Jindřich IV.

„Že zrovna já musím schytat ty největší jobovky v tomhle lochu, krucinál. To se řekne, propusť prince, ale co když si na mě bude chtít zchladit žáhu? Copak já ho nechal zavřít? Ať si to vyřídí s nejvyšším soudcem!“ Tak i jinak jsem klel cestou k cele prince Hala.

Chodbou zněla hospodská odrhovačka a pokřikování.

Zaklepal jsem, zanadával své pitomosti, pak teprve odemkl a otevřel dveře.

Na zemi se válelo několik lahví vína, rozházené svršky, princův kumpán Poins a sám princ taky. Dozpíval sloku, oblékl se, ometl z už taky oblečeného Poinse slámu, strčil mi pár mincí a rozesmátý odešel.

Král svírá v rukou kovovou obroučku, v níž se něco blyští. Ne, není to koruna, jen rozbité zrcadlo, zašlá vzpomínka.
Hleděl do zrcadla, zkoušel odstíny smutku, odrazu tváře dotk’ se v zrcadle a smutně, smutně mluvil. Než velkou síní zazněl třesk, snad něco zahléd’ za sebou? Snad rozbil mu tvář obraz vlastní smrti?
Král svírá v rukou staré zrcadlo, rty se mu pohybují, modlí se. Nebo se jen chvějí potlačeným pláčem? Ve střepu zrcadla podivný odlesk světla, jako mrknutí oka, jako vlající vlasy, někdo se blíží z druhé strany.
Je tu. Podává ruku, nabízí odpuštění, doprovod cestou šeré smrti. Přítel.

Alkohol tekl proudem a stoupal nám do hlav.
Falstaff ležel přežraný pod stolem a chrápal.
Ned Poins se děsně nenápadně přisunoval blíž a blíž ke mně.
Trosky Falstaffových kumpánů se pokoušely o zpěv.
Už jsem toho měl pro dnešek plné zuby.
Odstrčil jsem Neda a natáhl se na lavici.
Usnul jsem v okamžení.
„Dyť je pod vobraz.“
„Snové spojení funguje. Aspoň to zkus.“
Třetí vážně pokýval svou hypotetickou hlavou.
„Princi Jindřichu, čeká tě sláva a hrdinské činy. Avšak abys jí dosáhl, musíš opustit svůj dosavadní způsob života. Musíš odehnat své přátele. Musíš překonat sám sebe. Anglie tě pak bude milovat.“

V lokomotivě ještě straší duch předešlého strojvůdce a ten současný se už chystá za ním. Snad si pak oba oddechnou.
Ale kde to zanechává mě? Floutka, který se raději proháněl po střeše vlaku, než aby se ho učil řídit? Budu dost silný, abych se dokázal změnit? Abych své staré já svlékl jak hadí kůži, posadil je do posledního vagónu se svými – totiž jeho – kumpány a ten vagón odpojil?
Pak přeskočí výhybka a oni setrvačností dojedou na vedlejší kolej. A pokud jim to zpité hlavy dovolí, budou se divit, co se stalo.
A já se budu divit, odkud je ta slza.