DMD č. 17 pro 17. 4. 2013. Téma: Tření

Poslední květnové a červnové týdny se Daniel s Adamem zdržovali v šatně čím dál déle. Letmé otření o rty a nesmělé doteky se brzy změnily v polibky, ze kterých se krátil dech a točila hlava. Když se Adam přitiskl celým tělem blíž a povalil Daniela na lavici, ztichlou šatnou se rozlehl tlumený vzdech.
„Dane? Adame? Jste tu ještě?“ Na chodbě se ozval trenérův hlas. Vzápětí se objevil ve dveřích a kluci si jen s trochu vyděšenými výrazy dobalili věci.
V létě se viděli jenom dvakrát. Od září Daniel do florbalového týmu nenastoupil a za čas si přestali psát i e-maily.

Alja ráda vzpomínala na cestování, které podnikla s Jondalarem, když se vraceli zpět k jeho lidu - Zeladoncům.
Teď když jejich ohniště kromě Vlka obývalo i dítě jejich duchů, vyprávěla mu před spaním příběhy z cest.
Ráda vzpomínala na jeskyni Lva, kde se naučila připravovat bílou kožešinu a kde ji Mamut přijal ke svému ohništi.
Kdykoliv však měli k jídlu rybu, vyprávěla dítěti o jeseterech, které chytali Šaramundové a jakou bylo vzácností, když je chytli v době tření a mohli si tak pochutnat na vajíčkách ukrytých v těle ryb.
Někdy se Alje při vyprávění stýskalo. Ale měla Jondalara, zvířata a dítě.

She presses herself against you and you can feel the silk of her skin, the faint scars along the lines of her tattoos, the beating of her pulse when you slide your tongue down her neck.
Soft in all the right places, she's pliant under your touch and her mouth falls open as she gasps for breath. Your lips wander and you flick your tongue against her nipples, making her jerk at the scarf tied around her wrists.
You slide a thigh between her legs, rocking against her, sweet friction until she can't take it… and that's when you stop.

Na pohodové večerní chvilky to u Karasových zrovna nevypadalo.
Snažil se, tu do manželky šťouchnul nosem, tam zas pohladil po bříšku – ale málo platné, hleděla na jeho pokusy stále stejně skelnýma, znuděnýma očima.
A to jí dnes dokonce přinesl květinu! Tedy, leknín. Ale růžový!
Co víc by chtěla? Ale Zlatuše si místo nadšeného mazlení na chudáka otevřela pusu:
„Když sis mě bral, kasal ses, že jsi drsný jako šmirglpapír a věrný jako izolepa! A teď? Jen se na sebe podívej! Jaký máš, prosím tebe, frikční koeficient? Kluzký jako Úhoř odvedle, to jsi! Jak se mám takhle přimět naklást jikry, no?"

Vesmírná loď plula ke hvězdám. Znělo to romanticky a asi by v tom i trochu romantiky bylo - výhled do nekonečna z pilotní kabiny, tichý praskot přístrojů, stav beztíže… Jenže romantiku nikdo neoceňoval, protože celá posádka byla již 56 let v delta spánku uvnitř hibernačních kapsulí - a spát měla ještě 35 let, zbytek cesty k hvězdnému systému Alpha Centauri.
Romantická by určitě byla i chvíle probuzení, kdy lidé poprvé spatří světlo cizího "slunce".
Naneštěstí k tomu nikdy nedojde. Loď byla mimo kurz, aniž by počítač cokoliv zaregistroval. Vědci totiž nevěděli o tření při tak vysokých rychlostech. Loď plula vstříc černé díře.

http://a-totalita.livejournal.com/25406.html

První přišel Zákon Zachování Energie. To ještě byly tabule úplně prázdné. Nejdřív se cítil tak trochu sám, ale vzápětí dorazila celá horda rozjařených Elektrostatických Principů. Pak se to teprve rozjelo, až křída lítala do všech stran. Zákon Zachování Energie se s Termodynamikou zašili v koutě a pomlouvali nově příchozí.
A pak měl přijít zlatý hřeb programu.
Jenže se zjistilo, že chybí Tření. A bez Tření nebylo by akce, bez akce nebude ni reakce. A Tření tu není.
Panika se kontrolovaně šířila davem.
Ale pak fyzikální zákony pokrčily tím, čím fyzikální zákony krčívají a stvořily vesmír úplně jiný, než jaký známe.

Co se ve snech dělo dál, to už nezjistil. To ráno, kdy ho ze spánku probudil děsivý výkřik paní Ecateriny, se všechno změnilo.
Našla jejich jedinou služku mrtvou. V tratolišti krve ležela v malé tmavé kuchyni před otevřenými kamny. Na krku jí zela ošklivá rána, jak ji někdo podřízl.
Iorghu nevěřil vlastním očím. Dotkl se prsty kaluže krve, ale pak si je štítivě otřel o kamennou podlahu.
„Jak se to mohlo stát?“ zeptal se vyděšeně staré paní.
„N-Nevím,“ odpověděla roztřeseně. „Ale nikdo se o tom nesmí dozvědět, rozumíš?“ zašeptala naléhavě.
Jen přikývl. Měl pocit, že paní nemluví tak úplně pravdu.

„Doriane, já… přišel jsem vám říci-“ zarazil se, když spatřil blížícího se Doriana, oděného jen do hedvábného županu. Stydlivě sklouzl pohledem k nahým chodidlům, která se intenzivně třela o koberec. Zamrazilo ho.
„Co ode mne potřebujete, Basile?“ zeptal se Dorian nevinně a jedním zatáhnutím si rozvázal uzel na pásku. S uspokojením pozoroval malířovy rozpaky.
„J-já-“
„Ano?“ otázal se Dorian znovu a udělal poslední dva kroky. Jejich těla byla nyní vzdálena jen několik málo centimetrů. Basil zoufale polknul a odvrátil zrak. Dorianův župan tiše klesl k zemi a jeho jazyk se něžně přisál k malířově šíji.
„Miluji vás,“ vydechl vzrušeně Basil.

Dvě malé nožky míhající se ve vzduchu, rudé rtíky děvčete, které ještě není ženou, vybízející mě k polibku.
Pohled modrých očí zpod světlých řas, pohled, který vidí skrz mne až na dno duše.
Opálená pokožka ramen, která svou vůní vyzývají k pohlazení.
Drobná ručka se špatně natřenými nehty na červeno, otírající se o mé stehno.
Dráždivá celou svou bytostí. Je nevinná, něžná, naivní, ale někde uvnitř se skrývá touha a vášeň, když se pode mnou prohýbá jako luk a směje se u toho svým dívčím smíchem.
Je na prahu ženskosti, ale stále je dítětem. Je to moje Lo. Sladká Lolita.