Moje články

Když jsem byl malý, matka mi vyprávěla o Gondolinu. A o Noldor. Znal jsem zpaměti všechny ty příběhy o Fëanorových synech a Fingolfinových knížatech. Nejvíc pak mluvila o Turgonovi.
„Noldor jsou největší z Eldar,“ říkávala. „Mnoho znají a v řemesle se jim nikdo nevyrovná.“
„Jsou to vrazi!“ pravil otec. „Vetřelci a usurpátoři našich domovů! Ty nejsi Noldo, synu! Jsi z Teleri!“
Teď je matka mrtvá a otec zemře každým okamžikem. Mlčím.
Nakonec, dal mi na výběr: „Opusť dům vrahů svých příbuzných, nebo buď proklet!“
A tak jsem tady. Noldorský princ. Maeglin Lómion. Zvolil jsem cestu prokletých. A naprosto toho nelituji.

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.

Chodbami Imladris se prohánělo listí. Bylo tu prázdno. Většina elfů již odplula na Západ a i ti poslední se chystali do Šedých přístavů.
„Jen tu něco dokončím a můžeme vyrazit,“ oznámil Erestor Glorfindelovi.
„Co tam ještě sepisuješ?“
„Poslední záznam do kroniky. Třeba sem někdo za sto let zabloudí a bude chtít vědět, co se s námi stalo,“ vysvětlil.
Glorfindel nahlédl druhovi přes rameno.
„Sepsal Erestor Ilwion,“ přečetl nahlas, „Nemůže to mít trochu záživnější konec?“
Pak vytrhl Erestorovi brk a na konec stránky napsal Pac a pusu, Glorfindel.
Erestor se zasmál, vzal si pero zpátky a pečlivě k větičce přikreslil prase.

Na desku Erestorova psacího stolu ztěžka dopadl tlustý fascikl.
„Co to je?“ podivil se a vzhlédl.
„Čtvrtletní záznamy,“ odvětil bezelstně Glorfindel a přidrzle se usmál, „Ke zpracování.“
Erestor otočil stránku.
„To jsou tvoje čtvrtletní záznamy.“
Zlatovlasý elf vehementně přikyvoval.
Erestor mírně naklonil hlavu. „A já s tím mám jako dělat co?“
To už se Glorfindel nenápadně vzdaloval z mítnosti.
„Děkujů!“ křikl ještě mezi dveřmi a zmizel.
Erestor si povzdychl a pustil se do práce. Zabralo mu to celý den.
Za poslední stránkou byl vsunutý nenápadný lístek.
Máš ty nejkrásnější oči na světě, stálo na něm, a miluju, když se usmíváš.

Bilbo Pytlík dopsal řádek a spokojeně se usmál.
„Lindire!“ zavolal, „Jdete jako na zavolanou! Chtěl bych vědět, co si myslíte o mé nové básni.“
Lindir se nervózně ošil a popotáhl si límec.
„Děje se něco?“
Elf se usadil vedle půlčíka uhýbaje pohledem.
„Tak ven s tím,“ vyzval ho Bilbo.
„Inu, jde o pana Elladana. Měli jsme jaksi... schůzku. A on chtěl něco…“
Bilbo odložil pergamen a zvídavě naklonil hlavu.
„No copak?“
„Jak to jen říci,“ vzdychl Lindir a zapýřil se, „Je to velice příjemné a používají se při tom ústa.“
„Ježkovy voči!“ vykřikl Bilbo, „Že on chtěl, abyste ho snědl!“

Panstvo se sešlo v Síni ohně.
„Co jste měli za úkol?“ zeptal se Elrond dvojčat.
„Napsat báseň o vodě.“
„Nic neberou vážně!“ rozkřičel se Lindir a vrazil Elrohirovi svitek. „Čtěte!“
Chlapec si odkašlal.
„Fëanor byl vynálezce,
až se tomu věřit nechce.
Jednoho dne po ránu,
vynaleznul fontánu.
Však kde do ní vodu vzíti?
Nebude tu pranic k pití.
Ohlížel se tu i onde,
zastavil se v Alqualondë.
Co ten Noldo? Zrádná svině!
Lodě kotví na mělčině!
Zeptejte se toho lumpa,
proč tam stojí tamta pumpa!“
Elrond tleskal, Glorfindel se rozesmál.
„Lindire!“ vykřikl, „Vždyť je to geniální! Napíšeš k tomu muziku?“

Háček proťal hladinu a splávek houpavě zažbluňkal. Pak bylo ticho, jen vážky tančily nad tůní.
„Tady je takový klid,“ vydechl zasněně Elrond.
Glorfindel pokýval hlavou a pak pronesl: „Zdrháte před manželkou, co? Já se vám teda nedivím, ale proti jedný ženský, co jsem znával v Gondolinu, je paní Celebrían učiněná světice.“
„Co to bylo za dámu?“ zajímal se Elrond.
„Příšerná rašple. Ta když začala ječet, opadávalo listí i z Belthilu *). A pak si vzala do hlavy, že se za mě provdá.“
„A jak jste se z toho vyvlékl?“
Glorfindel pokrčil rameny. „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem zabil balroga, ne?“ **)

Rozlepil jsem oči a to jsem fakt neměl dělat. Všude bylo světlo. Strašně moc světla. Byl jsem si jistej, že takhle odpornou kocovinu jsem v životě neměl. V hubě jsem měl jako v polepšovně.
A pak jsem si uvědomil, že neležim ve svý posteli.
„Coiva na vedui! Gi suilon!“ ozvalo se.
„Do prdele,“ odpověděl jsem.
Nade mnou stál krásnej vysokej blonďák a zubil se od jednoho špičatýho ucha k druhýmu.
„Im Lindir. Pedil edhellen?“
Do hajzlu, tohle se mi zdá. To musí bejt sen! Jak se to sakra řekne? Olta? Olthe?
„Ohte!“ vykřikl jsem.
A pak mi přinesli vařený vajíčko.

Lindir zasněně kráčel zahradou končícího jara. Vzduch voněl, mírný vánek si pohrával se svěží travou, řeka šuměla v stříbrném proudu.
Nech se hladit, smály se zvesela sluneční paprsky a hravě zlatily kůži.
Půjč mi vlasy, zazpíval vítr a cuchal kadeře.
Pohlaď nás, vábila elfa orosená stébla, vyzuj si boty a my pohladíme tebe.
Utrhni nás, chceme tě zdobit, volaly tiše květy jasmínu.
Přivoň k nám, přidaly se růže.
„Dobrý den, Lindire!“ zavolal na pozdrav Elladan.
Polib nás, zašeptaly pak jeho rty.
„Eh, dobrý…“ zakoktal se Lindir.
„Děje se něco?“
„Kdepak, můj pane. Jen ta příroda si dneska vykládá, co chce.“

„Pánové,“ započal Elrond svůj kárný monolog, „Já snesu hodně. Že na vás nadává mistr Erestor, to chápu. Že mi tady jednou do týdne hystericky ječí Lindir, s tím jsem ochoten se smířit. Ale že si na vás bude stěžovat už i Glorfindel, to je snad trochu příliš, ne?“
Dvojčata zvedla sklopené hlavy a vyměnila si nechápavé pohledy.
„Ale my jsme nic neprovedli,“ ohradil se udiveně Elladan.
„Fakt ne,“ potvrdil Elrohir.
„Takže mi chcete tvrdit, že s tou výzdobou Asfalotha nemáte co do činění?“
„Jakou výzdobou?“
„Copánky, mašle, růžová barva… nic?“
„Tati,“ zamyslel se Elrohir, „Já bych možná zkusil seřvat Arwen.“

Ještě než se dvojčata narodila, byl jejich pokoj jednou z nejkrásnějších místností v Imladris. Lindir vlastnoručně zhotovil návrhy výmalby. Na stěnách se proháněly barevné rybky a mořští koníci.
Teď se z dětského pokoje ozýval smích.
„No to je mi nadělení!“ vyjekla chůva, spráskla ruce a vyběhla za rodiči.
„Co se stalo?“ optala se matka zvedajíc hlavu od výšivky.
„Jak to jen říct… Elladan si stáhnul plenu a přilepil ji na stěnu. A Elrohir to pak ještě rozmazal. Všude.“
„Říkal jsem, že máme ty postýlky postavit dál od zdi,“ utrousil Elrond.
A Celebrían dodala: „Zajímalo by mě, kdo to řekne Lindirovi.“

„Narozen 532 Prvního věku v Arvernienu. Matka Elwing, otec Eärendil Požehnaný. Spolu s bratrem vychováván Fëanorovými syny Maedhrosem Vysokým a Maglorem. Roku 32 Druhého věku se stává prvním panovníkem Númenoru a přijímá jméno Tar-Minyatur…“
Elladan dělaje dlouhé kroky soustředěně procházel ode zdi ke zdi a nahlas předčítal poznámky ze sešitu.
„Nemůžeš už s tím dát pokoj? Učím se matiku!“ zavrčel Elrohir a ohnal se po bratrovi psacím náčiním.
„Ale já si to takhle nejlíp zamapatuju,“ ohradil se Elladan.
„Co si na tom chceš pamatovat?! Vždyť je to náš strejda!“
„Narozen 532 Prvního věku v Arvernienu. Matka Elwing, otec Eärendil Požehnaný…“

Lindir pohladil struny loutny a jal se hrát veselou píseň o kráse deště.
„Nech toho, prosím,“ požádala jej Arwen.
Byla oděná v tmavé roucho a v očích jí sídlil podivný stesk.
„Je tady smutno, co?“ povzdychl si Lindir.
„Smutno,“ přitakala.
Zahleděla se z okna. Aragorn odešel. Bratři vyjeli časně na svůj nekonečný lov. Jak jen toužila připojit se k nim. I ona přece prahla po pomstě! Proč nemohla bojovat jako Glorfindel? Proč otec nedal na její rady, ale Erestorovi naslouchal? Proč?
„Nechcete se trochu projít?“ navrhl Lindir.
Zavrtěla hlavou. „Musím to dokončit,“ řekla a vrátila se k výšivce Bílého stromu.

Padl soumrak. Plachty lodí zplihle visely z ráhen. V přístavu nikdo nebyl, jen občas po mole prošla dvojice stráží.
Mladý elf shodil kápi a obezřetně se rozhlédl. Pramínky krátce ostříhaných vlasů zavířily kolem bledé tváře. Klid. Jako netopýr se mihl nádvořím.
Ten muž už čekal. Byl to Východňan s řídkým vousem a páskou přes oko.
„Máte to?“ zeptal se tiše mladík.
„Jak jsme se dohodli. Nejdřív peníze.“
„Tady. Patnáct smaragdů, tři šňůry perel, třicet uncí zlata.“
Překupník kývl, předal balíček a rychle se klidil.
Chvějícíma se rukama, se slzami v očích Erestor pohladil zboží.
Byl to hřeb z Glorfindelova štítu.

V Erestorově srdci klíčila nejistota. Glorfindel se v posledních dnech choval podivně. Byl zamlklý, ostražitý, podrážděný. Kradmé pohledy ostatních elfů také nevěstily nic dobrého. A ať už si to Erestor přiznával nebo ne, občas ucítil bodnutí žárlivosti.
Jako právě teď. Blížil se k skrytému loubí, odkud zaslechl Lindirův smích a Glorfindelův hebký hlas.
„Myslíš, že o nás ví?“
„Nesmysl.“
Erestor zatnul zuby a s hlavou vztyčenou vykročil z úkrytu.
„Aha, takže teď už ví,“ konstatoval Lindir.
„Mohl‘s mě ušetřit trapnosti a alespoň mi to říct,“ vzlykl Erestor.
Glorfindel se zasmál: „Proč bych ti měl říkat, že ti plánujeme oslavu narozenin?“

„Já jsem znal sedláře, Arochel se jmenoval. A jeho žena, to vám byla strašná semetrika. A ten sedlář měl tovaryše. No a von měl ochočenou krysu. To byl mazel, z ruky mu žrala, na rameni mu sedávala, no co vám budu povídat. A sedlář jedenkrát přišel do dílny, ta krysa tam běhala a on spustil: Už tady zase lítá ta havěť?! A jeho žena to slyšela a myslela, že mluví o jejich dětech. No to jste měli slyšet ten řev!“
„Co pil?“ zeptal se udiveně Lindir.
„Nic,“ odvětil suše Erestor, „Až se napije, přijde ta o tom, jak zabil balroga.“

Roklinka vypadala jako mraveniště. Chodbami od rána pobíhali sloužící s vázami, košťaty, hadry a vědry, smýčili a rovnali, do toho všeho občas nakráčel Erestor a důležitě cosi odškrtával v seznamu.
„Ale ne! Jasně jsem říkal, ať tam dají ty fialkové!“ zakvílel Lindir a začal strhávat závěsy.
„Arwen! Kde je Arwen?“ Lady Celebrían rozčileně těkala po místnosti. „Už máš být dávno učesaná, mladá dámo!“
Elrond se odplížil do dřevníku a s úlevou se opřel o dveře. Pak zjistil, že tu není první.
„Koho, proboha, napadlo pozvat vaši tchýni?“ optal se Glorfindel a loknul si kořalky.
„Koho asi.“
„Vodku?“
„Dejte to sem.“

„Pro pána krále, co je to tady za smrad?!“ zvolal zděšeně Celebrinel, Elrondův kovář, a začal rozhánět výpary zástěrou.
„My za to nemůžeme!“ ozvalo se od výhně, z níž stoupaly kruhy hustého dýmu.
„Za to může mistr Erestor!“
Celebrinel se rozkašlal a chvíli mu trvalo, než v kouři rozeznal obrysy dvojčat. Nesmlouvavě je vytáhl z kovárny.
„Co má mistr Erestor společného s tímhle nadělením?“
„Učili jsme se o Celebrimborovi a Elladana napadlo…“
„Tebe to napadlo taky!“
„Tak teda nás napadlo, že si zkusíme taky vyrobit prsten.“
„Jo.“
„No a mistr Erestor nám řekl: Vy dva můžete lít leda tak olovo.“

Erestor procházel do hloubi Elrondových zahrad. Stíny soumraku mu poskytly plášť. Když dospěl na místo, kam doléhal pouze zvuk řeky, pozdravil a mírně se uklonil. Odpověděla šeptem. Přisedl k ní, bázlivě se jí dotkl, a když souhlasila, opřel si o ni bolavé čelo. Vlídně ho hladila po vlasech.
Hovořil. Mluvil o bolesti, o pocitu velkého prázdna, o obavách z vlastní zbytečnosti. Měl strach, že není dost dobrý, děsil se selhání. Plakal. Ztratil se na cestě, na níž hledal smysl, a která se dříve zdála tak rovná.
Konejšila ho zpěvem.
„Děkuji,“ řekl při loučení.
A stará smuteční vrba zaševelila v odpověď.

Nastalo jaro a koberce trávy vykvetly tisíci zlatistých sluníček.
„Slečinko Arwen, pojďte. Ukážu vám, jak se plete věneček,“ nabídl Lindir dívence s tmavými vlasy.
„Elladane, Elladane! Upletla jsem ti věneček! Pro Elrohira mám taky jeden!“
„Maminko, tenhle je pro tebe!“
„No tak, koníku, to není k jídlu!“
Mistr Erestor vstoupil do Elrondovy pracovny s pohledem vraha. V havraních vlasech seděl již notně ovadlý věnec.
„Můj pane..“ vydechl.
Elrondovou kšticí rovněž prokvétaly pampelišky.
„Erestore,“ zaúpěl, „Co jí ty kytky, proboha, udělaly? Vždyť to je hotová poprava.“
„Nebál bych se slova genocida, pane,“ utrousil suše Erestor a setřel si z ramene pyl.

Byl jeden z těch poklidných večerů. Lord Elrond přemýšlel v křesle na kolenou houpaje Arwen, zatímco lady Celebrían usedla na protější sofa a dvojčata se poskládala na kožešinu před krbem.
„Čti dál, miláčku,“ povzbudil Půlelf dcerku.
„…poslední svobodnou měl zem, za Horami a před Mořem…“ slabikovala Arwen.
„To byla velká říše se spoustou pokladů, viď tatí?“ zeptal se Elladan.
„Neruš,“ okřikl ho Elrohir.
„Vskutku byla,“ souhlasil Elrond.
„Tatí? A proč jsi se nestal králem? Jsi přece královského rodu, ne? Mohl jsi přece té říši vládnout dál.“
„Moje říše jste vy,“ řekl se smutným úsměvem Elrond a políbil dcerušku na tvář.

Lord Elrond zasedl ke stolu a těše se uchopil příbor. Služebná přinesla oběd.
„Co to je?“ otázal se překvapeně a vidličkou šťouchl do hmoty okupující talíř.
„Jáhlová kaše?“ odtušila služka.
„Nepopletla jste to?“
Dívka rozpačitě zavrtěla hlavou.
„Ať mistr Erestor okamžitě přijde sem.“
***
„…a já prostě odmítám jíst tyhle šlichty!“
Erestor se úslužně uklonil a pravil: „Můj pane, musíte si uvědomit, že nedávná návštěva Thorina Pavézy poněkud zahýbala rozpočtem.“
„Vy si jezte, co chcete, ale já chci k obědu řízek! A nějak to zařiďte, nebo nadělám řízky z vás!“
Erestor vzdychl a pokrčil rameny. Jáhly se z vlasů dostávají těžko.

Přitáhli s čarodějem a bylo jich třináct. Tedy bylo jich vlastně čtrnáct, protože s nimi byl půlčík, ale tomu alespoň nerostly chlupy v uších. A na bradě. A všude.
Vyjedli spíže, zruinovali vinný sklep a zničili kašnu. A ukradli příbory.
„Mám toho dost,“ řekl Erestor a napil se svařáku, který si vyrobil z archivního Eryn Galen Savignon, protože to byla jediná lahev, kterou se podařilo zachránit.
„Hrůza,“ přitakal Lindir, „Jeden z nich se mě dokonce pokoušel svést.“
„Protože si myslel, že jsi ženská,“ upřesnil Glorfindel.
„Pánové, takhle to nejde,“ pokračoval Erestor.
A Lindir zasněně vzdychl: „Kdyby alespoň nebyli tak oškliví…“

„Ty jediný mi rozumíš!“ zaštkal lord Glorfindel, z jehož vratkého kroku bylo znát, že jest posilněn nemalým množstvím trpasličího rumu. „Já vím, že se k tobě občas chovám hrozně a že tě využívám, ale já tě mám přece rád!“ pokračoval, „Já si tak vážím toho, co pro mě děláš, jak se kvůli mně obětuješ a nikdy si na nic nestěžuješ!“ Zavrávoral a opřel se o zeď. „Už když jsem tě poprvé uviděl, tak jsem věděl, že jsme pro sebe stvořeni. Ty jediný mě chápeš!“
Erestor nervózně přešlápl a popotáhl si rukáv róby.
„Ehm, Glorfindeli? Uvědomuješ si, že mluvíš s koněm?“

Elladan důležitě popocházel knihovnou se vztyčeným ukazovákem paroduje tak mistra Erestora. V ruce svíral objemnou knihu, do které občas zapíchl prst. Elrohir seděl na hraně stolu a vytvářel do sešitu rozmařilé kresbičky.
„Nutrie!“ vyřkl Elladan a jal se předčítat, „Nutrie jest velký hlodavec, znám též jako vodní krysa nebo řekomyš.“
„Nuda,“ zívl Elrohir, „Přečti něco pořádnýho.“
Elladan otevřel knihu na jiné stránce.
„Punk!“
„He?“
„Názorová ideologie rozšířená mezi mladými trpaslíky. Vyznačuje se pohrdáním autoritami. Příslušníci tohoto hnutí nosí často velmi krátké vousy a účes nazývaný číro.“
Elrohir se rozřehtal.
„Co je, vole?“
„Se pojď podívat. Nakreslil jsem ti punkovou nutrii.“

„Odpočívej,“ šeptal Glorfindel svému milému, jehož hlava klesala únavou, až se opřela o Glorfindelovo rameno. „Nesmíš pořád jen pracovat,“ dodal ještě, ale to už Erestor spal.
Zlatovlasý elf něžně uložil přítele a tiše se odkradl k psacímu stolu. Puzen zvědavostí dítěte, otevřel zásuvku a nahlédl dovnitř.
Překvapen listoval hromádkou svitků. Byly tu básně veselé a něžné jako nastávající jaro, barevné kresby motýlů, tak živé, že se až zdálo, že zrovna ulétnou z pergamenu. A obrazy rukou a tváří, v nichž Glorfindel poznával svou vlastní podobu.
Když nazítří nahlédl do šuplíku, nebylo v něm nic. Jen v opuštěném krbu dohoříval oheň.

Bylo slunečno, den jako stvořený pro opravy škod, které v Roklince napáchala zima. Pán Imladris rázoval dlouhými kroky po koridorech, následován mistrem Erestorem, kterýžto v náručí svíral hromádku lejster.
Elrond se zastavil, aby přejel prsty po zábradlí.
„Tohle bude chtít vyměnit,“ pravil, „Už dorazil ten mahagon?“
Erestor nahlédl do seznamu. „Zatím ne, pane. Je na cestě.“
„Když už jsme u toho, ten porfyr máme kde?“
„Na cestě?“ špitl nejistě Erestor.
Elrond se výhrůžně napřímil s rukama v bok. „Je tady vůbec něco, co není na cestách?!“
„Ano, můj pane. Myslím, že ten štěrk, co tam měl být už minulý týden…“

Mist Erestor podal Elrondovi svitek převázaný stuhou. Blížil se letní slunovrat a s ním významný svátek.
„Váš pěvec Lindir složil k nastávající příležitosti oslavnou báseň,“ oznámil poradce důležitým tónem, „Zde je rukopis. Doufáme, že budete spokojen, pane.“
Elrond nahlédl do svitku.
Trpaslice Šmudla
měla svýho pudla.
Tu zjevila se kudla
a ta bodla pudla.
Šmudla zrudla.
Výdech, nádech,
pes má kudlu v zádech.
Vzala Šmudla
toho pudla,
pohřbila ho na hnoji.
A tak pudl s kudlou v zádech
odpočívá v pokoji.
Pán Imladris postupně bledl. Pak zrudl. Poté vstal opíraje se o stůl.
„Děje se něco, lorde Elronde?“
„Elladan! Elrohir!!!“

Lord Elrond nervózně křižoval pracovnou. Erestor za ním popocházel jako stín, připraven nabídnout koňský hlt kořalky.
Chodbami Imladris pobíhaly ženy s lavory horké vody a komínky čistých prostěradel.
„Klid, můj pane,“ pronesl poradce, „Lady Celebrían bude v pořádku. Je to přirozený běh věcí.“
Sotva domluvil, do dveří vrazilo rozjívené stvoření.
„To je můj drak!“ zapištělo druhé, navlas podobné tomu prvnímu, natahujíce se po dřevěné hračce.
„Není!“ vyjeklo první. Pak v úporné snaze zmocnit se předmětu vyšvihlo rozevlátý kotoul. „Ada! Elrohir mi vzal draka!“
Elrond zoufale zaúpěl.
„Nemám strach o svou ženu,“ hlesl pak, „Bojím se, že to zas budou dvojčata!“