostaral. Než jsem se dostal ke dveřím domu, křuplo mi něco pod nohama a z bot mi odkapával žlutý sliz. Zaklepal jsem. Nepřišla mi otevřít služebná, jak jsem očekával, ale mladá dáma a hned se mi pověsila kolem krku. Myslím, že nemám rád venkov, tuto dobu a slečnu Kitty.

Stál v koutě a pečlivě se vyhýbal kontaktu s matkami mladých dívek na vdávaní. Podobný problém měl očividně i jeden mladý muž. Vysmekl se z náruče mladé dívky, která si u něj vynutila tanec a vydal se za ním.
„Dobrý večer, vás jsem tady ještě neviděl.“
„Přijel jsem nedávno. Elrond z Imladris,“ odvětil jsem.
„Ianto Jones. Je to vyčerpávající, viďte?“
Pokývl jsem.
„Tohle dělají vždy?“
„Zřejmě jste z daleka. Říkají tomu volání přírody.“
Připojil se k nim pohledný pan Darcy.
„Mohu?“ optal se. Ovinul paži kolem pana Jonese a odtančil s ním do středu místnosti.
Nechápal kam lidi pořád spěchají.

Služebná vešla bez zaklepání. Přinesla dopis z Torchwoodu.
„Dejte to sem,“ zabručel pan Jones a sebral obálku.
Byl to Darcyho rukopis. Žena vycouvala.
Ianto se zamračil.
Četl:
Ach vaše oči! Jak nebe jasné,
po kterém mračna neletí.
Chladné jsou tak, a přece krásné,
jak brána příštího století.
Ach vaše rety! Mladosti plné,
chvějí se jak květy ve vánku.
Srdce mé nad nimi vášnivě trne,
když ukládávám se ke spánku.
Ach vaše úsměvy! Vždy tolik milé,
vzbuzují ve mně dojetí.
Je to snad ode mě pošetilé,
chtít zemřít v hlubinách objetí?
Beze slova list spálil.
Přesto mu na tváři zazářil úsměv.