Moje články

„Dobrý ráno, Pětko.“
Ty vteřiny po probuzení jsou docela příjemný. Pak mi dojde, kdo jsem, co jsem, a že okolo nás zuří zombie apokalypsa.
Rozlepim oko. V hubě mám jak v polepšovně.
„Můžu dostat kafe?“
Jsem běžec, tudíž jsem privilegovaná osoba, takže obvykle na kafe nárok mám. Záblesk světla v nekonečný beznaději.
„Dneska bohužel ne. Je krizovej stav, docházej zásoby a musíme šetřit.“
Krizovej stav, ty vole. Přeháněj, pořád jenom přeháněj. Tyhle jejich krizový stavy jsou jedna velká bouře ve sklenici vody.
Janine mi u ucha zašplouchá velkou sklenicí od okurek.
A kurva. Tohle bude spíš bouře ve sklenici mozků.

Pro začátek otázka, která určitě zajímá úplně všechny: Jak se cítíte?
No, abych byl upřímný, jsem trochu nervózní.
To je v této situaci docela pochopitelné. Proč si myslíte, že Velekrál Gil-galad vybral pro tento nelehký úkol právě vás?
Heh, no, to jste mě zaskočila, asi… protože věří, že to zvládnu?
Abych řekla pravdu, docela nás udivilo, že velení svěřil někomu, kdo nemá prakticky žádné zkušenosti s vojenskou taktikou. Co máte po příjezdu do Eregionu v plánu?
Připojit se ke Celebrimborovým a Durinovým jednotkám a porazit Saurona?
To zní jako neprůstřelná strategie.
No, lord Glorfindel věří, že by to mohlo fungovat.

Zkontrolovat letky šípů, zlehka zkusit ostrost hrotů, promnout v prstech tětivu.
Rozplést copy, stokrát pročísnout kartáčem, upravit vlasy v čelence.
Dotáhnout přezky kazajky, nasadit rukavice, prošlápnout boty z jelení kůže.
Zašněrovat stuhy, ozdobit dekolt perlami, bosé nožky cudně ukrýt pod řasenou sukní.
Potěžkat kopí, uklidnit koně, spěšně dát rozkazy psovodům.
Navonět se jasmínovou vodou, štípnout se do tváří, vykročit s prvními paprsky slunce.
„Přeji ti šťastný lov, pane,“ řekne mu a podá kytičku fialek.
„Díky,“ usměje se.
Srnec se řítí křovinami v zoufalém boji o život.
Fialky vadnou v jezdcově záňadří.
K hostině bude zvěřina.
Tindómiel se provdá za krále.

Owenův byt působil vždycky trošku prázdně, ale teď Toshiko připadal ještě prázdnější. Zmizelo jídlo, pití, pasta na zuby, všecky ty věci, které napovídají, že někde žije živá bytost.
Pozorovala Owenovu křehkou postavu shrbenou na okraji pohovky. Zoufale toužila udělat něco, co by mu pomohlo, a zoufale netušila, co by to mělo být.
„Trochu ti vyvětrám,“ vyhrkla. „Je tu nedýchatelno.“
„Já nemusím dýchat, Tosh,“ upozornil ji. „V podstatě můžu nabírat vzduch do plic a zase ho vypouštět, je to nezbytné k tomu, abych s tebou mohl komunikovat, ale fakticky nejde o metabolickou výměnu. Nepotřebuju vzdušný kyslík.“
Zhluboka vydechla. Ona kyslík potřebovala.

Kdo by nemiloval ten pocit, když se po náročném dni svalí do své měkoučké postele.
„Do prdele, co to tady zase je!?“ vrčím a dlaní vehementně vymetám drobky z prostěradla. „Ty jsi zase žral v posteli, ty prase!“
„Já? Neee,“ protáhne popuzeně Elrond a snaží se velkým plyšovým hrochem zakrýt skvrnu od kafe, čímž na ni ještě více upozorní.
„A kdo teda jako?“
„To bylo moje zlé dvojče!“
„No nepovídej, že samotný Tar-Minyatur připlul z Númenoru, aby se občerstvil na mojí posteli.“
„Jo.“
Najednou mi nejde se nesmát.
„Tak mi ty návštěvy příště hlas předem, abych ti náhodou nepřefiknul bráchu.“

Náš pejsek je úplně nejúžasnější pejsek na světě. Na výstavách dostává jen ty nejlepší posudky. Výborné ochlupení, výrazná samčí hlava, pravidelný tělní rámec a podobně. Povahově je to také klenot. Chodící optimismus. Když jsem propadal zoufalému pláči poté, co rozprasil filtr z kávovaru po celém obýváku, ihned ke mně přiskočil a počal mě utěšovat: „Páníčku, neplač, já jsem přece tady!“
Takto dokonalá bytost musela být zcela jistě zrozena za mystických okolností. Tázali jsme se tedy chovatelů (tchána a tchyně), jak se to naše vemínko vlastně narodilo.
Odpověď byla všeříkající: „Jo, to Arwena utekla z domu a vyprdla ho před garáží.“

Půvabná Nimelen vybere květiny, Lindir pohladí polootevřená poupata tulipánů a štíhlými prsty je rozestře ve váze. Slečinka Arwen donese kytici na adův stůl. Dvojčata slíbí, že dnes nebudou zlobit a když už, tak jenom trošičku. Nenwen zadělá těsto a upeče čerstvý chleba. Fíriel vyleští džbán i umyvadlo a uhladí nahřátý ručník vonící levandulí. Nallon spokojeně vdechne vůni kávy, když chystá vajíčka k snídani. Glorfindel vstane časně a obejde stráže, úhledně sepíše hlášení hlídek.
Elrond vstává, myje se a češe, snídá. Květiny mu udělaly radost. Pročítá listiny na stole.
Teď je na řadě Erestor.
„Můj pane, dnes přináším velmi špatné zprávy.“

Zářil. Polední slunce stálo vysoko a zlatilo chladný kov jeho přílby. Hrot kopí se leskl jako ledový plamen. Ozdobný pás jasně modré prošívanice byl vyšívaný stříbrnou nití a hrdě nesl královský emblém. Nadechl se. Vteřina ticha před tím, než se ozval nelidský řev a první nárazy do štítů. Udělal krok.
„Natha mereth!“ slyšel se křičet. Pak ho pohltil beztvarý chaos bitvy.
***
„Čau,“ zahučel a došel ke skříňce. Do montérek se převlékal s monotónní rutinou. Vlasy omotal gumičkou a vytáhl cop zpod firemního trika. Zběžně přehlédl krabice a hromádku faktur.
„Tak co víkend?“
„Ale jo. Měli jsme takovou akci s kámošema…“

Velekrál seděl na dřevěné sesli v mírném předklonu. Únava mu rýsovala vrásky kolem očí.
„To je on?“ zeptal se a pohlédnuv na mě mírně naklonil hlavu.
„To je on,“ přisvědčil velitel a postrčil mě tak, že jsem padl na kolena. Pouta na zápěstích nepříjemně dřela. „Napadl hlídku, ukradl koně a svévolně opustil jednotku. A ještě měl tu drzost se za tři dny vrátit.“
Snad se mi to zdálo, ale Gil-galadovi cukl koutek. „Proč jste to udělal?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktal jsem, „…musel.“
Velekrál povytáhl obočí.
„Byl zraněný, musel jsem ho vidět,“ přiznal jsem zničeně.
Věděl jsem, že on tohle pochopí.

Ivan típl máčko v přeplněném popelníku a lokl si piva řka:
„Makovice, makovice,
bolela mě převelice,
když jsem hleděl do lednice,
hledal marně v kyslém láku…“
„Utopence u hlaváku,“ doplnila Lynda hledíc do displeje svého smátrfounu.
„Ne, chtěl jsem napsat:
'Když jsem marně v kyslém láku
hledal velké okurčice.'“
„Okurčice neni slovo,“ uvažovala Lynda.
„Tak okurky, ale to tam rytmicky hapruje,“ zamyslel se Ivan.
„Já myslim, že tam haprujou i utopence,“ dodala Líza.
Přišla servírka a donesla další rundu piv, aniž by se snad ptala, jestli si dají další.
„To máš fuk,“ prohlásil Ivan. „Debilní to je tak i tak.“

Horáček a Pažout stáli zoufale nad novou EET pokladnou v železářství, Horáček se rozčiloval, že ten krám zapálí a Pažout nevěděl, jestli myslí kasu nebo železářství, ale ani jedno se mu nelíbilo, krčil rameny a koukal na Horáčka, jak zuří. A pak najednou Horáček vykřikl, Mám to, když tě všechno zradilo, pomůže ti kladivo! a hnal se k regálu. Pažout se ho snažil zadržet a povídá, prosím tě, Horáčku, žijeme v jednadvacátém století, chovej se trochu rozumně, existují civilizovanější způsoby, načež Horáček vykřikl, že si teda vezme sbíječku. A Pažout hlesl, že spíš myslel, že jako příště půjdou k volbám.

Povídá Pažout Horáčkovi, Horáčku, pamatuješ na Jonatána? a Horáček povídá, že jasně, a Pažout na to, že by si chtěl pořídit psa a Horáček vykřiknul, To je nápad, proč jsi to neřek‘ hned!
Hned v sobotu jeli do útulku a přivezli si štěňátko. Ráno chodil venčit Horáček a večer Pažout, jinak se střídali, jak jim to vyšlo. Horáček to bral do parku, Pažout k sámošce, takže když šel jednou výjimečně ráno Horáček, pes táhnul na druhou stranu a Pažout pak povídá, To víš, když ty mu takhle narušuješ ty jeho čurací kruhy, a Horáček se zasmál a pojmenoval psa Archimédes.

Předstírá spánek. Polštář je navlhlý slzami. Otočí jej zrovna ve chvíli, kdy vrznou dveře.
„Kolik je hodin?“ zašeptá hrajíc rozespalou.
„Teprve svítá, spi,“ odpoví Fingon, skloní se k ní a políbí ji na čelo.
„Mluvili jste dlouho.“
„Dlouho,“ přitaká manžel.
Netuší, že je viděla. Vysokou Maedhrosovu postavu pomalu se blížící k té Fingonově. Závoj rozpuštěných vlasů, cudně skrývající polibek. Temnou siluetu manželových zad, prohnutých v záchvěvu chtíče. Obrys Maitimových boků a křivku jeho rtů lapajících po dechu.
Mohli alespoň zhasnout. Svíce byla krutý udavač. Tanec stínů vypověděl vše.
Zhluboka vdechla. Fingon voněl mýdlem.
Aspoň má tolik slušnosti, že se umyl.

Artanáro pevně sevřel otcovu ruku. Na nádvoří Barad Eithel zvonila ocel.
„Já chci taky mečovat!“ vykřikl nadšeně.
„A máš na to dost síly?“ vyzvídal Fingon.
Bojující Maedhros pokynul dítěti zbraní.
„Maitimo, podej mi tamten klacek!“ křikl Fingon.
Přidřepl si k synkovi a podal mu osekaný jasanový kmínek.
„Zkus ho zlomit. Až praskne, dostaneš vlastní meč,“ slíbil.
Artanáro s ním marně zápolil. Malinké ruce jej sotva ohnuly. Málem upadl, když se pokoušel zlomit jej přes koleno.
***
Zápasil s klackem každičký den.
„Dneska už určitě praskne!“
***
Vdechl svěží mořský vzduch. Uchopil jasanovou tyč. Praskla.
Otec tu však není, aby dodržel svůj slib.

Fingon otevřel bednu. Vyjmul helmu a pozorně ji prohlížel. Byla to těžká nevzhledná věc z šedé oceli. Měla strašidelné hledí a na jejím vrcholu seděla zlatá dračí hlava. Snad to bylo dílo mistra, snad patřila samotnému Azaghâlovi, ale byla jednoduše hnusná.
Nasadil si ji. Byla těžká a byla mu velká.
„Co s tím mám dělat?“ zeptal se Maedhrose.
„Je tvá. Dělej s ní, co chceš.“
Fingon se zamyslel: „Dám ji Hadorovi. K oslavě jeho jmenování správcem Dor-lóminu.“
„Hadorovi?“
„Má velké srdce…“
„A malý mozek,“ utrousil Maedhros.
„Mozek možná, ale mozkovnu má pořádnou. Takže mu na rozdíl ode mě bude sedět.“

Předstírá spánek. Polštář je navlhlý slzami. Otočí jej zrovna ve chvíli, kdy vrznou dveře.
„Kolik je hodin?“ zašeptá hrajíc rozespalou.
„Teprve svítá, spi,“ odpoví Fingon, skloní se k ní a políbí ji na čelo.
„Mluvili jste dlouho.“
„Dlouho,“ přitaká manžel.
Netuší, že je viděla. Vysokou Maedhrosovu postavu pomalu se blížící k té Fingonově. Závoj rozpuštěných vlasů, cudně skrývající polibek. Temnou siluetu manželových zad, prohnutých v záchvěvu chtíče. Obrys Maitimových boků a křivku jeho rtů lapajících po dechu.
Mohli alespoň zhasnout. Svíce byla krutý udavač. Tanec stínů vypověděl vše.
Zhluboka vdechla. Fingon voněl mýdlem.
Aspoň má tolik slušnosti, že se umyl.

Buclaté dítko sedělo v židličce zamotané do bryndáku. Kaše byla všude. Všude.
„Nechápu, proč tohle nedělá chůva,“ pronesl znuděně Maedhros, opřel se o stůl a ukazovákem setřel kydanec.
„Má žena trvá na tom, abych se o něj staral,“ vysvětlil Fingon a trpělivě nabral další lžíci nevábně vyhlížející hmoty. „Viď, synku?“
„Ba!“ řeklo dítě a ohnalo se po lžičce.
Sousto prolétlo vzduchem a přistálo na Fingonově obočí.
„Nemůžu se na to dívat,“ prohlásil Maedhros, vytrhl Fingonovi náčiní a přistoupil k děcku.
„Ham!“ řekl suše a obratně procpal sousto malými ústy.
„Jak jsi to dokázal?“ žasl Fingon.
„Mám šest mladších bratrů, pamatuješ?“

Dnes musí být krásná. Fingon má narozeniny. Vstávala brzy. Dovedné prsty sloužících jí dlouho splétaly vlasy a vetkly do nich bílé kvítky uilosu. Ty má rád. Oblékne se později. Teď rychle sbíhá schody a míří do kuchyně. Sama zadělá těsto. Fingon miluje medové koláčky. Synek se plete pod nohama a malýma ručkama se zachytává sukní. Dá mu líznout medu.
Vybírá šaty, ty bílé s modrými stuhami. Služebná pečlivě váže tkanice. Dopne náhrdelník od něj.
„Všechno nejlepší, drahý,“ usměje se a políbí muže na tvář.
Fingon cosi zavrčí a dál hledí do dopisu.
„Stalo se něco?“
„Maitimo nepřijede.“
Koláčky dostanou psi.

Vzduch se vlnil, páchnul popelem a sírou. Elrond několikrát polkl, ale ústa měl docela vyprahlá. Na čele se perlil pot.
„Isildure!“
Křičet bolelo.
Isildur zvedl Prsten do výšky a dlouho na něj hleděl.
„Isildure!“
Elrond spolkl několik slz. Byl zoufalý, vyčerpaný, šílený žalem. Ereinion byl mrtvý. Nic už nemělo smysl. Chtěl jenom, aby to skončilo.
„Isildure!“
„Ne,“ usmál se princ.
„Ne?!“ vykřikl Elrond.
Isildur zavrtěl hlavou.
Elrond váhal jen chvíli. Isildurovi synové byli naživu, nejmladší Valandil bezpečně v Roklince. Královská linie vydrží.
Teď nebo nikdy.
„Vybral sis sám,“ pronesl Půlelf.
Isildurův výkřik ztichl rychle.
Dolů do lávy se Elrond nepodíval.

Noc se zdála být nekonečná. Fingon procházel sem a tam. Kroky se rozléhaly nepatřičně nahlas.
Světlá postava služebné přibíhající chodbou byla jako klíč vhozený do žalářní cely.
Vrhl na ni pohled plný naděje a strachu.
„Máš syna!“
„Jsou v pořádku?“
„Ano, můj princi.“
Držel to maličké v náručí. Dýchalo, hýbalo se, bylo teploučké a vonělo. Žilo. Nedokázal ovládnout náhlý příval citu, který se ho zmocnil. Dítě. Synáček. Nový život. Jeho život. Plakal štěstím.
„Artanáro,“ pojmenoval syna.
Manželka nespokojeně semkla rty.
„Noldorské jméno?“ řekla vyčítavě.
„Je Noldo.“
„Tím proklínáš své vlastní dítě, Findekáno.“
„A ty mu chceš říkat jak?“
„Sindarsky. Gil-galad.“

Tuor si přitáhl plášť blíže ke krku. Od úst se mu odvinul další obláček páry. Noční nebe věštilo sníh.
„Měli bychom rozdělat oheň,“ zašeptal.
„V Ered Wethrin obchází Stín. Nebudeme riskovat,“ pronesl Voronwë.
„Pravda. Ty jsi však z Noldor, tvůj lid překonal Helcaraxë, ale lidé…“
Elf pokýval hlavou a pravil: „Prozradil jsem ti tajemství cestovního chleba. Nyní uzrál čas, abych ti svěřil ještě jedno další.“
Vyňal z torny lahev a podal ji Tuorovi.
„Co je to?“
„Níri i Ciryamo,“ řekl Voronwë, „Námořníkovy slzy. Zahřeje tě.“
Tuor si dopřál velký doušek a mocně se rozkašlal.
„Elfe bláznivá, vždyť je to rum!“

„To byl nejdebilnější film, co jsem kdy viděl,“ odfrknul si Maedhros.
„Jo. Měl jsem chuť odejít,“ potvrdil Fingon a vyhodil krabici od popcornu do nastaveného pytle.
„Nejhorší byl ten souboj toho trpaslíka s tím skřetem. Modlil jsem se, ať už chcípne,“ pokračoval zrzek.
„Ne, nejhorší byla ta elfka!“ vykřikl Fingon.
„Hotová Xena,“ zasmál se Maedhros. „A ještě miluje trpaslíka.“
„Měli ji aspoň zabít. Přál bych jí nějakou hnusnou smrt.“
„Jakou?“
„Co já vim, jak umírá takováhle Mary Sue?“
„Já být jí, spáchám nějakou velice efektní sebevraždu,“ zauvažoval Maedhros.
„Jasně, ty můj Gary Stu,“ zakřenil se Fingon a vlepil partnerovi pusu.

„Nemyslíš to vážně, že ne?“ hlesl Maedhros.
V místnosti ještě leželo dusno předchozí hádky. Fingon mlčel. Po tváři mu stekla slza a skanula na zásnubní prsten.
„Otec na tom trvá,“ řekl pak. „Ani nevíš, jak je nadšený, že jsem dostal rozum. Jsem budoucí Velekrál, musím zplodit syna. A ty mi dítě nedáš, Maitimo.“
„Pro lásku Valar, zruš to zasnoubení!“ vykřikl Maedhros, pevně stiskl Fingonovo rameno a zoufale sklonil hlavu. Vlasy mu zakryly tvář.
„Nemůžu, prostě to nejde.“
„Tak mi jdi z očí!“
Stál v komnatě s rukou nataženou ke dveřím ještě v době, kdy Fingonův kůň cválal po Ard Galen.

Slova Přísahy dozněla. Tři bratři se vydali k východu.
Prolijete slz nepočítaně,
a Valar proti vám ohradí Valinor a nevpustí vás,
takže přes hory nepřejde ani ozvěna vašeho nářku.
Mandos vyslovil Proroctví severu. Finarfin litoval a hledal odpuštění Valar. Fingolfin však následoval Fëanora.
„Které lodě a veslaře teď vyhradíš, aby se vrátili, a koho mají převézt prvního? Udatného Fingona?“
„Žádné a žádné! Spalte lodě!“
Z polnosti zrady klíčila nenávist. Bratr zavrhl bratra. Slova se naplnila.
Fingon se odvážil činu, který je právem proslulý mez skutky noldorskývh knížat: sám, aniž se s někým poradil, se vydal hledat Maedhrose…
Naděje se vrátila.

Velká síň na Himringu se pomalu plnila. Maedhros sedě pod zástavou s ostnatou osmicípou hvězdou, vítal hosty. Maglor zasmušile stál po jeho pravici; jen bledé ruce s dlouhými prsty prozrazovaly nervozitu.
„Přicházejí Bór a Ulfang!“ ohlásili hosty.
Maedhros vstal a obřadně přivítal muže z Východu.
„Azaghâl z Belegostu!“
Trpaslíci z Ered Luin se uklonili před pánem marky.
Začala hostina.
„Dobrý pivo!“ vykřikoval Azaghâl, když hodina pokročila.
„Myslel jsem, že elfi žerou jen kořínky!“ chechtal se opilý Uldor a cpal se soleným vepřovým.
„Dej si tuhle klobásu!“ křičel Borlag.
„Vypadají spokojeně,“ pošeptal Maglor bratrovi. „Mohlo by to vyjít.“
Unie byla stvořena.

Malý Artanáro polehával mezi štosy papírů a pečlivě vybarvoval kresby. Chůva si obrázky mlčky prohlížela. Princ jí nevěnoval příliš pozornosti.
„Tohle je jeho královské veličenstvo Fingolfin?“ optala se po chvíli.
Dítě zvedlo hlavu, chopilo se modré a začalo vybarvovat plášť jezdce na bílém koni.
„Jo,“ odpovědělo.
„A kdopak je tohle?“
„Tatínek,“ řekl Artanáro.
„A to vedle něj je maminka?“ ptala se služebná.
„Ne, to je přece strýček Maitimo,“ vysvětlil chlapec a začal postavě vybarvovat vlasy.
Příštího dne se chodbami Barad Eithel nesl umanutý dětský pláč.
„Copak se stalo, synáčku?“ ptal se starostlivě Fingon.
Artanáro zakřičel: „Chůva mi ukradla zrzavou pastelku!“

Co stojí za rychlým kariérním růstem kapitánky Tauriel? Jak je možné, že se dostala na tak vysokou pozici? Je za tím protekce?
Každý si určitě všiml, že Tauriel má pro lesní elfy velmi neobvyklou barvu vlasů. Dle noldorských análů uložených v Roklince měli rusé vlasy prokazatelně pouze Maedhros Vysoký a jeho bratři Amrod a Amras.
„Byla to dvojčata,“ uvedla Taurielina matka, která si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenována. „Zabloudili na lovu do našeho lesa. Byli tak krásní a já tak mladá!“ sdělila redakci.
Může být Tauriel Fëanorovou dědičkou? A který z dvojčat je otcem?
O všem vás budeme informovat!

Maedhros a Fingon vyjeli za město. Tirion, jeho paláce a náměstí, na chvíli pustili z hlavy.
„Dáš si?“ optal se Fingon, přehrabuje se v brašně.
„Co máš?“
„Granátová jablka, chceš?“
Maedhros nadšeně přikývl.
„Za kolik byla?“ ptal se s plnou pusou. Temně rudá šťáva mu stékala po bradě, ale nedbal.
„Za levno,“ zasmál se Fingon. „Za polibek.“
Maedhros pobaveně zakroutil hlavou.
...
„Prý chystáš zásnuby, bratříčku,“ smála se Aredhel, vzala Fingona za ruce a otočila se dokola.
„Cože?“
„O ničem jiném se nemluví! Prý tě viděli, jak líbáš děvče!“
Fingon obrátil oči v sloup. To ho ta kořist vyšla pěkně draho.

„Tahle númenorejština je šílený jazyk,“ povzdychl si Ereinion a zmučeně hleděl do dopisu. „Rozumím tam každému třetímu slovu. Co je zase tohle?“
Elrond nesměle nahlédl.
„Zinî?“
Gil-galad praštil pergamenem.
„Ne! Jako by nestačilo, že si tvůj pan bratr založil vlastní království! Ještě si bude vymýšlet takováhle slova. To nemůže psát quenyou? Nebo alespoň sindarsky?“
„Možná spíš džiní?“ uvažoval Elrond nahlas.
„Co znamená džiní?“
„Zlý duch, nebo tak něco,“ přemýšlel půlelf.
„To nevypadá dobře,“ zamračil se Velekrál. „Píše, že se spojil se zlým duchem.“
„Už vím! Zinî znamená žena! Oženil se!“
Gil-galad se ušklíbl a řekl: „Tak to patrně vyjde nastejno.“

Fingonova chůze působila jaksi rozpačitě. Na pravém oku si přidržoval kapesník. Jeho bratr mu věnoval zvídavý pohled.
„Na nic se mě neptej,“ vyštěkl Fingon.
„Co se stalo?“ ignoroval požadavek Turgon.
„Prostě nevidím na jedno oko.“
„Ukaž mi to.“
Fingon neochotně sejmul látku.
„Máš ho dost červené, cos vyváděl?“
„Já nic. To Maitimo,“ odfrkl si. „Prostě…“
„Co prostě?“
Dveře se rozletěly a do místnosti vpadli zbylí sourozenci.
„Co je?“ vyzvídal Argon.
„No prostě se trefil,“ zaúpěl Fingon.
Argon užasle otevřel ústa a naznačil velmi neslušný pohyb.
„Na to druhé oko vidím, Arakáno!“
Aredhel se rozesmála.
„A slyším taky dobře, vy puberťáci!“

Rodinné sešlosti v Alqualondë byly spíše výjimkou. O to více si noldorští páni užívali hostinu.
„Co je tohle?“ ptal se Finrod.
„Chobotnice, můj pane.“
„Jsi čuně, bratříčku,“ ohrnula Galadriel nosík.
Maedhros kývl na Fingona a těkl očima k východu. Fëanor se nedíval, Fingolfin hovořil s Olwëm.
Fingon sbalil nejbližší podnos a nenápadně prchal za přítelem.
„Co to je?“ zeptal se Maedhros.
„Mám hlad,“ vysvětlil Fingon a začal ujídat mořské plody.
Něžných chvilek na pobřeží si ale příliš neužili.
„Je po vás sháňka!“ oznamoval přibíhající Celegorm.
„Jaks nás našel?“ podivil se jeho bratr.
„Coby,“ pohodil lovec hlavou. „Šel jsem po krevetách.“

Maedhros vyplivl popelem zčernalou slinu. Prach si pomalu sedal. Maglorova čepel se dosud leskla Uldorovou zrádnou krví.
Maedhros sprostě zaklel. Ulfangovi synové byli mrtví, ale proudili sem další zrádci, kteří se přidali k Morgothovým vojskům.
„Kano! Ústup, Kano!“ řval na bratra, marně se snaže uklidnit koně.
Náhle jako by se zablesklo. Bílé světlo na okamžik oslepilo Maedhrosův zrak. Pak přišla bolest, naléhavá a palčivá. Cosi uvnitř prasklo, zlomilo se, zemřelo.
„Nelyo!“ vykřikl Maglor.
Maedhros otevřel ústa, ale nevyšlo z nich nic. Černá masa Morgothových vojsk se rozplynula v slzách.
Když později objímal to, co zbylo z Fingonova těla, už neplakal.

Laurelin pohasl a nastal čas Telperionu. V Calacyrijském průsmyku se objevily první hvězdy. Vonné keře jasmínů se staly svědky nejedné milostné schůzky.
„Přišel ti dopis?“ otázal se opatrně Fingon.
„Přišel,“ odvětil Maedhros s širokým úsměvem. „Cos u toho pil?“
Fingon se zatvářil notně zmateně. Maedhros se zasmál a podal mu list.
Něžný kvítečku mého žití,
sladkou tvou rosu toužím píti,
jež se co perly vzácné třpytí…
Maedros pozoruje Fingonův výraz stupňujícího se zděšení, dodal: „Co to má znamenat?“
„Průser,“ vydechl Findekáno.
Maedhros tázavě vytáhl obočí.
„Mám neblahý pocit, že Turgonova snoubenka právě čte: Ta nová zbroj ti moc sluší, zrzečku.“

Byl prosluněný jarní den. V travinách Ard Galen zářily pampelišky a bzučely včely. Malý Artanáro vyběhl vstříc otci. V černých vlasech mu seděl věneček.
Fingon chlapce uchopil pod pažemi a vyzvedl do výšky. Dítě se smálo a kopalo nožkama.
„Zahrajem si na schovávanou?“ navrhl znuděně Maedhros, sedě v trávě a přežvykuje stéblo.
„Kdo bude hledat?“ zeptal se věcně Fingon a položil synka na zem.
„Já to rozpočítám,“ oznámil Artanáro a začal soustředěně recitovat. „U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne…“
„…ten musí jít z kola pryč!“ zasyčela Fingonova žena a šlehla po Maedhrosovi nenávistným pohledem.

Kov radostně zvonil. Tavené stříbro zářilo a hřálo, výbuchy jisker zlatily tvář. Mairon shodil rukavice a předloktím setřel pot z čela. Zálibně pohlédl na své dílo.
Jeho pán Aulë procházel kovárnou. Stačilo by přikývnutí, náznak úsměvu, vlídné slovo, cokoliv, co by Mairona utvrdilo v tom, že za něco stojí. Zůstal však nepovšimnut. Vzal šperk a vztekle jej mrštil do ohně.
„Já vidím, co v tobě je,“ chlácholil ho Melkor. Černé hedvábí jeho vlasů se konejšivě vlnilo a lechtalo na nahých zádech. „Aulë ti nikdy nedá šanci, ale já ano.“
Po zkáze Stromů Mairon nezaváhal. Oblékl zbroj. A přijal jméno Sauron.

Gertha položila na stůl konev sojovýho kafe, opřela se o desku a očima přelítla svůj tým. Barry Půlka se drbal v dlouhým vousu. Krásnej Althan pohazoval svým platinovým čírem. Peg datlovala do klávesnice svýho decku. A já jsem si nalil kafe.
„Děcka, takže náš cíl si podle všeho hledá oběti na anonymní seznamce,“ začala šéfka brífink. „Našim úkolem je najít ho, kontaktovat a zneškodnit.“
„Miluju rande naslepo,“ utrousil elf a cynicky se ušklíbnul.
...
„Todle je Larry,“ řek Barry a vlepil hubana zrzavýmu trpošovi v motorkářský bundě.
„Seznamte se s Lithiel.“
„Bobe, tým, týme, Bob.“
A já jsem si nalil kafe.

Zelená pláň se chvěla pochodem vojsk. Noldorské praporce zavlály v severním větru. Fingon a Maedhros se uprostřed vřavy střetli očima.
Skřetí šíp zalechtal Fingona na tváři černými letkami. Minul ho jen o vlas.
Maedhros se sehnul ke třmenu. Kopí vržené nepřítelem prosvištělo nad jeho zády.
Fingon klopýtl a upadl na štít. Velký skřet promáchl naprázdno.
Pak bylo po všem. Zrychlený dech a stále ještě rozpačitý pocit vítězství.
Fingon se propletl mezi muži, našel Maedhrose a pevně ho objal.
„Jsi raněn!“ vydechl zděšeně.
Cíp Maitimovy suknice těžknul, jak prosakoval krví.
„No co,“ odplivl si Maedhros. „Když se kácí les, létají třísky.“