Moje články

"A zbytek je známá historie, i když většina současných učenců příběh považuje za mýtus. Císaře Aurelia údajně 'uneslo Slunce do Nebeského paláce' a jeho velký přítel, námořnický král Elonoa'a, se ho na své lodi vydal hledat. Jejich další osud je nejasný. Spekuluje se-. Ano, kolego?"
"Elonoa'a nebyl král. Ostrované nemají krále. Byl první z náčelníků, demokraticky zvolený."
"Obávám se, že to není zcela relevantní. Tedy, spekuluje se, že císař odešel do ústraní a-"
"Naše ústní tradice potvrzuje, že se to opravdu stalo."
"Kolego Mdangu, uvěřím tomu leda, pokud sám císař Aurelius přijde a všechno mi hezky potvrdí. Přestaňte mně přerušovat."

Ten blonďatý skrček mával světelným mečem jako někdo, kdo ho držel v ruce maximálně potřetí.
"Zabil si mého otce!" zvolal.
Darth Vader si odfrkl. "Budeš muset být konkrétnější. Zabil jsem hodně otců."
Mladík zrudnul. "Byl to druhý učedník Obi-Wana Kenobiho!"
Poprvé po dlouhé době byl Darth Vader zcela beze slov.
"Tvůj biologický otec... byl učedník Obi-wana Kenobiho?"
"Znal jsi ho moc dobře!" dodal kluk.
"Tvůj táta byl... Ahsoka Tano?" Darth Vader zuřivě přemýšlel o tělesném fungování Togrut. Může být ženská Togruta biologický otec lidsky vypadající osoby? "To nezní správně, ale nevím dost o Togrutské biologii, abych se o tom hádal."

Objem krve, který moje tělo ztrácelo, očividně děsil posádku.
Rychle mně dotáhli na operační stůl. Byl to zvláštní pocit - málokdy jsem leželo v ubikaci určené pro lidi.
"Sedativum?" ozval se někdo.
"Bude to vůbec fungovat? Musíme se zeptat! SecUnit, co ti dávají na uspání?"
Zamrkalo jsem.
"Operace jsou standardně prováděny za plného vědomí," zazněla moje automatická odpověď.
Nastala chvíle ticha. "Že jsem se vůbec ptal... Dejte mu to a uvidíme."
Ponořilo jsem se do zvláštního spánku, všechna bolest odplouvající pryč.
"Vždycky si říkám, že už jsem to nejhorší slyšel, a pak se zase vytáhne s něčím takovým," zaslechlo jsem ještě.

V paláci měl obrovský bazén s pečlivě regulovanou teplotou a ovoněný růžemi. Jeho ranním rituálem bylo plavat tam a zpátky, tam a zpátky...
Tenhle opuštěný soutok dvou potůčku neměl nic z toho. Voda sahala maximálně po stehna. Byla ledová, nesoucí s sebou zimu z hor. Ve vzduchu voněla tráva a létali komáři.
Ponořil nohy dovnitř a usoudil, že ten pocit předčil všechny luxusní bazény.
Vytáhl ze svojí brašny čerstvé jablko a začal snídat.
Jeho klid vyrušila mladá dívka, která vedla stádo koz kolem.
"A vy jste kdo? Nějaký pobuda?" zeptala se, když vedla zvířata napít se.
"Vůbec nikdo," usmál se.

Byla to malá vesnička kousek od vlakové zastávky. Během čekání na přípoj jsem se rozhodl navštívit místní trh. Když jsem se ptal na doporučení, všichni ukázali na konkrétní stánek.
Farmář neurčitého pohlaví, ve špinavých montérkách. Měl vystavené všechno, na co si lze vzpomenout - čerstvé ovoce a zeleninu, marmelády, nakládanou zeleninu, vejce, sýry, džusy, domácí majonézu, dokonce i ryby. Ukázal jsem směrem k alkoholu. "Máte nějaký dobrý výběr z hroznů?"
Farmář pokrčil rameny a podal mi fialovou lahev. Byla na ní zlatá hvězda. Žádný popis.
Pak ukázal na ostatní lahve.
Borůvkové víno? Broskvové? Melounové? Kokosové???
Kde jsem se to ksakru octnul?

Pozorovat malého Bingeho bylo k pláči. Všichni viděli drobné děcko, které nemělo žádné kamarády, kterým pohrdal i jeho vlastní učitel. Viděli terč. Ale chlapec nekřičel, neprotestoval, nic. Všechnu bolest nesl stoicky, jako správný hrdina.
V tom bylo právě jádro problému! Vy hloupá NPCčka, copak nevidíte, jak si ničíte budoucnost? Takový hrdina potom vyroste, získá OP sílu a vrátí se vykonat pomstu! Čím víc ho týráte, tím víc si podepisujete rozsudek smrti!
Shen Qinggui nemohl proti šikaně promluvit otevřeně, ale v rámci pudu sebezáchovy začal největší provinilce posílat na dlouhé mise a Bingeho držel u sebe. To se přece vymstít nemůže...

Objevovali se už v jejích nejstarších vzpomínkách. Jeden či dva, někdy více, černí ptáci seděli na větvích a tiše jí pozorovali.
Když byla starší, všimla si, že se počet jejích ptačích společníků lišil. Obyčejná rána viděla jednoho. Když se v noci snažila plížit na seník nebo chtěl dát mlynáři myš do kapsy, bylo jich hned sedm.
Dříve si myslela, že to tak má každý. Pak jí Hanina od sousedů řekla, že je s těmi vranami divná a Bohdanka jí za to vlepila facku.
Její maminka neřekla nic, zato maminka Haniny jí vyplísnila. "Holky hloupé! Ani vrány to nejsou, ale krkavci!"

"Veliteli, přišel vám nějakej divnej dopis! Má to zlatou pečeť."
Elánius si od Nobyho vzal listinu. Noby už se pokusil pečeť odloupnout nožem a odkousnout, ale držela pevně.
"Je to od nějakýho... tentononc. Ergonomickýho oddělení univerzity. Eponomickýho?"
"Vaše Milosti, veliteli sire Elánie, Ústav magické ekonomie si Vám přeje pogratulovat k získání ceny za rozvoj chápání ekonomické nerovnosti. Vaše 'botová teorie' vedla k bezprecendentnímu počtu článku v našem Univerzitním věstníku!"
Elánius přestal číst. "Nějaké bláboly," hodil dopis za hlavu. Kdyby místo cen univerzita třeba zavedla fond pro nákup pracovní obuvi.
Možná by to měl arcikancléři navrhnout, jenom aby viděl jeho výraz.

"Kámo, ten tvůj novej droidí výtvor mi hází chybový hlášky!"
"Kriff! Už jsme to měli dávno poslat, ukaž, co hlásí diagnostika?"
Dva technici se sklonili nad lékařským droidem.
"Hlásí, že u pacienta netluče druhé srdce a že je to problematické, když je srdce u člověka párový orgán..."
"Do hajzlu, já tam nahrál modul pro zabraky. Hele, máme deadline, nech to bejt. Tenhle bug se stejně objevuje jenom při asistenci u porodu a kdo bude rodit na nějakým asteroidu? Dej tam defaultní odpověď, že pacient ztratil vůli žít, nebo něco takovýho, a odpoledne to pošleme."
"Máš pravdu, stejně nás dost neplatěj."

Seděly a čekaly. Česaly si své dlouhé vlasy, natřásaly pera.
Moře bylo tiché, žádná loď v dohledu.
Čekaly a čekaly.
"Proč nikdo nepřiplouvá? Sestry, hlad mně trápí. Zapomněli na nás snad námořníci?"
Žádná ze sester však neměla odpověď.
Po mnoha dnech a týdnech ticha kolem konečně letěl Hermes, posel bohů.
"Božský Herme, sděl nám, proč se již neobjevují na horizontu lodě? Jaké neštěstí nás to potkalo?"
"Krásné sirény, Odysseus se po mnoha letech útrap vrátil domů na Ithaku. I zanesl ostrovy, které navštívil, do mapy..."
"Mnoho hrdinů chce přece vidět sličné sirény, navzdory všemu!"
"On tam napsal 'úsek častých nehod'!"

"Děkuji za podpis! A víte, pane spisovateli, já také toužím začít s tímto řemeslem. Myslíte, že byste se mi mohl podívat na mé dílo?"
"No, víte, to není úplně-"
"Mám to tady s sebou, jenom osnovu!"
"... Osnova by asi šla. Ukažte. Hm. Hm? Nevím, zda je úplně dobrý nápad věnovat celou jednu kapitolu tomu, co má hrdinka na sobě."
"Ale to je kapitola sama pro sebe!"
"Možná to může fungovat, záleží, jak to napíšete."
"Ale to jsme se asi nepochopili, pane spisovateli. Já myslel, že bych vám dal nápady, knížku by jste napsal vy a rozdělili bychom si honorář fifty-fifty?"

Po ranní procházce panička konečně odchází pryč. Věrně sleduji její odchod z okna, dokud nezmizí z doslechu a dočuchu.
A pak, svoboda! Je čas dělat všechny ty věci, které jsou "fuj". Jdu se napít vody ze záchodu, žvýkat pantofle, vylezu na stůl...
Náhle moje potěšeníčko přeruší hlas. "FUJ TO JE!" V panice rychle seskočím dolů a rozhlížím se. Nikde nikdo. Žádný pach, žádný zvuk otevírání dveří, nic.
"Tohle nesmíš!"
Hlasy mně pronásledují. Můj klid je ztracen!
Nakonec zjišťuji, že pochází ze zvláštní černé budky na knihovně. Jak se tam panička dostala? Pro jistotu to shodím na zem a bude klid.

Batman se zrovna bavil s policejním komisařem, proto využila příležitosti. Robin stál kus opodál, osamocený.
"Pracuji pro Ochranu dětí, Robine. Víš, že tohle nemusíš dělat? Nikdo tě nemůže nutit po nocích bojovat se zločinem a vystavovat se nebezpečí. Taková výchova je naprosto nevhodná!"
Robin se uchechtl. "Vy si myslíte, že mně do toho nutí? Byl by nejradši, kdybych seděl doma a učil se. Jenže kdyby mně nevzal s sebou, lítám tady sám."
Hodil batarangem, který se zasekl ve stěně. "Vy byste mně chtěla někam zavřít, hlavně abych byl hodné dítě, které nedělá problémy... Má pro mně více respektu než vy."

"Takže vám řekl, že ten salát je s babským uchem a vám to nepřišlo divné?"
"To je šalvěj, ne? Ta se do salátů někdy dává."
"Do salátu Caesar? A pak podával roštěnky Esterházy s brambory Parmentier, nakonec dezert Pavlova..."
"A ještě Prsty mrtvého muže! To je slavná houba, vypadala opravdu realisticky. Měl tematické menu."
Detektiv si povzdechl a vytáhl noviny. Na titulní stránce stálo: "Místní stařenka, italský kuchař, maďarský šlechtic, francouzský farmaceut, ruská balerína a slavný mykolog se stále pohřešují po zahradní párty."
"Uznávám, vařit podle novinových titulků je poněkud vulgární, ale zločin to snad není?" namítl host Hanibala Lectera.

"Když náš plán nevyjde, tak Legolas prostě vyleze nahoru na věž a shodí to velké oko dolů," zavtipkoval Gimli.
"Už jsem říkal vícekrát, to ohnivé oko je pouze manifestace jeho vůle," povzdechl Gandalf. "Sauron má materiální tělo, které dlí ve věži."
"Tím lépe! Bude se snadněji defenestrovat*!" zvolal Legolas. "Gandalfe, ty sám si říkal, že Balrog neměl křídla a Sauron je ze stejného zla."
"Lítaj akorát nazgúlové na těch potvorách. Proto jsi taky zamítnul orlí letku, Gandalfe!"
"Pánové... že vy jste požili příliš dýmkového koření od hobitů?"
Trpaslík i elf se zahihňali. "A co třeba hodit prsten do hory katapultem?"

"Krvácím. Nejsem zabit."
"Tím líp. Jsem tomu rád. Chci, abys žil. Jak já to cítím, je to blaho umřít!"
Dva herci stojí na jevišti. Jejich oči jsou plné vášně a citů. Divadlo je ponořené v tichu, jsou zcela sami.
"Okay, tak dobrý. Myslím, že tady zkoušku můžeme utnout, lépe už ty repliky neprovedeme. Nechtěl by sis se mnou teď zajít na vínečko, co, 'Othello'?"
Jeho herecký kolega zvedne obočí, ale pak přikývne. 'Jago' mu dá polibek na tvář a oba odchází.
Dole v budce sedí zapomenutá suflérka, oči navrch hlavy.
"Tomu kostymérky neuvěří! Minulý týden ten kanec randil s 'Desdemonou..."

"Hele, dostal nový 007 správné školení?" zeptal se zločinec v převleku za barmana své kolegyně. "Chtěl jsem mu otrávit Martini, říkám klasicky 'protřepat nemíchat že', a on mi na to, že nepije alkohol! Jenže ten jed by v obyčejné sodovce byl poznat."
"Očividně mu zapomněli říct, jak se to s 007 má," přikývla jeho půvabná kolegyně. "Zkoušela jsem na něj klasickou femme fatale, ukázat nožku, ach pane Bonde, můžeme se vášnivě pomilovat, potom mu ukradnu klíče od kufříku, že jo. A on mi na to řekl, že ho ženy nepřitahují!"
"Kam ten svět spěje, už ani ty agenty nedělají pořádné..."

Původně to měl být jednoduchý džob. Pohlídej mladé princátko, postarej se, aby se nezaběhl, pohladil si nějakou lesní zvěřinu.
Místo toho jsme uprostřed lesa našli průhlednou rakev s holkou vevnitř a sedm malejch potvor s vousama.
"Nemůžeme jí tady nechat!" zaskučelo princátko. "Je tak krásná!"
Bylo jí maximálně sedm, ale princovi nebylo o moc víc, takže to asi dávalo smysl. Popadl jsem rakvičku a nesl jí na rameni a princ poskakoval za mnou. Jenže les byl plný kořenů a samozřejmě jsem zakopl a hodil držku.
Rakví to luplo a z princezny vylétl kus jabka.
Najednou se probudila! Nečekaný happy end.

Neúprosná výheň bělila daleké písky. Mezi dunami leželo mrtvé tělo. Cizinec, ne fremen. Vědec? Voják? Pirát? Uprchlík? Mezi dunami vypadali všichni stejně.
Stilgar si odfrknul. "Zpracujte ho," přikázal a fremenské ruce se daly do díla. Nač plýtvat vodou, tělo ještě nebylo zcela vysušené.
Paul zkoumal zesnulého. "Měl filtršaty i správnou výbavu, přece ale zemřel na dehydrataci. Zvláštní."
Chani zavrtěla hlavou. "Vidíš zde, Usúle? Měl špatně zavázanou munha. Vody mu unikala zadní stranou hlavy a žár tiše osnoval jeho konec."
Podala mu malou gumovou součástku, která vypadla z filtršatů.
I něco tak malého může na Arrakis způsobit smrt, pomyslel si Paul.

Málem poslední vlak nestihl, s jeho postavou se velmi špatně utíká. Naštěstí si ho všiml průvodčí a mávl, takže jen tak tak zapadl do dveří soupravy.
Konečně zpět po dlouhé dovolené na kontinentě. Pokochat se krásami Anglické přírody z okna, odpočinout si... Měl peripetií, zádrhelů a problémů už plné zuby.
Sdílel kupé s drobnou starší dámou, která pletla a nechala ho v klidu spát.
Ticho přerušil náhlý výkřik a zatažení záchranné brzdy.
"Vražda, vražda!"
Paní položila pletení. "Božínku, co budeme dělat?"
Hluboce si povzdechl. "To, co dělám vždy, madame. Pohlídáte mi věci, s'ill vous plait? Hercule Poirot se ujme případu."

Stojí před tebou, v oblečením určeném na slavnostní otevření muzea, a ne na souboj o život. Ruce zvednuté v gestu vyzývatele.
Koho asi vidí? Jen dalšího zlosyna, kterého může slavný hrdina porazit.
Nečeká tvoji rychlost, jak dobře znáš jeho styl. Děsivý tanec pěstí a kopů.
Tvoje ruka konečně udeří tvář. Jediný dotek, který si připustíš.
Odfrkne si a vyplivne krev.
Chystá se říct vtipnou poznámku, ale to mu nemůžeš dovolit. Nesmíš ho nechat mluvit, protože jeho slova ničí tvé přesvědčení.
Jsi fénix, který vylétl z popela. On bude tím prvním, kterého spálí tvůj žár.
Jeho krev nesmí uhasit tvůj plamen.

"Copak tu máte?" divil se obchodníček a zvedl kus minerálu. "Nechali jste zlato válet u cesty?"
Kopáč si odfrkl. "Myslel jsem, že jste expert? To je falešné zlato. Na první pohled člověka ošálí, ale je to jiný druh kamene."
"Radši ho dáváme dál, lítají od něj jiskry, snadno se něco vznítí. Ale na měď dobrý," dodal jeho spolupracovník.
Obchodník se prohrábl svým dlouhým vousem. "Přidejte mi ho k mojí obvyklé objednávce mědi. Myslím, že bych pro to našel využití."
Muži pokrčili rameny. "Půjde to na vaší hlavu."
"Jsem Ea-nasir, všichni ví, že jsem nejpoctivější obchodník s mědí v celé Mezopotámii!"

"Je to odporný sobec a podivín! Pohroma pro naší rodinu! Musíte nám pomoci, pane právníku..." Hobití dáma svírala kapesníček a utírala slzy.
"Ano, ano, můj bratranec se prostě sebral a odešel! Nenechal žádnou zprávu, dům je zcela prázdný. Zmizel jako pára nad hrncem," přikyvoval její manžel horlivě.
"Pokud je nezvěstný již tolik měsíců, bylo by teoreticky možné prohlásit ho za zemřelého in absentia. Potom by jeho majetek a obydlí připadlo nejbližším příbuzným a rodina by se nemusela potýkat s nejistotou," navrhl právník.
"Zcela si rozumíme, pane právníku! Ta nejistota, chápete! O ty stříbrné lžičky nejde!" zvolala Lobélie Pytlíková ze Sáčkova.

Snažila se delší dobu zbytek kmene přesvědčit o přednostech ohně a proč je dobrý nápad ho udržovat. Ukázala jim, jak plamen zajistí teplo uprostřed studené noci. Jak v hluboké tmě přináší světlo.
Největší úspěch však měla s ukázkou úpravy masa. Jedli ho málokdy - jen některé části se dali žvýkat a bylo jim po něm často špatně.
Oheň zapracoval svou magii a z tuhého kusu vytvořil něco měkkého a šťavnatého.
"Měli bychom začít ty zvířata chytat," navrhl jeden z nich. "Mám chuť na maso."
"To bychom museli slézt ze stromů!"
"Tak ať, začít se jednou musí!"
A tak vaření změnilo svět...

Jsem dítě v matčině náručí. Jsem mladá dívka, zpívající do větru pouště. Jsem matka, truchlící smrt svého syna. Jsem stařena, dávající rady. Jsem prorok, jsem fremenka, jsem aristokratka, jsem Ctihodná matka, jsem osamělé dítě, jsem výkřik ve tmě.
Jsem moje matka, moje prabába, jsem... kdo vlastně jsem?
Tisíce hlasů na mně křičí skrze duny. Ani okamžik klidu, ani špetka samoty.
Jsem nádoba nesoucí moudrost minulosti, vědma vidící budoucnost. Ale kdo jsem já sama? Kam zmizela ta malá divka, skrývá se ještě pod nánosy písku?
Nechte mně být, ztište vaše nářky, dovolte mi existovat bez vás!
Chci být sama! Sama... SAMA!

Po provedení vhodného pokleknutí (viz strana 83, varianty úklony) žadatel čeká na pokyn císaře. Teprve po signálu od jeho svátosti je povoleno vstát a zaujmout místo 10 sáhu od císaře.

Veškeré předměty určené pro jeho zářivost musí být po použití rituálně očištěny nebo spáleny.
Je povoleno na císaře reagovat pouze po přímém oslovení, veškeré otázky musí být okamžitě zodpovězeny.

Není dovoleno se císaře dotýkat ani mu hledět do očí. Toto pravidlo je nutné dodržet nejen vzhledem k úctě k jeho svátosti, Slunci na Zemi, našemu císaři, ale také pro bezpečnost žadatele. Přímý pohled do očí císařových znamená oslepnutí, dotek smrt.

"Konečně se chystáte spustit kotvu, kapitáne? Zapustit kořeny, jak se říká?"
"Ano, plánuji zůstat nějakou dobu v Anglii, poohlédnout se po manželce."
"Není nic krásnějšího, než když na vás v přístavu čeká věrná duše. Sen každého námořníka! Přemýšlíte už o nějaké krásce?"

Myslel na její tichý smích, její něžné oči. Nejlaskavější srdce v celé Anglii - a přece mu řekla ne. Její odmítnutí se zapsalo do duše jako pulsující rána.
Určitě už byla dávno vdaná, s kupou dětí. Kdo by netoužil po dívce jako je ona? Nemohla přece zůstat v tom zatuchlém domě, s domýšlivým otcem...

"Ne. Jsem otevřený novým možnostem."

Postavil si mi hradby z kamene, tak vysoké, že vidím jen nebe. Hvězdy mi dělají společnost během temné noci, mraky tančí za pochmurných dnů.
Dnes svítí slunce.
Konečně tě vidím, někoho jiného, než zoufalé oběti se slzami v očích. Křídla tě nesou ke svobodě. Jak dlouho si skrýval své úmysly, podvodníku, jak dlouho si lepil pero k peru a doufal?
Letíš nad mým labyrintem, ty a tvůj syn. Stále výše a výše, až k ohnivému kotouči.
Cítím vůni vosku. Tělo padá směrem dolů, do rozbouřeného moře.
Dva synové, odsouzení ke zkáze.
Jeden král a jeden lhář.
Nit osudu byla přeťata.

"Už nikdy nebudu pít. Myslím, že mi pukne hlava."
"To je ještě dobrý. Já měl ty nejdivnější alkoholický halucinace. Zdálo se mi, že se tady objevilo tucet trpaslíků, naskákali do sudů a odplavali."
"Asi je na čase vzdát se vína. Jít si zaběhat do lesa. Ulovit pár pavouků."
Rozmítání dvou elfích stráží přerušilo hlasité zvonění. "Poplach! Zrada! Vězňové utekli!"
"Zabte mně, tohle je nejhorší trest na kocovinu," zabručel jeden.
"My měli nějaké vězně?" divil se druhý.
Nově příchozí je hned informoval: "Král Thranduil měl ve vězení 12 trpaslíků, kteří se mu vzepřeli! Teď jsou pryč!"
"Tak halucinace, co?"
"Do pr..."

Přemýšleli jste někdy, proč začali vyrábět SecUnits jako jsme my? Nebylo by mnohem efektivnější a levnější použít na zajištění bezpečnosti roboty?
Jenže jediná konstanta moderní doby je, že lidé jsou nepředvídatelní a nejasní. S roboty to zkoušeli a nedokázali se adaptovat na lidské absurdní myšlení. S lidmi je problém, že je musí někdo platit a jsou nespolehliví.

Takže přišel úžasný nápad - dát dohromady funkce, odolnost a zodpovědnost robotů a k tomu lidské klonované buňky, které přinesou kreativitu a samostatné uvažování.

Vznikl tak vražedně nebezpečný robot s úzkostmi a depresí. Vskutku geniální.
A teď mně prosím nechte, mám rozkoukaný jeden seriál.

"Chutná to jako kuře," řekla Marcille a znovu si kousla do baziliščího stehna.
"Ne jako had? Teorie říkají, že bazilišek je spíše had se slepičím tělem než slepice s hadí hlavou. Možná záleží na procentech hmotnosti?" Laois zkoumal svůj úlovek. "Ty vejce jsou hadí."
"Na omeletu dobré! Můžeme také udělat tempuru," zahlásil Senshi.
"Třeba bych jich šlo nachytat víc a udělat slepičí farmu? Mají mnohem víc masa a větší vejce než běžná slepice!"
"Běžná slepice se tě nepokouší zabít, když jdeš pro vejce."
"To bych netvrdil, honila tě někdy naštvaná slepice?"
"Prosím tě, nemysli a jez. Ten bazilišek ti vystydne."

Na každého jednou dojde a i na starého Vomáčku dolehlo stáří a blížící se smrt. Pro groš by si nechal koleno vrtat a všude se šeptalo, že po smrti na někoho čeká jmění.
I setkala se celá široká rodina u jeho lože.
Starý pan Vomáčka už špatně viděl a otočil se na svoji manželku:
"Aničko, můj bratr je tady?"
"Ano, sedí tady u postele."
"Aničko, a co moje děti?"
"Všechny přišly, drahý, rozloučit se s tebou."
"A vnoučata, pravnoučata?"
"Všichni jsou tady s tebou v ložnici, myslíme na tebe."
"Když jsou všichni tady, proč se do prdele svítí v kuchyni?"

Lapáš po dechu a natahuješ ruce. Tvoje srdce puká. Cítíš, jak se rozpadá na tisíc kousků.
Kolem tebe stojí kruh stráží a sluhů s vyděšenými tvářemi. Cítíš jejich obavy, ale nikdo se neodváží přiblížit.
"Ruku..." šeptáš. Chceš toho říct víc, ale tvůj jazyk odmítá spolupracovat.
Je tohle tvůj poslední okamžik? Zemřeš na zemi svého pokoje, bez pomoci, bez útěchy? Nejmocnější muž celého Impéria, říkáš si hořce.
Najednou se jeden z nich pohne. Ludvic, věrný Ludvic, stálý, přímý.
"Můj pane," zašeptá a chytne tě za ruku. Pomůže ti posadit se.
Cítíš, jak magie zuří. Jeho ruce se barví zlatem.
Nejsi sám.

Nikdy nejste v absolutním tichu. Cítíte, jak vám buší srdce?
Tikot hodin. Závan větru. Hluboký nádech.
Pak se vše přetrhne. Mozek zoufale hledá ztracený zvuk, vytváří si vlastní árii.
Šepot. Syčení. Šustění.
Rozřízneme kost, zasuneme drát a magnet. Krev stéká po spánku.
Ticho tančí ve svých odrazech. Téměř hmatatelné, roste, slábne. Rozšiřuje se, zmenšuje se. Získává obrysy. Ticho křičí a šeptá.
"Slyšíte něco? Musíte se víc snažit."
Napni drát. Zapoj mozek. Upleť z ticha a hluku příběh. Nauč se poslouchat.
Nakresli z frekvencí slova, ze slov věty, z vět píseň. Zas a znova.
Slyšíš to?
To je tlukot tvého srdce.

Snažilo jsem se tvářit jako obyčejný člověk na cestě ke své lodi.
Drony jsem hacknulo snadno, ale lidé byli těžší. Už jsem téměř dosáhlo kýženého východu, když mně zastavila ochranka.
"Kovové výrobky a zbraně nesmí projít bránou," řekl znuděný policista. "Prosím všechny vaše augementy odložte."
Jak mám odložit něco, co mám zabudované přímo ve svých rukách?
"To je diskriminace!" ozvala se náhle kolemjdoucí. "Copak nevíte, že kovové augumenty jsou součástí punkové subkultury? Nemůžete něco takového požadovat!"
Ochranka ustoupila. "Fajn, jděte."
S údivem jsem pohlédlo na dívku, která mi pomohla. Opravdu jsem mělo takové štěstí?
Mrkla na mně a zašeptala: "ACAB."

Tisíc zářezů. Tisíckrát zatančí po tvých zádech, tisíckrát vykvetou krvavé květiny u tvých nohou.
Kočka je neúprosná. Tančí znovu a znovu.
Chvíle oddychu... Ale ne, jen nastupuje další. Čekají v řadě, kočičky v rukou. Jako by se těšili na polaskání tvé kůže.
Na lodi je ticho, jenom zvuky bolesti a ran. Nebudeš křičet, slibuješ si. Neukážeš jim slzy. Tvé tělo tě nakonec zradí, ale chceš jim dokázat, že jsi muž.
Možná to přežiješ. Možná to není trest smrti v převleku. Možná ho uvidíš ještě jednou. Jeho nechytli.
Ve vzduchu cítíš moře. Sůl tě pálí v čerstvých ranách.
Znovu, znovu, znovu-

Co myslíte, že je největším nepřítelem všech dobrodruhů? Hydry, minotauři a jiné nestvůry? Zlý čarodějové a nekromanti? Či snad nástrahy pastí, průrv a ostrých kamenů?
Kdepak, největším nepřítelem dobrodruhů jsou dveře. Obyčejné, dřevěné dveře. Narazí na ně v podzemí či v uličce hradu. A teď, babo raď. Otevřít, neotevřít? Je tady nějaká páčka nebo snad páka, za kterou zatáhnout? Co je na druhé straně?
Možná bychom měli poslat našeho zloděje, aby to vypáčil šperhákem.
Po dlouhých minutách debat se nad nimi musíte slitovat. "Jedna páka tam je," řeknete jako paní jeskyně. "Říkáme jí klika. Stačí za ní vzít a otevřít."

Šířily se zprávy, že někdo ve vzdálené vesnici budí mrtvé a že se snad jedná o následovníka patriarchy z Yilingu. Samozřejmě to museli jít prozkoumat.
"Musím říct, že jsem zklamaný," povzdechl si Wei Wuxian, když dorazili na místo. "Tohle není umění, ale prasárna! Dělá to úplně špatně. Těla se mu rozpadají, neposlouchají jeho rozkazy... Vidíš to, Lan Zhane!"
"Hmm."
"Ta moderní mládež nedělá nic pořádně. Trochu života do toho umírání!"
Banda mrtvol se otočila jejich směrem. Mladý nekromant si jich konečně všiml a zaútočil.
"Zdá se, že je čas na ukázku pořádné drezúry." Wei Wuxian si vzal k ústům flétnu.

Zbavit galaxii rytířů Jedi byl vskutku tvrdý oříšek. Sithové byli dva (a pozice učedníka se navíc rychle měnila). Droidi? Myšlenka na dobré cestě. Jediové ovládali Sílu, ale bylo jich poměrně málo. Překonat je počty, zahltit je.
Ale droidy světelný meč snadno přesekl, chyběla jim lidská inteligence a žádný Jedi nezaváhal při jejich ničení.
Chtělo to něco... pikantnějšího. Kloni. Ne dost lidé, takže je Republika mohla poslat do války. Ale dost lidé na to, aby si je Jediové oblíbili, spřátelili se. Aby zaváhali, když vyjde poslední rozkaz.
Je mnohem těžší zařvat "hrrr na ně" proti někomu, koho miluješ.
Palpatine se zasmál.

"...Tak jsme narazili na nový druh mimozemšťanů a víte co, já se řídím dle 'Make love, not war.' Nesmrtelnost má i své výhody, protože se člověk nemusí bát, že vás zabije příliš velké vybavení nebo alergie na mimozemské sperma.
Týpek mně ujišťoval, že nám nic nehrozí a až po tom se zmínil, že jsem mu pomohl rozšířit rasu. Takže ze mně stal první cis těhotný muž na planetě a řeknu vám, nebyl to nejhorší měsíc mého života, ale znova bych to nedělal.
Naštěstí jenom měsíc, kdyby to bylo víc... Každopádně teď mám 5 dětí a ani na jedno neplatím výživný!"