DMD č. 17 pro 17. 4. 2013. Téma: Tření

Jo tření. To bylo tenkrát, jak jsme vyrazili na lyže do Itálie. Začátkem dubna, takže lacinej zájezd, jenom nám nedošlo, že si moc nezajezdíme.
Dole v městečku bylo prostě jaro, kytky kvetly, motýli poletovali a tak.
Nahoře na sjezdovce teda ležel sníh, jenže v deset začínal tát, odpoledne z něj byla břečka a přes noc to zase zmrzlo.
No a na tuhle ledovou plotnu jsem se první den brzo ráno natěšeně postavila, v tu ránu ztratila balanc a půlku sjezdovky sjela po břiše hlavou napřed.
Nevěřili byste, jak blbě se z takový pozice vstává.
Některý druhy tření jsou dost bolavý.

Proč sis upálil pneumatiky, proč je tam teplo, proč se ohřívá asfalt? Proč, když se mě dotkne, mám pocit, že spadnu a už v životě nevstanu, proč jeho polibek vyvolává chut umřít naprosto štastná?
Nenávidím tyhle otázky, spojuje je totiž pár věcí, co mi nelezou na mozek. Zaprvé mi je lidé většinou pokládají v dost zvláštním rozpoložení – po uši zamilovaní nebo naštvaní. První možnost jsou spolužačky a to druhé profesorky. Proč se ptají, když to vědí? Studovaly na to, tak proč mě nutit odpovídat? Chemii i fyziku známe všichni.
Je to prostě jediné – tření. Čehokoliv o cokoliv, kdekoliv a kdykoliv.

Hodina fyziky. Teplo k padnutí. Profesorka vepředu se snaží něco vehementně vysvětlit.
Nikdo ji nevnímá.
Skupina v prostřední řadě si opisuje úkol na matiku.
Šprt v přední lavici si to radši opisuje z učebnice. Ta osoba před ním stejně plácá kraviny.
Holka za ním se nesoustředí už vůbec. Něco sepisuje na papír, a kdyby ji někdo oslovil, tak se odpovědi prostě nedočká.
Minuty ubíhaly tempem hodin, každou chvíli usnul někdo další.
Zazvonilo. Třída se začala probouzet, včetně sousedky osoby, která konečně odložila pero.
„Co jsme vlastně brali?“
„Ehm… tření?“
„Já se ptala na fyziku, ne na to, co jsi psala!“

In just days the first settlers will land on Mars. However, before that comes the aerobreaking. A difficult but necessary maneuver. Their ship, the Ares, couldn’t hold enough fuel to stop itself, so they had to use Mars’s own atmosphere to slow them down. It was highly dangerous - hit the atmosphere at an angle only a few miliseconds of arc lower and burn. Hit it a bit higher, don’t decelerate enough and hurtle to certain death in the outer space.
The Ares shook and trembled violently for a while.
Suddenly, it stopped.
The approach was perfect.
The colonisation may proceed.

Dnes bude sanitární den.
To znamená jednak nepřítomnost usoplených malých pazourů, které se otírají o všechno, na co dosáhnou, ale taky horu práce, která se za normálních okolností jen tak ošolíchala nebo dokonce přehlížela.
Byl to přirozeně Mirek, na koho zákonem padajícího hovna připadl nevděčný úkol otřít prach z obří krakatice.
Jediné dítě, které se tu dnes motalo, byl vnuk paní Vodnáškové. „Babí, udělej klvavý koleno!“ škemral a věšel se na lešení.
Babička ho trpělivě pohladila. „Desátá hodina odbila, lampa v sálu mořských nestvůr ještě svítila, co nad obří krakaticí visela...
...Dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla!“
„Světlo!
...Náramně vtipný.“
Blemc.

Kotě se otřelo obědvajícímu muži o kotník a zamňoukalo. Plnou silou ho odkopl.
Felix na člověka vztekle zavrčel, sebral si své mládě a poponesl ho za roh. Jemně mu olízal bláto z kožíšku a teprve potom na sebe vzal lidskou podobu.
„Proměň se,“ nařídil.
Poslechlo.
„Po tom, co se stalo tvojí matce, bys mělo vědět, že na lidi si máš dávat pozor,“ poučil ho.
Dítě popotáhlo a i v lidské podobě se mu pokusilo otřít o ruku.
Felix si povzdechl. Začínal chápat, že takhle to nepůjde. I kdyby se snažil sebevíc, tohle domácí zvířátko se mezi toulavými kočkami přežít nenaučí.

Donna s Doktorem se vrátili k Tardis. Doktor začal hledat klíčky. Donna otráveně přešlapovala.
,,Kam jsem je mohl dát?" mumlal.
,,Nevím, nemá to nějakej čudlík?"
,,Ne, to by se tam přeci mohl dostat každý."
,,I tak musí být jednoduché se tam dostat. Koukni se na to dřevo. Pomalu se odlamuje a barva taky trochu mizí."
,,Tardis není nějaká obyčejná budka. Ale s tou barvou máš pravdu."
,,Jo, možná bys to mohl natřít."
,,Mohla bys mi s tím třením i pomoct."
,,Třou se velryby. Jestli to máte i u Pánů Času. Ale se mnou se třít nebudeš, zlato!"
,,Já myslel natřít!"

Ze začátku je to pěkné. Příliš teplo ale jde to. Avšak pak - na obzoru stádo slonisek. Ještě přijdu o krk. Následuje elegantní okruh, protože sledovat kam a ještě tu veškerou havěť, je opravdu náročné. Potom několik hadích esíček a trochu té liščí lstivosti. Několik z mého vlastního druhu se prosmykne kolem - taky málem moje smrt. Teď ale trochu volného prostoru - spousta havěti v dohledu, ale alespoň nějaké místo. Už jenom kousek - ale nejdřív počkat, než se převalí to stádo. Potom další kličky, ale konečně jsem zpět doma.
Teda řeknu vám, betonovou džunglí na dvou kolech, to je někdy opravdová třenice...

Zvuk kroků pan Rochestera už k ní z nádvoří dozníval jen z dálky, ještě ho zahlédla, jak zahnul ke stájím. Jane přitiskla horké čelo na okenní tabulku v chodbě a snažila se zklidnit bušení v hrudi. Nedělá to přece schválně, takové věci se prostě občas stanou. Tak proč se jí pokaždé může rozskočit srdce?
Pan Rochester zhluboka dýchal a schválně kráčel velmi pomalu, aby upokojil svůj zešílevší tep. U stájí už byl skoro úplně klidný. Vyhoupl se na přichystaného ryzáka a dříve, než zvíře pobídl ke klusu, políbil hřbet ruky, kterým před okamžikem zavadil v chodbě o Janinu teplou dlaň.

Děvčátko v jeho náruči milosrdně spalo. Dýchalo. Pořád ještě. Severin žasl, jak nádherné to je: držet v rukou spící dítě. Až dodnes si to nedokázal představit. Jsem moc naměkko, říkal si, prostě jsem se jen bál, že ji ten příšerný nevypočitatelný, nevyzkoušený dryják zabije. Nebo ne?
Zapudil zbytečné úvahy. Teď musejí především zmizet.
Koni odstřikovaly od kopyt celé vějíře vody. Severin je zdvíhal do vzduchu a tvořil z nich mlhu a déšť.
Po pár mílích z potoka vyjel. Dítě v jeho náruči bylo teď celé mokré a chvělo se.
Když ji vytíral do sucha svým pláštěm, poprvé ze spánku broukla.