Moje články

Lžička každou středu a pátek vzdávala hold svému jménu a při hodinách fyziky si přes nesouhlas učitele nůžkami brousila svojí čajovou lžičku.
V létě ale tuto zálibu na chvíli odkládala a sahala po svých starých písemkách, ze kterých s radostí skládala ty nejpropracovanější vlaštovky, které pak nadšeně házela z oken gymnázia.
Jednou ale byl na školní zahradě zrovna tělocvik a Lžičce se podařilo trefit do oka Koljušku . "Lžičko!...Tak alespoň dodržuj bezpečnost letového provozu!" zakřičela kvintánka, když uslyšela hihňající se hlásek.
Tělocvikářce to ale bohužel tak vtipné nepřišlo, a tak se stalo, že Lžička dostala svoji první důtku třídního učitele.

Když Alfréd přišel domů z nákupu, byl celý promoklý. Vůbec nečekal, že se z tak krásného počasí vyklube takový slejvák. "Ještě, že jsem nechal Lajku doma. Musel bych jí zase sprchovat." pomyslel si.
Pak to ale uviděl, no a taky ucítil. Hnědá hromádka na podlaze. "Lajko! Proč sis neštěkla jako vždycky? Vždyť je Benedikt doma, otevřel by ti. Žádám vysvětlení." koukal na huňatého bílého psa schovaného pod stolem. Lajka začala s výmluvným kňučením vylézat z pod stolu. Svýma velkýma psíma očima se na páníčka podívala a pak se rozběhla do vedlejší místnosti. Tam ležel Benedikt rozvalený na gauči a spal.

Za úkol z hudební výchovy dostala sekunda vlastnoručně vytvořit nějaký primitivní pravěký nástroj z přírodních materiálů.
Broučka si s tím vyloženě vyhrála a sestavila chrastítka z kamínků a každé ozdobila usušenými listy, co měla ještě od podzimu, takže nejen, že každé jinak znělo, ale mělo i jinou barvu.
Lžičce byl ale tenhle úkol celkem ukradený. Aby se neřeklo, cestou si jeden takový nástroj u cesty přece jen utrhla.
A když ho ukázala učitelce hudebky a ta jí vychválila do nebes za originalitu, Broučka si naštvaně říkala, proč se se svými chrastítky tak dělala, když si taky mohla někde sehnat makovici.

Na cytochromovém komplexu redukovaný plastochinon předává protony do lumen tylakoidu, čímž vytváří protonový gradient mezi stromatem a lumen a...
'Uživatel skokanzeleny se chce připojit mezi vaše kruhy.' vyskočilo na Rejska uprozornění z Google+, když zrovna studoval tu nejzapeklitější část brožurky Biologické olympiády pro kategorii B. "Kdo mě to sakra zase ruší." zabručel naštvaně.
Nastal čas testu krajského kola a Rejsek byl nervóznější než kdy dřív.
Kde redukokvaný plastochinon předává protony do lumen tylakoidu? zněla jedna z otázek. No super.
"A na krásném druhém místě se ztrátou jednoho bodu na vítěze je Rejsek. "Žabáku, já tě zabiju." říkal si pro sebe.

Ne pokaždé kvůli svému původu trpěl jen Ježíš:
"Vždycky jsem chtěla mít dceru." zasnila se jednou jeho manželka, když mluvili o společné budoucnosti. A protože ji Ježíš opravdu miloval a v cuku letu jí plnil vše, co jí na očích viděl, hned ho něco napadlo. Jelikož jako malý musel číst bibli alespoň třicetkrát vpomněl si na Evu a Adama. Když šel spát, svěřil se s plánem svému otci a už se těšil, jakou jeho žena bude mít radost.
To ho ale nenapadlo, že nebude vůbec nadšená, když ráno najde svého muže s obvázanou hrudí a nahou cizí ženskou v bytě.

Ježíš to v pubertě neměl vůbec lehké...nojo, to je tak, když je váš otec vševidoucí, vševědoucí a ještě k tomu Bůh. Když byl poprvé omámen nikotinem a cigaretovým kouřem se málem zadusil, tak večer dostal od Josefa zaracha na počítač, protože to na něj biologický otec napráskal. Taky na něj často žaloval, když tajně měnil vodu ve víno. A vemte si jaké to je, když vás vlastní otec sleduje ve sprše nebo... no... s rukou v kalhotách (nedivte se, Ježíš nebyl žádné neviňátko) Prostě trapné. Měl z toho docela depky a když si našel holku, bylo to ještě horší.

Biologové uhádli poslední slovo z kufru, pak se hráli aidsáci a sněmovna lordů. Potom se Velká Hrošice začala chystat k odchodu:"Tak já jdu spát. Dělejte si co chcete, ale pokud mě probudíte, špatně dopadnete. A běže do postele brzy, zítra jdeme na túru."
"Jasně." otráveně odpověděli - tohle už z Drchniček znali.
Lžička se rozhodla ulovit si noční svačinku.
Tesařík si ustlal v koupelně, protože jinde nebylo místo a do noci studoval knížky.
Houba dojídala zásoby.
Kobra dopisovala fanfikce.
A Žabák se Snílkou se zašili v klubovně a povídali si.
Ráno byli všichni zase jako mrtvoly. Hrošice měla zase pravdu.

Seděla na gauči a sledovala televizi. "Buďtě silná a emancipovaná žena s novými intimkami..." ozývalo se z bedny.
Zamyslela se - proč bych měla být sebevědomější zrovna kvůli vložce? A poč vlastně emancipovaná?...Často se to slovo teď používalo dohromady se slovem žena. Ale vždyť je tam přece man. Je pravda, že svědomitý a emancipovaný muž zní trochu komicky.
Nikdy nebyla nějaká feministka, ale a genderové stereotypy se celkem zajímala - byl prostě všude kolem.
Znáte to. Maminka šla nakoupit a uvařila pro tatínka.
Svojí myšlenku ukončila zjištěním, proč je pořád single. Je prostě emancipovaná žena ať už s intimkami nebo bez.

"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" poprosil obsluhu stroje po extrémně špatném dni.
Muž cosi naťukal na starou klávesnici, ve stroji to hrklo a na displeji se objevily dvě stránky výsledků.
11. září 1988
23. dubna 1990
6. září 1994
26. března 1997
5. července 1998
1. ledna 2000
5. května 2000
13. května 2003
27. prosince 2008
21. května 2011
21. října 2011
27. května 2012
21. prosince 2012
17. prosinec 2020
Výčet předpokládaných konců světa pokračoval dál a dál.
"Já to vzdávám." vzdychl a musel se smířit s tím, že se holt dneska nikam nepodívá.

Byla jedna moudrá žena, která oplývala značnými znalostmi o květeně a zvířectvu našem. Žena tato vedla také kroužek přírodopisu a Velká Hrošice se jmenovala.
Jednou byla se svými dětmi v lese hlubokém a popisovala květinu jim ještě neznámou, když v tom se z nebes ozval hrom, udeřil blesk, na znamení jejich školy duha se objevila a kdosi zakřičel: "Dortííík!"
Všechno žactvo se ihned zvedlo a jako invaze malých kobylek se nahrnulo k této dámě. Každý se dotýkati musel někoho, kdo držel se vážené Hrošice.
"Dobrý! Konec!" vyřkla Hrošice.
A od té doby se tato hra hraje na každé z výprav.

Snílka si právě špitala s kobrou o shipu Kamzík/Trubec, když kolem nich jeden prošel. Kamzík na ně vrhl vražedný pohled. "Dobrý den." pozdravily slušně, ale to mu úsměv na tváři nevykouzlilo.
"Půjdete se mnou."
Přece na ně nemohl přijít. Obě si svoje povídky hlídaly a nikdy by nedopustily, aby se dostaly do nesprávných rukou.
V ředitelně už čekal Trubec. Snílka s Kobrou si spolu vyměnily pohledy. Že by spolu ti dva opravdu něco měli?
"Tak jak jste na tom s Kapkou jedu v medu?" otázal se.
Snílka s Kobrou úplně zapomněly na to, že mají společně připravovat projekt o včelách.

Benedikt zase jednou vzal Felixe na procházku. Ten z toho byl celý šťastný a nadšený, poskakoval, pobíhal sem tam a šťastně se na svého páníčka díval.
Tak šli parkem a psík skočil do kaluže, prošel snad všemi keři, hopsnul do stoky.
Pronásledoval holuby a vesele štěkal na ostatní. Když přišli domů, byli oba celí od bláta.
Benedikt nejdřív chtěl Felixovi vynadat, že je zmáčel a ušpinil, ale když se na něj pes zadíval a on uviděl ty tmavé upřímné roztomilé psí oči, musel mu to prominout. Felix měl prostě velké srdce byl a za to, že měl malý mozek nemohl.

Zase byl na posteli sám. Bylo mu jasné, že Alfréd teď ještě sedí v obýváku s noťasem a leje jedno kafe za druhým. Vyšel z ložnice. Jediné světlo v tmavém pokoji byl laptop, který ozařoval Alfrédovu spící tvář. A ta zase vrhala strašidelné stíny na zeď za ním. "Ty jsi usnul? Pojď si lehnout, budou tě bolet záda." zašeptal mu jemně do ucha. Alfréd sebou škubnul. Benedikt si ho prohlížel. Dlouze se na něj koukal. Každý kousek jeho obličeje znal nazpaměť. To bylo totiž to jediné, co jeho přítele probudilo. "Nezírej na mě." zabručel Alfréd a odebral se do postele.

"Unška koliševka." pronesla slavnostně slovinská průvodkyně Violetta a nikdo nebyl schopný si název propasti zapamatovat.
Při dvouhodinové prezentaci o krasech, kterou Franci přednášel v sekané špatné angličtině, většina usnula.
"Hlavna cesta." - jediné, co slyšeli od Ludvika - italského průvodce, který nerozuměl žádným světovým jazykem.
"And we are here." další špatná angličtina.
"To polje je veliko 60 kvadratnych kilometrov. Tu ge spodaj se nachajajó požiralniki. Ty vodo..." naznačil tělocvikář Leopold zvuk srkání..."srkajó."
(Co jsou to ty požiralniki nikdy nikdo nezjistil. Možná ponory. Možná propasti. Možná něco úplně jiného.)
Exkurzi si celá banda biologů užila i se všemi těmi propastmi a propadáky.

"No, já mám deset toustů se šunkou, dvě jablka a sušenky." prohodila Lžička a Houbě se zatočila hlava...tolik jídla!
"Chceš?"
"Chci." odpověděla Houba a slupla dívence půlku svačiny.
Pak přišla Kučera s houskou.
"Vybírám daň za...nevim, to je jedno." ukousla hladová další objeti její jídlo.
Ani Snílčiny sladkosti jí neutekly. A to seděla dost daleko od ní.
"Co to tady šustí? Jéé. Ty máš bonbóny." natáhla ruku k pytlíku sladkých gumových kuliček a nabrala jich plnou hrst.
Možná právě proto se o Houbě říkalo:
"Kde je jídlo, tam je Houba a kde je Houba, tam jídlo už není."

Skrčil se za nízkou zídkou. Teď mu šlo o život. Vzal si svou laserovou zbraň a opatrně vykoukl zpoza úkrytu. Nikde nikdo. Že by se před ním schovali? Myslel, že ho budou hledat. Ještě před chvílí ho totiž jeho nepřátelé chtěli zabít. Rozhodl se vyčkat. Klečel a občas kontroloval dění na plácku před ním. A pak to uviděl. Obrovská fialová příšera se spoustou chapadel a zbraní v ruce (kde se tam ty ruce sakra vzaly?) Bum, bum, bum, bum, bum, bum, bum. Vypálila než stačil cokoli udělat. Zemřel.
Tyjo, to je blbej konec. Pomyslel si Alfréd a začal odstavec přepisovat.

The Apoštols
Death metalová hudební skupina založená roku 32 zpěvákem Ježíšem Kristem.
Těsně po hvězdném startu se singlem Šmarjapáno, si musela dát pauzu, kvůli úmrtí frontmana. Naštěstí netrvalo dlouho, Ježíš vstal z mrtvých a The Apoštols mohli začít nahrávat novou desku.
Třináctičlenná skupina se pyšní dvěma cenami a to za nejnákladnější album (v přesném znění 'za nekřesťanské peníze') a za nejoreginálnější videoklip k písni Ježíšku na křížku.
Celá kapela má své voskové figuríny vystavené na Staroměstském orloji v Praze. Ježíšova 'kopie' se z neznámých důvodů nedochovala.
Jejich neslavný konec - zrada Jidáše se poslední dobou vytahuje na povrch a opětovně prošetřuje.

Tak to se jim zase moc nepovedlo. Ráno se probudili a bolela je hlava jako nikdy dřív. Potili rum, slzeli rum. Ještě horší to bylo, když objevili na svých mobilech videa z včerejší noci.
- Alfréd si na hlavu sypal ovesné vločky, povídal o škodlivosti alkoholu a zapíjel to rumem.
- Oba stáli na jedné židli, postavené na stole a kreslili na strop logo tuzemáku. (Nemůžete se divit, že jim to moc nešlo)
- Benedikt svlečený do půl těla běhal kolečka okolo Alfréda, spícího na zemi s flaškou rumu v ruce a řval, že jsou námořníci.
"Ach jo." začal Benedikt připravovat na česnečku.

Informace, že Koljuška údajně ráda zavírá lidi do klece se rozšířila mezi biology rychlostí blesku. A přitom to řekla jen ze srandy...
"Koljuško, koukni, klícka na včelí matku, to se ti líbí, což?"
"Nemáš papouška? Ty se přece dávají do klecí, ne?"
"Z Koljušky si radši srandu nedělej, nebo skončíš v kleci."
"Hele, co na to říká Jelen? Kolikrát si ho už zavřela? Musí být tvojí zálibou docela fascinovaný. Jinak by už utekl..."
"A kolik těch klecí doma máš?"
"Jak toho člověka do tý klece vůbec dostaneš? Máš k tomu ještě bičík, nebo tak?"
"Koljuško, já se tě docela bojím."

"Jak to tam vůbec je? t se rovná... Nevíš co se rovná t? Je to pohyb, že jo?" mračila se Houba nad sešitem. "Proč ten týpek šel 30 kilometrů? To by neušel...trapák. A kdo by za ním dobrovolně vyběhl se svačinou? Ať chcípne hlady. Já bych za ním běžela jenom kdyby... No, já bych neběžela vůbec. Jak je ten vzorec?" zoufala.
"t se rovná s lomeno v. Jakože čas je dráha děleno rychlostí."
"Co myslíš, že mu za to jído přinesl? A proč mu nezavolal, ať jde zpátky? Bé. A stejně je to k ničemu. Měli jet na rekole. "

"Tak já začnu." zahájila Koljuška hru, když čekali na nádraží na Hrošici - zase šla pozdě.
"Krteček."
"Spal." Co jiného od Houby čekat...
"Na." Neutrální Tušalaj.
"Stromě." Lžička.
"S." zvědavá Kučera.
"Mary Sue." Oživila to trochu Snílka.
"A." zašklebila se Kobra.
"Potom." usměrnil příběh zase Šutr.
"Spolu." Trubec.
"Šli."
"Do."
"Kostela." Věřící Nerost.
"Kde."
"Se."
"Zrovna." Řada byla opět na Koljušce.
"Konal."
"Hon." zákeřná Houba.
"Na." Ale no tak. Tušalaj.
"Vakokrty." Lžička nikdy nezkazí zábavu.
"A."
"Tak."
"Mary." Žabák asi plánoval, že se přidá.
"Umřela." zhatil jeho plán Rejsek, když uviděl přicházet Hrošici.
"Do vlaku, hajzlové, dělejte! Ještě nám to ujede!"

Jelen, Tesařík a Čtverec už to dávno měli za sebou. Žabák s Rejskem taky. Trubec ne, protože ho ke zkoušce nepustili. Letos to čekalo Nerosta, Koljušku a Kobru, příští rok Houbu a Snílku. Pro Kučeru, Lžičku, Tušalaje a Broučku to bylo ještě daleko.
Maturita. Zkouška dospělosti. Všichni maturovali z bilogie. Od Hrošice byli celkem dobře připravení, stejně se ale museli šprtat, drtit - no prostě dost učit. Leželi v knížkách od rána do večera. Procházeli si zápisky z celých osmi let studia. "Když tomu obětujeme všechen svůj čas, měli by nám za to něco dát. Za zkoušku dospělosti, cena dospělosti,ne?"

Odsoudili ho. Zoufal. Bál se co přijde. No, vlastně to věděl. Smrt. Ten hajzl Pilát Pontský. Nesli kříž. Vedli ho v průvodu na Golgotu. Svázali mu pevně ruce. Byl všem pro smích. Nebo se tak alespoň cítil. Zápěstí ho strašně pálila, provazy se zařezávaly do kůže. Bolelo to. Hodně to bolelo. Kéž by ho někdo rozvázal. Křičel, když viděl svou matku. Pak trhli provazem a on myslel, že mu ruce upadnou. Do očí se mu draly slzy. Dali ho na kříž. Rozvázali ruce. Jedna. Hřeb. Rána. Zařval. Bolest.
No, co by teďka dal za to mít ty ruce zase svázaný.

"Co si dáš?" zeptal se Ježíš své dívky, když seděli v kavárně.
Než stihla odpovědět, vkročil do podniku někdo, kdo Ježíšovi vždy a všude udělal ostudu. Gabriel.
"Ježíši, ty zrozen byls z čisté panny a tady čas svůj marníš? Kdo tato dívka spanilá jest?" přitočil se k nim.
"Prosimtě promiň." špitnul a odvedl Gabriela kousek vedle. "Nech toho alespoň tady. Pane bože! Jsi fakt hroznej." "Neber jm..." Nedořekl. "Volal jsi mě, synu?" zjevil se Bůh zčistajasna na pultíku se zákusky. (Ty dolety neměl ještě tak úplně vypilované.) "Nikdo tě nevolal. Odleť zase zpátky. A tohohle vem sebou." ukázal na archanděla.

"Má mě ráda. Já mám ráda ji." vykládala Velká Hrošice biologům. Ti zděšením ztuhli. Že by si Hrošice někoho našla? To není možné...
"Občas se kvůli ní červenám, ale to mi nevadí." Ne! Hrošice má ženskou? Tak to nikdo nečekal.
"Je to v podstatě symbióza. Vždycky jsem jí chtěla získat. A teď ji mám. Je to na mě vidět? Co myslíte?" zeptala se, ale všichni se báli odpovědět.
"Noták. Alespoň budu mít lepší imunitu. Je to dokonalost. Jsem naprosto spokojená. Vždycky jsem chtěla mít tasemnici."
A pak to všem došlo. Hrošice o sobě často říkala, že by byla dokonalý hostitel.

Pro Koljušku byla červená - věčně naštvaná a cholerická.
Pro Pampelišku khaki zelená, protože si ujížděl na maskáčích a obecně army oblečení.
Snílka si vzala modrou, byla její nejoblíbenější a navíc prý uklidňující. A to se hodilo, vzhledem k tomu, že poslední dobou od ní ostatní neslyšeli nic jiného než "Chill."
Houba byla hamoun a uzmula si pastelky hned tři. Černou, šedou a bílou. To byla celá ona.
Broučka dostala žlutou, byla totiž pořád jako sluníčko.
Růžovou a fialovou zabavili Žabák s Rejskem, protože prostě oni.
Hnědou přidělili Tušalajovi. Jiná na něj nezbyla.
A dárkové luxusní pastelky ze Stříbrňáku byly fuč.

"Nejradši mám tlačenku." říká zakladatel Stříbrného květu.
Mokré plátky vám přinášejí exkluzivní rozhovor s vedoucím biologické soutěže Stříbrný květ.
Tak Mroži, jak ses k Stříbrňáku vlastně dostal?
Na konkurz na ředitelování jsem přišel vlastně omylem, když jsem zrovna hledal záchody na soutěži v amatérském pojídání španělských ptáčků. A tak trochu jsem ho vyhrál - byl jsem tam totiž jen jeden. (smích)
Tak to zní opravdu zajímavě. Mimochodem, amatérské pojídání je velice zvláštní koníček. Věnuješ se ve svém volném čase kromě toho něčemu jinému?
Jo jo. Ještě tlačence. Tu mám nejradši.
No, tak to jsme nečekali. Aby nám Mrož do příště nenakynul...

Koljuška, Jelen a Houba se často procházeli. Buďto měli někam společnou cestu, nebo, když bylo venku hezky, chodili po městě a hledali kešky.(Koljuška opakovaně prohlašovala, že ty dva o ničem jiném, než o schovaných krabičkách, nemluví.) V zimě naopak dělali kolečka po obchodních centrech. (Několikrát je zastavila ochranka. Vypadali totiž dost podezřele.)
Jenže Koljuška s Jelenem spolu začali randit. No a později i chodit, takže Houbě bylo hloupé jim dělat křena. Tak byli dva.
Po pár měsících se stalo něco, co nikdo nečekal. Koljuška dala Jelenovi kopačky a tomu nezbylo nic jiného, než chodit po městě jako alone meloun.

Kolem Rejska se motala spousta lidí, jak měl Žabák zjistit, jestli zrovna on má u něj šanci? Rozhodl se lovit. No, moc mu to nešlo.
"Nešel bys se mnou někdy... na... zmrzlinu?" nervózně vykoktal Žabák.
"Ani ne, teď nemám vůbec čas." odpověděl Rejsek a vůbec mu nedošlo, že to Žabák myslí jinak než obvykle. Zval ho na rande.
"Ahoj Rejsku." přišla k jeho oblíbenci Tlapka a zářivě se na něj usmála: "Nepůjdeš se mnou na Majáles?" Přihlížející Žabak rychle přiskočil. "Eeee..." ale kuráž mu došla. "My..já..s Rejskem jdeme...jdeme spolu."
Rejsek pro Žabáka prostě nebyl žádná levná kořist.

"Benedikte, kde jsi, pomoz mi, prosím. Já už nevím jak dál. Já mám krizi!" Alfréd seděl rozvalený v křesílku na jejich společné malé zahrádce a nervózně ustkával kafe. "Středního věku?" zazubil se oslovený.
"Pff. Potřebuju. Svůj. Počítač."
"Nojo, neměl sis ho nechávat u sestry. Kdybys nebyl takovej workoholik a nebral sis ho s sebou, tak ho tu teď máš." prohodil klidně Benedikt a posadil se vedle něj.
"Já nejsem žádnej workoholik! Jen musím dopsat tu blbou arabskou pohádku."
"Nedáš si gin? Na uklidnění." popíchnul ho Benedikt.
"Ty!" a to už se Alfréd usmíval. Benediktovy špatné vtipy miloval ze všeho nejvíc.

Jednou se Alfréd odtrhl od počítače a kouknul se do zrcadla. "Ty, Benedikte, nezdá se ti, že jsem nějak ztloustl?" zeptal se. "No, asi ne." odpověděl Ben - nemohl mu říct "Freddie, ty jsi tlustej jak prase," že? (S jeho životním stylem kafe, práce, fast food, práce, kafe, Benedikt, kafe, práce, práce, tomu tak ale docela bylo.) "Možná bych mohl zkusit nějakou dietu." ignoroval Benediktovu odpověď Alfréd a začal googlit. "Co třeba paleo? To zní zajímavě...Počkat, to je nějaká dieta pro paleontology? Kde jíš šutry s otiskama? Tak do toho nejdu."
A tak zůstal Alfréd s hamburgery od vedle navždy.

Ježíš to v pubertě neměl vůbec lehké...nojo, to je tak, když je váš otec vševidoucí, vševědoucí a ještě k tomu Bůh. Když byl poprvé omámen nikotinem a cigaretovým kouřem se málem zadusil, tak večer dostal od Josefa zaracha na počítač, protože to na něj biologický otec napráskal. Taky na něj často žaloval, když tajně měnil vodu ve víno. A vemte si jaké to je, když vás vlastní otec sleduje ve sprše nebo... no... s rukou v kalhotách (nedivte se, Ježíš nebyl žádné neviňátko) Prostě trapné. Měl z toho docela depky a když si našel holku, bylo to ještě horší.

Ještě jednou se podíval seňoritě do očí. Krásných tmavě oříškových očí... Notak Butchi, kolik proradných kačerů jsi už zničil a teď se třeseš před káčandou?...ale před tou nejkrásnější káčandou... Bojoval sám se sebou. Musel se soustředit, šlo tady přece o její život.
Odtrhl zrak od překrásné Patricie a vrátil se ke svému předchozímu plánu. "Zachráním Vás!" Zbavil ji provazů omotaných kolem jejího dokonalého kachního těla... Butchi!
Ale pak uviděl lahve whiskey. Úplně na svůj úkol zapomněl! Musel se rozhodnout, buď
seňorita, nebo zlatavý nápoj. Oboje by nepobral. Už teď byl hrozně vyčerpaný. Podíval se na oba dva poklady a...

Byli na Drchničce a hráli mafii. Snílka už pár lidí zabila a teď dostala papírek s nápisem Žabák. Zaradovala se. Večer na chodbě slyšela povědomé pobrukování. Pak uviděla Žabáka v jeho zářivě červených trenkách, jejichž záře ji téměř oslepila. Musela párkrát mrknout, aby viděla něco jiného než jeho zadek. (Ne, že by jí to vadilo. Prohlašovala o něm, že je li-bo-vej.) Vykročila a vlepila Žabákovi pusu. "Jéé. Snílko." vylekal se. A pak ji polibek opatrně oplatil. Tak tohle Snílka nečekala. Udivená a celá omámená vykoktala: "Seš mrtvej." Žabákovi chvíli trvalo, než mu došlo, že dnes se v mafii zabíjí polibkem.

"Ty, Freddie, hraješ vůbec na nějakej nástroj?" zeptal se Benedikt svého přítele. "Ne." odpověděl Alfréd a dál ťukal do klávesnice. "Vážně?" rozhodl se ho Benedikt trošku poškádlit. Ve skutečnosti ho ale jen chtěl odtrhnout od počítače."Možná chvíli na flétnu, ale to skoro každý." "Flétničku jo? Taková ta malinkatá, pisklavá...zobcovka? To je roztomilý. Ty si byl vždycky můj malej Freddie." Přišel k němu blíž, zaklapl noťas a pohladil ho po tváři. "Moje květinka." Alfréd se zvedl a zalezl do pokoje. Po pěti minutách přišel s obrovskou tyčí v ruce. "Ne zobcová. Kontrabasová." A zahrál tón podobný zvuku přicházejícího tornáda.

“Ty na Stříbrňák nemáš. Letos tam jedu já!” prošel s úšklebkem Slizoun okolo Houby. Ta se docela obávala, že ji porazí, ale měla přece o tolik víc zkušeností s biologií než on.
Pak přišel den D a Houba byla víc než nervóní. Na rozřazovací zkoušku se pečlivě připravovala a proto ji dost mrzelo, když byl Slizoun před ní. "Ale Hrošice, nemůžeš přece na Stříbrňák poslat jeho!" zoufale se na učitelku obrátila. "Jede Slizoun." oznámila stroze Hrošice a Houba musela odejít.
Už byl zase lepší než ona. "Bé!" řekla by Houba, kdyby měla komu. Ale ne, teď byla z kola ven.