Pohádky o mašinkách

Byla jednou jedna stará posunovací lokomotiva. Plášť měla už trochu zrezavělý, někde chyběl nějaký ten nejtek, ale ta vám pamatovala věcí.
Jak mělo Smíchovské nádraží úplně jiné jméno.
Jak se slavně otevřel velký železniční most.
Jak stavělo se nádherné nádraží pod Vyšehradem.
I pamatovala si, jak měl pan Blahoš husté hnědé kadeře a místo dýmky pokuřoval v boudičce viržínka.
A znala i všechny výkresy, které vyhodil oknem inženýr Zababa, potkala i mašinku, co objela celý svět.
Ale stařičká lokomotiva už nejezdí na Smíchově. Slouží daleko, až v České Třebové a všechno, co vypráví ostatním mašinkám, jsou pro ně jenom pohádky.

Jedna z mašinek, kterou dělníci vyrobili z Dlouhé lokomotivy, neustále plakala. Zbyl na ni totiž ten nejkratší komínek, pára jím špatně unikala ven a mašince tekly proudy vody přes světla.
Železničáři jí tajně, aby se neurazila, říkali Mučenka a museli ji šetřit, aby se jí příliš nerozpálil kotel. Mučenka tak vozila vagónky do depa a zpět, sloužila ostatním lokomotivám a nikdy neviděla nic za hranicemi Smíchovského nádraží.
Jedné noci tajně vyjela z výtopny, řádně zásobená uhlím.
"A teď uvidím svět," řekla si, nažhavila kotel a vyrazila.
Našli ji ráno na nádraží Vyšehrad spálenou.
A to je konec pohádky o Mučence.

Jednou, ne tak úplně dávno, přiřadili na Smíchovské nádraží první koduktérku. Slečna Trávníčková, to byla dívka jako míšeňské jablíčko, tváře měla červené, uniformu ušitou na míru a točila kleštičkami, až z toho některým železničárům padaly čepice.
Vlaky byly najednou čistější, mašinky jezdily s předstihem, aby se mohla na Smíchově zastavit, protáhnout si nohy a usmát.
Všichni ji milovali. Mašinky, výhybky i závory. Cestující na trati do Berouna přibyli. I nejvyšší pan železničář se dokázal usmát, když slečna Trávníčková procházela kolem.
Když se provdala za pana Valentu a odešla z dráhy do domečku ke králíkům a včelám, zlomilo to nejedno srdce.

Jednou, a už je to velice dávno, přivezli na Smíchovské nádraží Bojácnou mašinku. Nechtěla jezdit po kolejích. Bála se, že vykolejí, rozsype si uhlí a už nikam nepojede. Nikdo si s ní nevěděl rady, a tak ji poslali do výtopny k panu Blahošovi.
"Jestli ty si s ní neporadíš, tak už nikdo."
Pan Blahoš mašinku pohladil: "Já ti rozumím. Zažila jsi mnoho zlého, ale tady se nemáš čeho bát."
Mašinka vypustila páru a maličko se usmála.
Dlouhé dny jí pan Blahoš cvičil, mašinka trénovala, aby se přestala bát. Alespoň natolik, aby zvládla dojet do Všenor.
Ale to je jiný příběh.

Jednou, a je tomu velice dávno, přivedly koleje z Buštěhradské dráhy do Prahy první vlak. Tedy, Prahy, ono to tehdá do Prahy ani moc nebylo, ta pravá, ta se krčila v hradbách a začínala až dál, za řekou, přes kterou se ještě neklenul železniční most jako dnes.
A tak přijela na Smíchov první lokomotiva. Byla to lokomotiva nákladní a vezla důležitý náklad. Čtyři vagóny plné sladu, pěkně rychle, rovnou z Žatce.
Bylo to tehdy velké pozdvižení, všichni železničáři nastoupili v nejlepších uniformách a salutovali. Famfáry zatroubily, lidé tleskali.
A mašinka? Ta si odfoukla a těšila se, co nového ještě zažije.

Kdysi, a už je to velice dávno, jezdila za Smíchovského nádraží Pracovitá mašinka. Byla to velice malá nákladní lokomotiva.
Nebyla rychlá, tahala nákladní vagóny mezi Smíchovem a Kařezem a zpět. Byla tichá, nikdy si nestěžovala, a to ani tehdy, když se jí vysmívala Pyšná mašinka. Vždy sklopila světla, zapřáhla vagónky s pískem a jela a jela, kama ji zavedly koleje. Celou dobu byla neviditelná. Teprve když se na nádraží vysypal celý náklad uhlí, pohladil ji pan Blahoš se slovy: "Ty to zvládneš, protože jsi silná a statečná."
Pracovitá mašinka se začervenala, a když dovezla obsah vysypaného vagónu, spokojeně si odpískla.

Zpočátku chodila na bubenečské nádraží skoro každý týden. Potom každý měsíc. Ale pan Zababa už se neukázal...
Chodila tam pořád. Tedy aspoň tu a tam. Co kdyby! Ačkoli do Troji to odtamtud byla pěkná zacházka.
Jenže pak teta umřela a Elze se tam už nechtělo. Trauma se taky nějak zapouzdřilo.
Až po letech a spíš omylem zabrousila k výloze hračkářství, aby v odrazu skla zkontrolovala svůj nový účes. Ten si pořídila k nové práci na Vyšehradě.
Cosi ji přimělo přeostřit pohled. Hranaté brýle a do čtverce zastřižená bradka prodavače U krále železnic.
Chlad zalil ochromené útroby...
Dávno zapouzdřená jizva praskla.

Už si nevěděli rady. Zkusili všechno možné: antracitové pilulky, grafitové mazání, dokonce i živočišné uhlí od pana lékárníka. Ale té chudince bylo pořád hůř a hůř. Alespoň ji tedy pořádně zachumlali do slamníků.
Pak někoho napadlo zkusit studený zábal. Poslali tedy do Podolí pro ledaře, a ti jim dovezli plný vozík. Nasekali led na malé kousky a obsypali ji ze všech stran. Už už to vypadalo, že to pomůže, když tu najednou lup, hvízd, vyprsklo z olovníku, a na zem dopadla roztavená kovová sprška.
Pan Blahoš jen smutně pokýval hlavou. Tady už pomůže jedině kouzelník, ale úplněk je až zítra.

Ještě noc potom se jí zdálo, jak Dana vztahuje bílé ruce a volá: "Na prsou mě tíží hlína, odejmi ji, Elzo, a já obživnu a všechno bude jako dřív..."
„Nebude.“
Ale vzala do ruky rýč a jako mechanická loutka začala kopat.
„Proč to dělám?!“
Ze stínů se vynořil Zababa. „Víš, Elzo, nikdo ze dne na den nepřestane být černým mágem; tak je tomu jen v pohádkách...“
"Proč jste mi teda pomáhal?“
„I černokněžníci mají slabé chvilky,“ pousmál se a políbil nebožku do vlasů. „Tuhle už nikdo hledat nebude. A teď - zapomeň!“
Pak všechno zmizelo. ...Až na tu hlínu v posteli.

Kvečeru mrtví začali být nepokojní a Elza byla ráda, že konečně vystupuje.
Sotva se dotkla rodné země, věděla, že je něco špatně. Podle nádražních hodin bylo kolem deváté, ale kdo ví, kolik reálného času spotřebovala v Hádu...
Přeběhnout na perón pak bylo dílem okamžiku. Okno kanceláře svítilo do tmy, a když do ní vstoupila s mokvajícím balíčkem v náručí, viděla na panu Zababovi, kolik uhodilo.
Nyní už měla Dana svou tvář zpátky, když odpočívala pod zemí. Elza sebrala hroudu hlíny a jako první ji hodila na rakev.
Hluše to zadunělo.
Pak se nad ní naklonila se zašeptáním: „Aby ses nevracela!“