DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

“Mě ne, mě ne,” vykřikl a pokusil se ztratit mezi ostatními. Tentokrát se mu to povedlo a za oběť padli jiní. Nicméně ještě nebyl konec - nikdy není konec.
“No tak, co se tak tlačíte,” okřikl ostatní jeden velikán.
“Sakra nevidíte, že se tam nedostanete,” pravil někdo jiný a sám se snažil prodrat co nejdál.
“Au, no tak,” vzdychali mnozí.
“Nechte toho postrkování, ještě se tu všichni rozdrtíte!” pronesl kdosi. “Nebo hůř...”
Ale bylo pozdě. Celý pytel se převrhl a několik křupek vypadlo. Naštvaně jsem je sebral a hodil do koše. Jejich výkřiky radosti, že budou jediní přeživší, jsem už neslyšel...

A pak pro ni skočil do jámy. Dopadl na nohy a hadi okolo něj-
KŘUP! "Zase nějaký hloupý křupan" pomyslela si Odula a prolezla všemi tunely. Bylo to nějaké děcko.
"Dítě, jak se jmenuješ?"
"Dovolte! Já nejsem dítě, jsem hobit." Řekla ta věc významně.
"To je mi jedno. Zrovna jsi mě vyrušil od skvělého nápadu na knihu. A mimochodem mohl bys pane nevímjaksejmenuješ přestat zírat na mé nohy? Zvykni si že jich je osum.
"Ale Glum čeká až mě sežereš já jsem totiž Frodo."
"Já o ničem nevím." Otočila se a vrátila se ke své knize: -se rozprchli. Uchopil-
KŘUP!

Byl to pozoruhodný obrázek. Kdyby byl Andrew Carpenter zvyklý užívat expresivních opisů, musel by říct, že tam bratr sedí jako zařezaný. Na podlaze. Na roztříštěných dlaždicích přímo uprostřed skleníku. Vypadal v tomhle přízračném pološeru mnohem mrtvěji než byla jeho obvyklá norma. Tvídové sáčko měl celé uprášené. Vyzáblé pavoučí prsty svíraly nějaký předmět, který, jak se zdálo, zjevně upoutával veškerou Richardovu pozornost. Vzhlédl a rozechvěle ho Andymu ukázal.
"Jsou neuvěřitelně rychlé! Ozvalo se jen takové KŘUP..."
Sušenka.
S nepatrným otiskem zubů.
Andrew zavrtěl hlavou.
Pokousaného pošťáka by těm bestiím ještě odpustil. Ale závislost na cukru - to by mohl být opravdový problém.

Sedíš tu před dietistou,
s tebou on má práci jistou,
Zblajznuls mámu, tátu taky,
vytřel jsi všem jejich zraky.

Zblajznuls děvče s jetelem,
pak sedláka se senem,
zblajznuls ho i s koněm jeho,
nedíval ses vpravo, vlevo.

Dietista hlavou kroutí,
obezita tvá ho rmoutí,
říká: "Chlapče, nebuď hňup,
každý chce být jako chlup!"

To se ti však nepozdává,
apetit je prý věc zdravá!
Doktora jsi spolknul hravě,
v žaludku ti leží právě.

A pak jednou přišla změna,
potkala tě krásná žena,
jako stéblo tenká byla.
ihned se ti zalíbila.

Otesánku, kdybys tehdá
aspoň trochu zhub‘,
vaše postel nemusela
udělati KŘUP!

Křup

,,',','?"
,,Věř mi Woodstocku, to nic není."

Křup, skvíík, křup

,,',','?!"
,,Nech toho, nic se nám stát nemůže. Nebuď přeci pořád takový pesimista."

Křup, skvíík, křup, vrz, prask

,,',','!"
,,Uveď mi Woodstocku jediný důvod, proč bych měl z mého letadla slézt. Na tomto stroji jsem porazil i samotného velkého Rudého barona!"
,,',','!!!"
,,Jaká prasklina? O čem to tu sakra pípáš? Já na trupu letadla žádnou prasklinu nikde- Aú!"

Křup, křup, prask, křup, prásk, buch, kvík!

*rychlé kroky*

,,Co se to tu stalo Patty?"

,,Pod Snoopym se propadla střecha jeho boudy, Chucku."

*krátký pohled na misku s krmením*

,,Dobrá, dneska třetí snídani asi vynecháme."

Dvojice akademických vykradačů hrobů se staromódními pochodněmi procházela kobkou, která kdysi dávno patrně patřila nějakému tomu sithskému lordovi, a koukala, co by se dalo čmajznout a odvézt.
Jessica, moudrá to mistryně, si okamžitě všimla hromádky svitků na oltáři, Simbacca, ne až tak moudrý padawan, se soustředil na oběti rozložené kolem mrtvoly a zejména pak na oříšky, kterých spatřil celý koš. Oříšky mu chutnaly.
„Nejez je, jsou tu už kdo ví kolik mufilionů let a nejspíš zkameněly,“ zavelela, když spatřila jiskru v jeho očích, a začetla se do svitku. Vypadalo to jako recept na štrúdl...
Křup.
„Co to bylo?“ zbystřila.
[„Nif?“]

Z návrší se otvírá pohled na zimní krajinu. Zasněžené hory s namrzlými licousy shovívavě shlíží na lední plochu, odkud doléhá halas bruslících. Větvoví zdobí výhled na obzor. Občas zaskřípe v závanech větru. Havranům na holých rukách stromů s tenoučkými prsty zamrzlo krákání v krku.

Lovcům křupe pod nohama sníh. Dech jim ojínil vousy. Hřeje je spíš lovecká vášeň, než oblečení. V patách smečku psů. Ti mají kožichy, ale zebou je tlapy. Zpěněné sliny u huby prozrazují, že snad víc než jejich páni touží po kořisti.

„Pospěšte si,“ naléhavě volá první z mužů. „Dnes nám nesmí utéct, ať děti nemají hlad.“

„Ehm...,“ odkašlal si agent B. ze Sekce ekologických katastrof Časové agentury, „máte prosím vteřinku?“
Mojžíš k němu obrátil planoucí oči. Měl chuť vysvětlit tomu drzounovi, že vede svůj lid za svobodou, ale nakonec v něm převládlo dobré vychování.
„Ano?“
„Zkuste prosím nešlapat na korály, jsou to schránky podivuhodných živočichů a trvá dlouho než dorostou zpět do své původní krásy.“
Mojžíš svraštil obočí, ale pak zvolal k synům Izraele:
„Ať vaše kroky nerozdrtí obydlí božích tvorů žijících na dně mořském.“
„Velice vám děkuji,“ přikývl spokojně agent. „A jejich vlastním zájmu jim ještě poraďte, ať si dají pozor na kameny s očičkama.“

Poté, co se zbavili oné příšerné entity v hlavě jednoho z nich, se Matir a Patulf rozhodli k malému odpočinku.
"Nejlepší by bylo," nadhodil Patulf, když se ohřívali u ohníčku tvořeného převážně stehenními kostmi, "vyjet si někam na dovolenou."
Matir si odfrkl a přihodil do ohně další kost.
"No ne, vážně. Jak se říká, jenom práce mačká lidem mozek z hlavy."
To je pravda potvrdila Entita, která se poflakovala okolo.
"A kam chceš vyrazit?"
"Mám báječnej nápad!"

***

ANTARKTIDA

hupky hopky ,
křupky křupky KŘUP!

"Áu! Patulfe, ty idiote! Je tu strašlivá zima a tma!"
"No, taky je polární noc."

křupky křupky...

Temným lesem jdou, jen co noha nohu mine, téměř padají únavou.
Tři lidé. Dva a s nimi blázen. Dva muži a křehká dívka? Dvě dívky a muž? Kdo to v té tmě pozná. Nevědí, kam jdou a snad už zapomněli proč. Jen dál a pryč od dvorských lží a intrik, pryč od lidí, kteří je chtěli rozdělit. Zde proti sobě mají jen vlastní únavu, větve stromů ve větru a kmeny padlých velikánů přes cestu. A právě když jeden z nich přelézají...
Křup!
„Ganyméde, jsi v pořádku?“
„Ano, drahá Alieno. Nemáš u sebe šití? Trochu jsem si natrhl svou mužskou identitu...“

Už se ukládala ke spánku, když si vzpomněla, že nezavřela v dětském pokoji ventilačku. Nepodařilo se jí našmátrat bačkory a rozsvěcením už se nechtěla probírat, tak naboso přeťapkala kuchyň a popaměti se vydala k oknu u dětí. Křup! Strnula. Pod nohou cítila něco lepkavého, takže lego to být nemůže. Šváb? Proboha lezou jí tu švábi? Po jedné noze vyskákala do kuchyně a rozsvítila. Ne, šváb ne, vypadá to spíše jako hovínko. To zase nevysvětluje to křupnutí, natož co by dělalo na podlaze v dětském pokoji. S odporem nabrala na prst hnědou hmotu a přičichla. Kde ti pacholci sakra našli lentilky?

„... úhelným kamenem všech mých činů musí být spravedlnost. Vždyť na spravedlnosti stojí celý tento svět! Přál bych si, až předstoupím před Stvořitele, abych mohl s klidným srdcem říci: Pane, snažil jsem se celý život jednat dle spravedlnosti, tvrdou rukou jsem trestal provinilce, však nevinné jsem propouštěl, nedopustil jsem se křivdy, mé svědomí to dosvědčí.“

V salonu se ozvalo ostré a suché zapraskání a královský prokurátor se odmlčel.

„Ale milý Villeforte,“ ozval se s nuceným smíchem Albert Morcerf, „Vaše vznešená řeč nás obyčejné smrtelníky unavuje. Hleďte, hrabě Monte Christo samou netrpělivostí zlomil troubel své dýmky. Nudíte hosty, a to je... neodpustitelné.“

Dole byla zima, ale když začala stoupat, zakousl se jí do rukou a tváří krutý mráz. Do svištění větru a jejího sípavého dechu se ozývalo jen chrupkání ušlapávaného sněhu.
Odpovědi na své otázky najdeš nahoře.
Ta slova jí zněla v hlavě. Šplhala dál a výš, zachytávala se výstupků a stromků.
Vrchol hory byl blízko.
Rukou nahmatala další výstupek a vytáhla se nahoru. Jedna noha byla zapřená o strůmek a právě hledala oporu pro druhou, když se ozvalo tiché křupnutí. Stromek nevydržel a zlomil se.
Visela jednou rukou na skále.
Někdy je cesta důležitější než cíl.
Zavřela oči a pustila se.

Než vrazil do té nečekaně přemístěné skříně, plánoval trávit neděli užitečněji než poleháváním.
Když v pondělí odpočíval s otřesem mozku, na tu horu špinavého nádobí se vydržel koukat půl dne. Pak vstal a umyl ho.
Středeční seznámení s desaterem špinavých džínsů uprostřed předsíně zapil skotskou.
Čtvrtek ve znamení vajglů na kuchyňském stole se rozhodl přežít ve společnosti švédské utěrky a Mozarta.
V pátek vyrazil do hospody, jen aby se nemusel dívat, jak neobratně ten orangutan věší prádlo.
V sobotu ráno jeho noha rozdrtila něco, co nepatřilo na koberec.
„Clarksone! Jestli se okamžitě neodstěhuješ, tak to další, co křupne, nebude cracker!“

Sergej vešel. Tamara se Lvovi vymanila a znovu poklekla před něj, ale stále vzdorně svírala jeho dlaň.
K jejímu překvapení její muž klekl na dřevěnou podlahu vedle ní.
Lev se k němu obrátil. „Sergeji, příteli, musíš mi pomoci zjistit, která krysa mě to tehdy zradila!“ Pronesl to tak nenávistně, až se Tamara otřásla. Nikdy bych nevěřila, pomyslela si, že můj nejdražší může znít takhle.
Mrtvě pronesené „Byl jsem to já,“ jí všechny myšlenky sebralo.

Ticho přerušilo až zařvání, pak rána a křupnutí - to starý katoržník Sergeje udeřil a přerazil mu brýle. Pak odstrčil děsem ztuhlou Tamaru a vyběhl ze salónku.