Moje články

Téma: Vůně hořkých mandlí
Fandom: Harry Potter
Vlastní hodnocení: nic moc, ale vše je dobré k tomu, aby člověk oddálil chvíli, kdy musí začít pracovat...
V Bradavicích ten lektvar už dlouho nikdo nenamíchal správně. Zrada byla na konci, kdy se přidávala jediná kapička kyseliny kyanovodíkové. Ne moc malá – to byste se pozvraceli, ani velká – to byste se otrávili. Správná kapka znamená prožít hodinu Něčeho Neuvěřitelného.
Harry přemýšlel. Ani Princ Dvojí Krve nezkoušel lektvar ochutnat, pouze připsal, že sedmero zamíchání zruší všechny účinky a pro dobrou známku stačí se zbytek hodiny šťastně tlemit. Harry nakonec velmi pomalu lektvar zamíchal.
Ale když pak roznášel s Křikanem bezoáry a cpal je do krku otrávených studentů, trápily ho pochybnosti. Dostál sice pověsti vynikajícího studenta, ale o Něco Neuvěřitelného přišel...

Báječné téma! Z toho, že píšu už takhle brzo ráno, můžete poznat, jak jste mě inspirovali. Nejdřív jsem přemýšlel, jestli to nemám napsat tak odborně, že by tomu nikdo nerozuměl. Nakonec jsem se rozhodl cimrmanovské "odborné vtipy" vypustit (až na jedno či dvě slova :-) a pojmout téma tradičněji. Tak tady to máte:
Doktor Bouše se probíral dokumentací stařenky, kterou měl toho dne prohlížet. Našly ji děti na kraji lesa tváří k zemi, na sobě šedý plášť s kápí, ruce svíraly násadec kosy. Totožnost neznámá.
O hodinu později bylo jasněji. Příčinou smrti byla extrémní dehydratace. Kůže pergamenově suchá a křehká. Tkáně tak vysušené, že o ně skalpel skřípal. Tuková vrstva žádná.
Patologa vytrhlo z úvah zaklepání. Za dveřmi stálo snad sedm velkých i malých postaviček v šedých pláštích s kápěmi, kosy v rukou. Největší z nich vystoupila trochu dopředu a důležitě si odkašlala.
„Pane doktore, až budete hotov, mohli bychom si maminku odvézt?“

Agent 007 seděl v bunkru někde na hranici Panamy a Kostariky a přemýšlel, co mohlo zdržet nula nula čtyřku. Řekl si, že to hodí za hlavu, ale zrovna v té chvíli ho uviděl, jak si to šine po lesní cestě.
Očekávaný agent došel až k hlídce a zašeptal heslo. Třeskla pistole. Když Bond vyběhl, bylo už po všem. Nula nula čtyřka ležel na zemi, nehybný a úplně mrtvý. Strážný zasalutoval.
„Proč?“ hlesl Bond.
„Heslo,“ pronesl strážný ledabyle. „Neznal ho a eště si dělal srandu. Že prej: dneska hlídá partyzán.“
Bond se chytil za hlavu. Takhle titul Balzakova románu opravdu nezněl.

Jseš mrtvej, Usagi!“ vykřikl Kenichi a vypustil šíp. Tětiva zabzučela.
Jeho soupeře to nezkrušilo. Šíp se mu odrazil od ramene a Usagi se dál řítil na neblahého střelce. Meč zasvištěl.
„Kjááááá!!“
Tak tohle byl můj poslední výstřel, napadlo ještě Kenichiho, když se kácel k zemi.
Ještě že mají jen dřevěné zbraně, vzdychla si maminka Kenichiová, když drhla synkovi bouli na čele. Mít opravdové, ani jeden z nich by se nedožil deseti let věku.
„Usagi mě praštil,“ fňukal Kenichi. „Za všechno může on!“
„Praštil nepraštil,“ komentovala maminka, „kdovíkdo si začal. Příště zas uděláš bouli ty jemu.“
Evidentně to byla moudrá žena.

Měl to být slavný den v historii Podzemníků. Průnik průzkumné podzemnické jednotky na povrch země měl odkrýt celému národu netušené obzory. Bohužel to dopadlo jinak, možná proto, že zrovna byla noc, neobvykle jasná a plná hvězd.
„Nad náma je hluboká díra!“. „Pomóc, já mám závrať!“ „Já se neudržím!“ „Já taky ne! Přímo cítím, jak mě to táhne nahoru!“ „Rychle pryč! Do podzemí, do bezpečí!“
Jen Mungo stál okouzleně v ústí tunelu a sledoval mihotající se hvězdy. Necítil strach, jen euforii z dosud nepoznaného. Až do chvíle, než ho silné ruce jeho soudruhů popadly a zavlekly zpátky do podzemních štol.
Navždy.

Smetana vyšel z vídeňské opery jako omámený. V hlavě mu stále pulsovaly motivy z Wagnerova Lohengrina: vznešená předehra, árie Elsy, souboj Lohengrina s Telramundem, svatební pochod... Něco takového vytvořit! Ale kdy? Uzávěrka soutěže na originální českou operu se nepříjemně blížila. A do české opery se téma hrdinných Němců nehodí, naopak. Němce musíme hubit. Dobrá, tak tedy budou Braniboři v Čechách. Ale stejně vám to nedaruju, můj národe debilní, primitivní, vlastenecký! Stvořím jednou operu k vašemu posměchu, něco, z čeho si budou dělat legraci na celém světě! Dokonce už mám i první nápěv: na na ná na ná ná ná ná...

Svěcená voda, list rakytníku, špetka třemdavy – protřepat, nemíchat – to je ta nejpokojnější, nejvíc uklidňující činnost, kterou znám. Tom Manning sice říká – mám padesát chlapů, kteří to mohou udělat za tebe – ale na to kašlu. Tohle skákání ze střechy na střechu, pobíhání v kanálech, nechat se mlátit od kdekoho, to je prostě na člověka moc. Takže když přijdu domů, sundám si z opasku Samaritána – tak se moje bouchačka jmenuje – a dám si něco k snědku, neznám nic lepšího, než si vyrobit pár nábojů. Prostě v každým chlapovi je kus kluka, a jakože se Hellboy jmenuju, i já si potřebuju občas hrát.

Fandom: James Bond a 1. interní hematoonkologická klinika
James se probudil, ze zvyku zkontroloval mechaniku zbraně pod polštářem a šel se vysprchovat. Jeho myšlenky byly truchlivé. Zítra začne nová mise. To znamená novou partnerku. A všechny ty dlouhovlasé krásky s jejich pitomým kvokáním už mu lezly krkem.
Vyšel ven a jeho srdce poskočilo. Venku na něj čekala inteligentně vyhlížející holka s ironicky pobaveným úsměvem a vlasy na ježka.
„Bond. James Bond,“ představil se. Nemohl z ní spustit oči.
„Líbí se ti můj sestřih?“ zasmála se. „Jo, po chemoterapii rostou krásně husté, ale ne moc do délky. Takže ti pitomci z produkce vymysleli, že budu nosit paruku.“
James zaúpěl.