Moje články

Byla jednou jedna Červenka, která dělala hodně hlouposti. Tatínek Netopýr jí varoval, že se jí něco stane, ale ona si z toho nic nedělala. Měla totiž strýčka Ještěrku, který už mnohokrát umřel, ale jeho děti ho ponořili do jámy s horkou vodou a on zase vylezl, živý a zdravý.
Červenka na svou lehkovážnost doplatila. Jednou jí chytil lovec a zlámal jí křidýlka a upekl na ohni. I Ještěrka Červenku hodil do jámy, aby jí oživil. Když Červenka vylezla, rány se jí zahojili. Ale její mysl byla navždy zničená.
To, že něco neuškodí jiným, neznamená, že to nemůže uškodit i nám.

Každý, kdo jednou navštívil Taris, byl ohromen krásami Horního města. Vysoké, štíhlé věže a mrakodrapy se tyčily k modravému nebi, vše bylo čisté a blyštivé a nezahlédli jste jinou tvář než lidskou.
Dolní město bylo odvrácenou tváří planety. Tam bohatí aristokraté vyhnali cizince, přistěhovalce, chudé, nelidi a vůbec všechny, co se jim nelíbili. Špinavé místo plné zločinu a neštěstí.
Jenže když Sithové v jediném dni zničili Taris, byli to právě obyvatelé Horního města, kteří zemřeli v agónii horka a výbuchů. Ti, kteří se skrývali v nejnižších, nejšpinavějších částech městské planety, přežili.
Ale nakonec radiace, epidemie a raghoulové dostali i je.

Když vešla do sálu, zavěšená na ruce milionáře Bruce Wayna, všichni ztichli. V jednoduchých černých šatech vypadala dokonale, jako nějaká bohyně. Stydlivě klopila oči, když na ní někdo promluvil a její úsměv ve všech pánech vyvolával motýlky v břiše.
Ale za celou dobu neřekla své jméno a když Bruce konečně přesvědčili, aby jí představil, přerušila charitativní akci banda kriminálníků požadujících výkupné.
Naštěstí se velmi brzy objevil Batman a zachránil situaci.
Večer v netopýří jeskyni to ovšem vyvolalo menší hádku.
"Příště už s tebou nikam nejdu! Proč tohle ostatně musim dělat, když můžeš poprosit Selinu?"
"Ber to jako cvičení maskování, Dicku."

"Ach Bruci, ten váš komorník... Jak jste ho vůbec sehnal? Tak slušný, nevtíravý, vždy ví, co po něm chcete... Na takové už člověk nenarazí!"
Dáma, jejíž jméno si Bruce již nepamatoval, dále nadšeně popisovala Alfrédovy přednosti, zatímco notně upíjela ze šampaňského.
"To víte, Alfréd je ze staré školy. Jeho rodina slouží té naší už několik generací," řekl.
"Nu, možná by ho větší šek s výplatou přesvědčil změnit názor..."
"Madam, obávám se, že byste si mě nemohla dovolit," pousmál se Alfréd, který stál opodál. "Mám na starosti více povinností, než je pro komorníka obvyklé... A jsem za to příslušně peněžně ohodnocen."

Jednou, když Tlustý mnich poletoval sklepeními, narazil na uplakanou dívenku z prvního ročníku s růžovými vlasy.
"Pročpak pláčeš?" zeptal se jí laskavě.
"Protože jsem skončila v Mrzimoru. A všichni říkaj, že je to vedlejší kolej, kolej úplně k ničemu, že tam posílaj jenom hlupáky, co se jinam nehodí."
"Ale to není pravda. Statečnost, moudrost a ambice se sice v životě hodí, ale nejdůležitější je mít dobré srdce, což každý z Mrzimoru má," usmál se.
"A víš co? Když si naše Stvořitelka posadila na hlavu Moudrý klobouk, tak ji také zařadil do Mrzimoru."
Od té doby Nymfadora Tonksová už nikdy neplakala.

Když se jí tenkrát Shou vysmál do očí a řekl, že jí celou tu dobu jenom využíval, zamkla veškeré svoje pocity hluboko do malé skřínky ve svém srdci. Byl rozhodnutá se už nikdy nezamilovat, skrýt svou lásku za tisícero malými zámky.
Ale o nějaký čas později začala cítit, že se pomalu, jeden po druhém odemykají. Zjistila, že miluje herectví, svoje přátele, svou nově naleznou rodinu...
Ale nejlepším zámečníkem ze všech byl Ren Tsuruga a jeho opravdový úsměv.
Když toho dne spadl k zemi poslední zámek a její pandořina skříňka se otevřela, s hrůzou si uvědomila, že se do něj zamilovala.

Opatrně balancoval na jedné z nejvyšších větví. Vypadala dost pevná na to, aby ho udržela, ale nechtěl nic riskovat. Přidržel se liány a přenesl váhu, když v tom zaslechl ostré křupnutí.
Větev se utrhla společně s ním.
"To byl tedy úctyhodný pád," usmíval se na něj jeho otec, když se škrábal ze země. "Obvykle bych řekl 'Žádný učený z nebe nespadl', ale vzhledem k tomu, že jsi teď vlastně spadl z nebe..."
"Moc vtipný, tati," zavrčel Jack.
"Prostě to ještě nemáš zažité, no. To časem přijde."
"Jednou budu po stromech skákat líp než ty, uvidíš!"
"Už se na to těším."

„To je hrozný! Já jsem tak chytrá, hezká a zábavná a stejně se se mnou nikdo nebaví… Poradíš mi, Jituš?“ prosila Karolína svou spolužačku. Jitka byla ovšem přesvědčená, že za dívčiným nedostatkem přátel vězel především Karolínin nedostatek taktu, skromnosti a příliš mnoho vychloubání. Jasně, že se s ní nikdo nechtěl bavit, když se chovala, jak se chovala.
„Můžeš vstoupit do skupiny P.I.F.K.A.,“ odsekla jí zlomyslně.
„Co je to Pifka?“
„Parta Inteligentních Fascinujících Krásných Asociálů.“
„Vážně? A to opravdu existuje?“
„No jasně. A určitě ti na první lekci řeknou, že prohlašovat o sobě, jak jsi krásná, je ta největší blbost vůbec.“

"Když můžeš někoho utřít a setřít, proč ho vlastně nemůžeš i třít?" filozofoval nad záludnostmi jazyka Robin.
"Ale jasně, že můžeš! Akorát to znamená... teda... noo..." Wallyho pihovatá tvář získala poněkud rudý odstín. Ovšem než stačil svou větu dokončit, drkla do něj Artemis loktem.
"Robinovi je třináct, uvědomuješ si to?" řekla temně.
Robin už chtěl protestovat, že on přece ví, co tím Wally myslel, ale v tom jejich rozhovor přerušil Aqualad, který se tvářil dosti rozpačitě.
"Velmi bych ocenil, kdybyste toto slovo v mé přítomnosti nepoužívali.. Je to poněkud... vulgární."
"Co je špatného na slově tření?" nechápali.
"Prostě to neříkejte!"

0:02
Stačil jediný pohled na číselník a věděl, že je konec. Že už nikdy neopustí tohle začouzené skladiště, nikdy neuvidí sluneční světlo. Nedodělá školu, nezamiluje se, nenajde si práci, nebude mít děti...
0:01
Před očima mu přeběhnul celý život. Ne ten, který měl, ale ten, který mohl mít.
A pak to bouchlo.
Když se znovu probudil, byla kolem něj černočerná tma. Vzduch byl zatuchlý a těžko dýchatelný.
Jason zvedl ruce a narazil do měkkého polstrování.
...
Když se mu konečně podařilo vyhrabat se ze špinavé hlíny a pozůstatků rakve, byl už večer. Hřbitov byl prázdný.
"Nejsem mrtvý!" zakřičel. Nikdo ho neslyšel.

"Proč se vlastně Bruce rozhodl stát se Batmanem? Jak vůbec člověka napadne 'Hm, měl bych se obléct jako černý netopýr a po nocích potírat zločin!'?" zeptal se Dick Alfréda, když jeho nový mentor odešel a nechal je o samotě.
"To je dlouhá historie, mladý pane. Domnívám se, že by to měl být pan Bruce, kdo se o ní s vámi podělí."
"Ale stejně, nechápu, že to někoho nenapadlo už dřív. Je to úplně boží nápad, přímo miliónovej!"
"Když vezmu v úvahu, kolik financí na to pan Bruce již vynaložil, o miliónovém nápadu se jistě mluvit dá. Nebo možná spíše dražším."

"Někdy si dělám starosti," přiznal se jí jeden večer. "Vlastně skoro pořád. Vím, že jsi mi říkala, že nejsem zlý, ale... někdy myslím na tak špatné věci. A lžu... Co když se to proroctví nemýlí?"
Usmála se na něj. "Víš, řeknu ti jedno takové tajemství. Pokud si děláš starosti, jestli si zlý nebo dobrý člověk, jsi nejspíš dobrý člověk."
"Ale proč?"
"Protože zlý by si starosti nedělal. Navíc, nezáleží na našich myšlenkách, ale našich činech. Každý člověk občas myslí na temné a nevhodné věci - ale dobrého člověka poznáš podle toho, že je nevykoná.
Tak hlavu vzhůru. My to spolu zvládneme."

Zuřivě pohlédl na to odporné stvoření s klepety. Jen tak si tam sedělo, pevně přesvědčené, že mu jeho nůž neublíží, že nemůže proříznout ten tuhý krunýř, že se neprobije skrze ostrá klepeta. Jako by se mu ten klepeťák vysmíval, když mu bránil ve splnění jeho cíle.
Připravil se k boji. Bylo to všechno, nebo nic. Všechno vsadil na jedinou kartu.
Zvuky lítého boje přilákali pozornost jeho dcery.
„Co to tam sakra provádí? Zní to, jako by někoho vraždil.“
„Myslím, že se tvůj táta snaží uvařit k večeři toho humra, co jsme koupili.
„Mám takovou obavu, že dnes večer budeme hladovět.“

„Já vím, že máte strach. Hledíte teď směrem k východu, kde stojí armády nepřítele, a bojíte se, že tohle je poslední den vašeho života.
Ale neztrácejte naději. Musíme vytrvat, protože oni nás šetřit nebudou. Vidí v nás zrůdy, zrádce, netvory, a když vyhrají, už pro nás na tomto světě nebude místo. Bojujte za své rodiny, přátele. Bojujte za svůj život, který budete moci mít, pokud vyhrajeme.
Ano, proroctví říká, že hrdina musí zvítězit. Ale proroctví napsali jejich věštci a oni na něj slepě spoléhají. Využijte toho, využijte jejich slabiny.
Je jich víc. Ale my máme něco, co oni nemají – pravdu.“

„Kolik je hodin?“ zeptal se vyčerpaně jeden z hobitů.
Aragorn si zastínil rukou obličej a pohlédl směrem k zamračenému nebi. „Podle polohy slunce bych řekl, že je téměř pravé poledne.“
„Jo, to moje vnitřní hodin říkaj taky,“ zabručel Pipin.
„Vnitřní hodiny?“
„Můj žaludek. Volá po druhé snídani a svačině, kterou neměl. Jestli nedostane ani oběd, tak se jistojistě zblázní!“
Aragorn jen zavrtěl hlavou. Hobiti… Honí je snad všech devět Prstenových přízraků a oni si stěžují na proviant. A to ani nemluvě o jejich komentářích na jeho „špinavý“ vzhled. V duchu si poznamenal, aby příště s pulčíky na žádná dobrodružství nechodil.

Hermiona zuřivě listovala jakousi prastarou bichlí z knihovny.
„Co se učíš? Dyť žádný úkoly nemáme,“ divil se Ron.
„Neučím se. Hledám nějaké kouzlo, které by zabránilo vrzání pantů,“ odsekla podrážděně.
„K čemu?“
„To sis nevšimnul, jak dveře v Bradavicích strašlivě vrzají? Minule nás kvůli tomu málem chytil Filch, plášť neplášť. Když už musím porušovat školní řád, ráda bych to dělala aspoň tak, aby nás nepřistihli!“
„Když nás nevidí, tak nás stejně nemůžou chytit,“ pokrčil rameny Ron a dál se tím nezabýval. Když je ale ten večer honil Filch, paní Norrisová i Snape, říkal si, že Hermiona měla pravdu. Jako obvykle.

Musel na ní pořád myslet. Ve vzpomínkách mu připadala krásná, i když ostatní by nejspíš nesouhlasili. Pravda, neměla dlouhé zlaté vlasy, ale černé, připomínají hřebíky. Postrádala krásné křivky a její tělo bylo na dotek hrubé. A hlas? Ten nikdy neslyšel. Ale její oči…
Chodil každý večer k moři a volal do vln, doufajíc, že se znovu objeví.
Jednoho dne se opravdu vynořila z vody. „Nemohl bys toho už nechat? Slyší tě i velryby v severním moři.“
„Omlouvám se, krásná panno. Chtěl jsem tě jen znovu spatřit…“
„Občas fakt lituju, že nemám nohy. Normálně bych tě kopnul,“ řekla ne úplně panna.

Čekali, že to bude mořské panna, ale místo toho vytáhli na palubu něco jiného. Stvoření mělo ostré rysy a pichlavý zlý pohled.
Kapitán ho poučil: „To je siréna, chlapče. Lákají námořníky krásným zpěvem a poté je topí… Nezaslouží nic než smrt.“
Ale jemu to nedalo spát. V noci se připlížil ke kádi a sirénu pustil zpátky do vody. Nevěděl proč, snad to bylo cosi v jejích očích… Nic neřekla, jen zmizela v hlubinách.
Druhý den loď narazila na útesy. Téměř všichni utonuli – jenom on se druhého dne probudil na písečné pláži, s letmým pocitem, že se kdosi dotýkal jeho rtů.

„Tohle léto bylo dlouhé,“ říkali jedni. „A dlouhé léto znamená ještě delší zima.“
„Každá zima jednou skončí… Přežili jsme je předtím, přežijeme je i teď,“ říkali druzí.
A opravdu, byla dlouhá. Delší, než všechny předchozí. Zima, kdy se nelidské stvůry z ledu připlížili zpoza Zdi. Meče jim neublížili, šípy je nesrazili k zemi. Zase a zase vstali, šíříc hrůzu a smrt.
Nakonec však jaro opravdu přišlo. Ledy konečně roztály, vyrašily první jarní výhonky…
Ale v Západozemí již nezbylo jediného člověka, který by mohl vítat jeho příchod. Jen skučící vítr si pohrával s listy a vlčí vytí se rozléhalo troskami Zimohradu.

„Víš, co čeká ty, kteří mi pohlédnou do očí,“ posmívala se jí Medůza. „Stačí jediné mrknutí a zůstanou navždy uvězněni v kameni. Dokonce ani samotní bohové to nemohou zvrátit…“
Moc dobře to věděla. Hadi v Medůziných vlasech se smáli společně se stvůrou, když jí spadla na zem helma a o chvíli později i šátek.
„Co budeš dělat teď, Diano? Nemůžeš vyhrát.“
Jedna z useknutých zmijí se svíjela na zemi a ze zubů jí kapal jed. Popadla jí do ruky a jediným pohybem vychrstla kyseliny ke svým očím. Ostré světlo nahradila temnota.
„Nepotřebuji zrak, abych tě porazila.“
Pak usekla Medůze hlavu.

Od té doby, co se vrátil mezi živé, se mu pořád objevovala ve snech. Pozorovala ho svými prázdnými očními důlky, její obnažené zuby cvakali v holé lebce.
„Zase jsi mi uniknul…“ šeptala. „Už jsi měl dávno zemřít, tvůj čas tady už vypršel.“
Ale on se jí nebál. Ve skutečném světě vídával mnohem horší stvůry a tolik krutosti a utrpení… Proč by se měl bát nějaké kostry v jeho nočních můrách? Ty se mu stejně zdály pořád.
Tu poslední noc, co ji viděl, se tiše smála. „Když nepůjdeš ty, vezmu si místo tebe někoho jiného…“
Druhý den našel svého syna mrtvého.

Superman stojí uprostřed jeviště. Je puštěný větrák. Jeden z kulisáků je oblečený v černé, aby ho nebylo vidět, a mává jeho kápí – tvoří iluzi, že Superman letí
Superman (melancholicky) : Ach, jak nádherné jest, když mi vítr cuchá vlasy! Cítím tesknotu nad svou rodnou planetou, však Země je také nádherná… Která z nich je mým domovem?
Změna scény, kuchyně v domě Kentových, paní Kentová sedí u stolu a plete. Dovnitř vchází pan Kent.
Pan Kent (zvědavě): Kdepak je ten náš kluk?
Paní Kentová (s povzdechem odloží pletení): Ach, já nevím. Asi zase někde lítá.
Pan Kent: No, to je mu podobné.

„Říkáme jim Alfasavci,“ započal svou přednášku důstojník. „Je to nejnebezpečnější rasa tohoto vesmírného sektoru… Nesmírně přizpůsobiví, ultimátní predátoři, kteří se neštítí ničeho. Nenávidí cokoliv odlišného, buď vás zničí, nebo asimilují mezi sebe. Jsou zodpovědní za naprosté vyhlazení a zničení několika planet. Co se týče slabin, nejsou příliš fyzicky odolní, ale vynahrazují si to rychlostí rozmonožování. Vždy mají další a další jednotky, které nahradí ty padlé.“
„Ale pane,“ ozval se jeden ze studentů, „pokud jsou tak nebezpeční, proč o nich dnes slyšíme poprvé?“
„Pochybuji, že o nich slyšíte poprvé. Spíš je pouze znáte pod jménem, které si dali oni sami… Lidé.“

Alfréd si trpitelsky povzdechl. Jeho pán opět soustředěně zíral na obrazovku počítače, kde se v temnu jeskyně odrážely obrazy těch nejkrvavějších vražd.
„Pane Bruci, je to opravdu nutné? Nechtěl byste občas vyjít ven, nachytat trochu sluníčka, jít do společnosti?“
Bruce Wayne od počítače ani nevzhlédl.
„Každý den je v Gothamu zavražděno minimálně pět lidí, dojde nejméně k šesti znásilněním, deseti přepadením a přinejmenším k jedné potyčce gangů či vykradení banky. Batman nemá čas na odpočinek.“
„To už o sobě mluvíte ve třetí osobě?“ zeptal se komorník.
Ale netopýří muž ho nevnímal. Ještě musel prohlédnout dvacet složek a vyslechnout patnáct podezřelých.

Artemis stála před zrcadlem a kritickým pohledem zkoumala svoje zelené šaty. Měla pocit, že v nich příliš vynikají její svalnaté paže. Neměla si vzít spíše ty modré?
„Co ti tam tak dlouho trvá, Artemis?“ Do pokoje vešla Miss Martian s přívětivým úsměvem na tváři.
„Nemůžu se rozhodnout, co si vzít na sebe,“ zabručela Artemis.
„Vypadáš v těch šatech úžasně! Když si rozpustíš vlasy, budeš dokonalá!“ ujišťovala ji její přítelkyně. „A kdyby něco, tak se vždycky můžeš převléknout, ne?“
„Tobě se to říká,“ odsekla Artemis. „Taky bych občas chtěla umět měnit podobu.“
„Ale to je přece přirozená schopnost každé ženy, ne?“

Ithorian si nebyl příliš jistý, když prodával toho nového protokolárního droida. O farmáři, který ho koupil, bylo všeobecně známo, že se ke strojům chová odporně a že často skončí ve šrotu ani ne za měsíc. Jenže tenhle droid se od ostatních lišil a většina jeho funkcí zůstávala záhadou…
Jeho špatný pocit se potvrdil, když hned druhého dne našel HK-47 na jeho obvyklém prodejním místě.
„Co se stalo s tvým majitelem?“
„Konstatování: Došlo k nehodě s blasterem v dunách.“
Druhý den opravdu našli vysušené tělo farmáře mezi horkými písky s viditelným zraněním způsobeným blasterem. Nu, stroje přece nemůžou lhát, nebo ano?