Moje články

„Bojoval jsem v Nirnaeth Arnoediad!“ vykřikl Glorfindel.
„Já taky,“ odvětil nevzrušeně Erestor.
„A zabil jsem balroga!“
Elf v černé róbě pokrčil rameny.
„Takže mi netvrď,“ pokračoval zlatovlasý, „že bych nezvládnul dělat tvoji práci. Stejně tu jen pobíháš s papíry.“
„Když myslíš,“ pousmál se Erestor a v očích mu pobaveně zablýsklo.

Došla sůl. Oficiální návštěvu z Temného hvozdu nikdo nepřivítal. Z dortu na oslavě dvojčat vyskočila trpaslice.

„Zavolejte mi ihned mistra Erestora!“ zahřměl Elrondův hlas chodbami Imladris.
„Můj pane?“
„Co má, pro lásku Valar, tohle znamenat?“
Erestor omluvně naklonil hlavu: „Ach, zapomněl jsem se zmínit, že tu teď velí lord Glorfindel?“

Erestor Ilwion

Noldo z domu Pilíře a Sněžné věže, syn Ilwëho, bratra Penlodova, narozen v Gondolinu
Datum narození: 9. Gwaeron, 311 PV

Pracovní zkušenosti

Dům Eärendila Mořeplavce v Sirionských přístavech 510 – 538 PV - sluha
Dvůr Velekrále Ereiniona Gil-galada v Balarské zátoce 538 – 600 PV – sluha a pomocný písař
Dvůr Velekrále Ereiniona Gil-galada v Šedých přístavech 1 – 1697 DV – Vrchní královský písař
Dům Elronda Peredhela v Imladris 1697 DV – 3021 TV – Administrativní poradce a správce domu

Glorfindel vzhlédl od papíru. „S tímhle vážně chceš jít do Ernst & Young?“
Erestor zastrčil ruce do kapes perfektně střiženého saka. „Jistě. Mám tu nejlepší kvalifikaci.“

V Elrondově ložnici býval zdobený vikýř, z nějž bylo možno zahlédnout podlouhlý kousek oblohy. Vždy když Půlelf usínal, pozoroval temnou výseč nebe, v jejímž středu stříbřitě blikotal Silmaril. Ostatní světla tančila kolem, rozprostřena po nebeské báni jako dvanácte hvězd na Gil-galadově štítu.
„Stýská se ti po otci?“ ptávala se Celebrían v dobách, kdy s Elrondem sdílela manželské lože.
Půlelf pokaždé jen mlčky přikývl. Sledoval klenot na přídi Vingilotu a zrak se mu mlžil v bolestných vzpomínkách.
Nikdy své ženě nepřiznal, že hvězda, na kterou pomýšlí, zářila jasněji než ta Eärendilova. Ovšem zhasla již dávno. Padla do stínu v zemi Mordor.

Ianthe Jonesová se omluvně usmála a převzala od svého mužského protějšku spícího juniora. Kapitán Harkness nervózně přecházel opodál, ruce vražené v kapsách kabátu. Jackie si na druhé straně chodníku zaujatě prohlížela boty.
„Moc se omlouvám. Musela to být laktační psychóza,“ špitla Ianthe.
„V pořádku,“ odvětil Ianto.
Ianthe přikývla a maličko se pousmála. Pak už obě ženy i s dítětem zmizely v záblesku energie.
Ianto se obrátil k Jackovi.
„Tak to bychom měli,“ konstatoval kapitán.
„Jo,“ řekl Ianto a vsunul ruku do Jackovy kapsy. „Bude ti chybět?“
„Zváženo a sečteno,“ zauvažoval, „ani ne.“
„Mně taky ne,“ souhlasil Ianto.
Ale oba lhali.

„Tosh má zítra narozeniny,“ poznamenal Jack.
Vzhledem k tomu, že zrovna obtěžoval Ianta myjícího nádobí, to působilo značně nemístně.
Velšan mu věnoval pohled, který říkal: „A co já s tím?“
„Takže zajedeš do květinářství a koupíš květiny,“ vysvětlil Jack.
Ianto se otočil, šťouchl Jacka do nosu mokrou houbičkou a vyrazil k autu.
„Díky!“ ozvalo se z kuchyňky.

„Dobrý den,“ pozdravil Ianto ženu za pultem, „Chtěl bych nějaké růže.“
„Mohu vám nabídnout tyhle harknessky?“
„Co prosím?“
„Harknessovy růže. Tyhle čajovky jsou asi nejoblíbenější,“ usmála se prodavačka a ukázala na květiny.
„Vezmu jich patnáct,“ řekl a potichu dodal, „Aspoň udělám Jackovi kšeft.“

Ianto přišel na recepci brzy. Postavil kelímek kafe na pult. Teprve pak zaregistroval dekou přikrytou krabici. Obezřetně nahlédl dovnitř, popadl balík a rozběhl se k výtahu.

„Milý Jacku,
Posílám Vám výsledek našeho minulého setkání.
Seznamte se s Jackem juniorem.
Kpt. Jackie Harknessová“

„Je pod tou dekou to, co si myslím?“ zeptal se kapitán.
„Je,“ odvětil Ianto, „Spí a cucá si palec.“
Jack zbledl. Ianto popadl klíčky od auta.
„Kam jdeš?“
„Koupit plíny, zásyp a nutrilon.“
„Ani náhodou! Vrátíme ho matce!“
„Ty snad víš, jak se dostat do paralelního Cardiffu?“
„Ne, ale Jackie to ví a já na to přijdu taky!“

Žena v kostýmku přešla k dalšímu snímku prezentace.
„Nejprve musíme vypracovat psychologický profil pachatele. Po důkladné přípravě…“ nedokončila.
Do místnosti vrazili dva muži. Ten v kabátě se drze posadil mezi posluchače, ten v obleku setřásl ochranku a přistoupil blíž.
„Dovolíte?“ odstrčil ji obraceje se do sálu. „Ehm, promiňte. Jsem Ianto Jones. Nejedná se o jednoho pachatele, je to invaze. Mimozemšťané ovládají lidská těla…“
Jack se souhlasně pousmál.
„Co to tady vykládáte za nesmysly?“ zaječela žena.
Zaměstnanec ochranky vytáhl zbraň. Zamířil na ženu. Ozval se výstřel, pak další.
Kapitán Harkness vyprázdnil zásobník.
„Už nám věříte?“ zeptal se.
„Kdo sakra jste?“
„Torchwood.“

Jackie Harknessová vstala a oprášila si kabát. V prstech ještě cítila brnění; to byly zbytky trhlinové energie.
„Jste v pořádku, madam?“ zeptala se Ianthe Jonesová popotahujíc si sukni.
„Vzrušuje mě, když mi říkáš madam,“ zavrněla Jackie.
Ianthe se nervózně rozhlédla a upravila si vlasy za ucho.
Ulice, na které stály, se nezměnila, ale přesto vypadala jinak.
„Za ním!“ vykřikla Jackie a ukázala na cíp leteckého kabátu, který zmizel za rohem.
Ianthe se rozběhla.

„Jste příšerný! V životě jsem nepotkala tak arogantního chlapa!“
„Jste sexy, když se vztekáte, kapitánko.“
„Nápodobně, kapitáne.“

„Co myslíš, že tam dělají?
„Co asi… Dáš si kafe?“

Ianto se překulil na břicho a zamyšleně se zakousl do propisky.
„Co to pořád píšeš?“ zeptal se Jack bloudě prsty po Iantově páteři.
„Deník,“ odpověděl Velšan.
„Deník?“ zopakoval kapitán, „Nepřipadá ti to trochu staromódní?“
Ianto dopsal větu a otočil se na bok.
„Jacku, elektronické záznamy můžeme smazat jediným kliknutím. Dennodenně používáme pilulky zapomnění. Existují mimozemšťané manipulující vzpomínky. Tohle,“ řekl a poklepal na sešit, „je jistota. A navíc, já jsem ze staré školy.“
„Tak si tam připiš ještě tohle,“ zasmál se Jack a něco mu pošeptal.
Ianto zrudnul. „Ale to se nestalo.“
Harkness naklonil hlavu. „Ale zrovna teď se to stane.“

Ianto vytáhl další bednu a oprášil štítek. Nadiktoval inventární číslo Toshiko do počítače.
Zavrtěla hlavou.
„Nic. To poškození databáze je rozsáhlejší, než jsem předpokládala.“
Ianto zalistoval v kartotéce.
„Mělo by to…“ zamumlal si, „Tady! Klíče a přístupy.“
„Už vím, co to je!“ zvolala nadšeně Tosh.
„Copak?“ řekl se zájmem Jack, který se tu znenadání zjevil.
„Je to zařízení schopné otevřít jakýkoliv zámek. Říkám tomu Zámečník.“
„Opravdu jakýkoliv?“ ujišťoval se Jack.
Přikývla.
„Bezva, tak to si půjčím!“ zaradoval se.
„Hej!“ křikl Ianto, „Kam s tím jdeš?!“
„Neboj, do večera je to zpátky. Jen si vyřídím účty s jedním mimozemským pásem cudnosti.“

Jack dnes přišel na recepci s dobrou náladou. Elegantně se naklonil přes pult a zmáčkl tlačítko tajného vchodu. Pak si všiml nervózně přešlapující Gwen.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Snad tam radši ani nechoď,“ vzdychla.
Nechápavě povytáhl obočí.
„Ianto řádí jako černá ruka. Má na tebe pifku.“
„Cože má?“ podivil se, vzal Gwen za ruku a odtáhl ji k výtahu.
„To je dobře, že tu jste, pane,“ přivítal ho Ianto, věnoval mu úsměv a krabici od pizzy, do které Jack ládoval poštu doufaje, že se vyhodí.
„Co to má znamenat?“
„P.I.F.K.A.“ odtušil Ianto nevinně, „Pololetní Inventarizace, Fakturace, Katalogizace a Archivace.“

Skončil Den čtvrtý.
Chvíli jsem zíral s otevřenou pusou a nebyl schopen uvěřit tomu, co se právě stalo. Myslel jsem na to, že bych měl plakat, ale nešlo to. Takhle to bylo vždycky, když mi umřel někdo blízký. Prostě to nešlo.
Vypadl jsem ven. Někam jsem šel, nedokázal jsem zůstat na místě.
Vlahý podvečerní vzduch mě trochu uklidnil. Vdechoval jsem ho plnými doušky, cítil ho v plicích, krev mi šuměla v uších a srdce bušilo jako o závod. Život.
Nastal Den pátý. Postavil jsem se před zrcadlo, oprášil jsem si oblek a urovnal kravatu. Bude to chtít ještě pár košil…

Nestíhal. Ráno byl zavalen poštou, po obědě Jackem, večer nosatci a teď se mu navíc zasekl počítač. Zoufale pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě.
„Tosh, mám tady problém se systémem, můžeš s tím něco udělat?“ hlesl do intercomu, ale naděje ho už opouštěla.
Toshiko mohla věc vyřešit přes vzdálený přístup, ale přišla na recepci osobně. Přinesla hrneček voňavé kávy a s úsměvem ho položila před Ianta.
„Bude to vteřinka,“ řekla, „Do půlnoci to stihneš.“
„Stejně nevím, co psát. Ta témata letos stojí za houby,“ vzdychl.
„Hlavu vzhůru,“ usmála se Tosh od klávesnice, „Napiš třeba o tom, jak to dneska nestíháš.“

Gwen vystoupila z výtahu, prošla bezpečnostními dveřmi a rozdala na stolky kelímky s kávou. Snad to nepopletla.
Rozhlédla se po základně, ale nikoho tu neviděla. Zamířila do Jackovy kanceláře, když vtom ji zaujal lesklý předmět na podlaze.
„Co tu dělají policejní želízka?“ uvažovala nahlas a zvedla pouta z podlahy.
Jack vyšel na ochoz.
„Hele co mám!“ křikla na něj, zasmála se a potměšile zamávala želízky, „U policie bylo nejlepší nasazovat klepeta!“
Jack strčil ruce do kapes. Za ním se objevil Ianto.
„K čemu to tu vlastně máme?“ zeptala se.
Kapitán výmluvně protočil oči.
Ianto Jones si s povzdechem promnul zápěstí…

Ianto Jones se přikrčil za zídku opravdu v poslední chvíli. Kolem jeho ucha zasvištěl projektil. Instinktivně si zakryl hlavu předloktím.
Tělo Jacka Harknesse dopadlo s těžkým žuchnutím hned vedle něj.
„V pohodě?“ zeptal se Ianto starostivě.
Jack přikývl. Netrefili ho.
„Takhle to dál nejde, Ianto. Musíme přejít do útoku!“ navrhl.
„Jdi první, budu tě krýt,“ řekl vyplašeně Velšan, „Umřít stejně nemůžeš.“
„Ale bolest cítím!“ ohradil se kapitán.
Na zeď dopadla další dávka střel.
„Čí byl tohle vlastně nápad, Ianto?“
„Můj ne!“
„Můj už vůbec ne!“
„Ale jsou to děti tvojí sestry!“
Ianto si rezignovaně odfrknul a uplácal další sněhovou kouli.

Služebná vešla bez zaklepání. Přinesla dopis z Torchwoodu.
„Dejte to sem,“ zabručel pan Jones a sebral obálku.
Byl to Darcyho rukopis. Žena vycouvala.
Ianto se zamračil.
Četl:

Ach vaše oči! Jak nebe jasné,
po kterém mračna neletí.
Chladné jsou tak, a přece krásné,
jak brána příštího století.

Ach vaše rety! Mladosti plné,
chvějí se jak květy ve vánku.
Srdce mé nad nimi vášnivě trne,
když ukládávám se ke spánku.

Ach vaše úsměvy! Vždy tolik milé,
vzbuzují ve mně dojetí.
Je to snad ode mě pošetilé,
chtít zemřít v hlubinách objetí?

Beze slova list spálil.
Přesto mu na tváři zazářil úsměv.

Měli rande. Zašli do kina, na večeři, pak se jen tak procházeli po nábřeží. Světla se odrážela v hladině, z nebe se snášely sněhové vločky a na ulicích ubývalo chodců.
Ianto se obezřetně rozhlédl a pak nesměle vsunul prsty do Jackovy dlaně. Kapitán se zasmál, vzal Ianta okolo pasu a majetnicky ho k sobě přivinul.
„Zdá se mi to, nebo se nějak oteplilo?“ zazněl odkudsi hlas.
„Myslím, že se blíží teplá fronta,“ odvětil druhý.
Ianto se vymanil z objetí a rychle strčil ruce do kapes. Vzápětí minuli dvojici mužů.
Jack Harkness se pobaveně zasmál: „Ianto, oni se bavili o počasí!“

Kapitán Harkness měl rád zvířátka. (Chápejte jako mysteriózní tvory, vesmírné velryby, dinosaury a ostatní havěť.) A rád si tato zvířátka tahal na základnu. Nicméně starat se o ně musel Ianto.
Nejinak tomu bylo se samičkou makaplcha, kterou si nebohý Ianto odvezl domů.
Makaplch gluboonský je roztomilá, neškodná chlupatá kulička medové barvy.
„Zabiju tě!“ křičel Ianto už od výtahu a o okamžik později na Jackově stole přistála hromádka faktur.
„Co to je?“
„Účet za nový gauč, koberec, čtyři kravaty, oblek a starožitnou lampu.“
Jack nechápavě povytáhl obočí.
„Tos‘ mi nemohl říct, že ta potvora byla březí a mláďata se rodí zubatá?!“