Moje články

Lžička každou středu a pátek vzdávala hold svému jménu a při hodinách fyziky si přes nesouhlas učitele nůžkami brousila svojí čajovou lžičku.
V létě ale tuto zálibu na chvíli odkládala a sahala po svých starých písemkách, ze kterých s radostí skládala ty nejpropracovanější vlaštovky, které pak nadšeně házela z oken gymnázia.
Jednou ale byl na školní zahradě zrovna tělocvik a Lžičce se podařilo trefit do oka Koljušku . "Lžičko!...Tak alespoň dodržuj bezpečnost letového provozu!" zakřičela kvintánka, když uslyšela hihňající se hlásek.
Tělocvikářce to ale bohužel tak vtipné nepřišlo, a tak se stalo, že Lžička dostala svoji první důtku třídního učitele.

Za úkol z hudební výchovy dostala sekunda vlastnoručně vytvořit nějaký primitivní pravěký nástroj z přírodních materiálů.

Broučka si s tím vyloženě vyhrála a sestavila chrastítka z kamínků a každé ozdobila usušenými listy, co měla ještě od podzimu, takže nejen, že každé jinak znělo, ale mělo i jinou barvu.

Lžičce byl ale tenhle úkol celkem ukradený. Aby se neřeklo, cestou si jeden takový nástroj u cesty přece jen utrhla.

A když ho ukázala učitelce hudebky a ta jí vychválila do nebes za originalitu, Broučka si naštvaně říkala, proč se se svými chrastítky tak dělala, když si taky mohla někde sehnat makovici.

Ne pokaždé kvůli svému původu trpěl jen Ježíš:
"Vždycky jsem chtěla mít dceru." zasnila se jednou jeho manželka, když mluvili o společné budoucnosti. A protože ji Ježíš opravdu miloval a v cuku letu jí plnil vše, co jí na očích viděl, hned ho něco napadlo. Jelikož jako malý musel číst bibli alespoň třicetkrát vpomněl si na Evu a Adama. Když šel spát, svěřil se s plánem svému otci a už se těšil, jakou jeho žena bude mít radost.
To ho ale nenapadlo, že nebude vůbec nadšená, když ráno najde svého muže s obvázanou hrudí a nahou cizí ženskou v bytě.

Biologové uhádli poslední slovo z kufru, pak se hráli aidsáci a sněmovna lordů. Potom se Velká Hrošice začala chystat k odchodu:"Tak já jdu spát. Dělejte si co chcete, ale pokud mě probudíte, špatně dopadnete. A běže do postele brzy, zítra jdeme na túru."
"Jasně." otráveně odpověděli - tohle už z Drchniček znali.

Lžička se rozhodla ulovit si noční svačinku.
Tesařík si ustlal v koupelně, protože jinde nebylo místo a do noci studoval knížky.
Houba dojídala zásoby.
Kobra dopisovala fanfikce.
A Žabák se Snílkou se zašili v klubovně a povídali si.

Ráno byli všichni zase jako mrtvoly. Hrošice měla zase pravdu.

"Prosím vás pane, pošlete mě až na konec světa!" poprosil obsluhu stroje po extrémně špatném dni.
Muž cosi naťukal na starou klávesnici, ve stroji to hrklo a na displeji se objevily dvě stránky výsledků.
11. září 1988
23. dubna 1990
6. září 1994
26. března 1997
5. července 1998
1. ledna 2000
5. května 2000
13. května 2003
27. prosince 2008
21. května 2011
21. října 2011
27. května 2012
21. prosince 2012
17. prosinec 2020

Výčet předpokládaných konců světa pokračoval dál a dál.
"Já to vzdávám." vzdychl a musel se smířit s tím, že se holt dneska nikam nepodívá.

Snílka si právě špitala s kobrou o shipu Kamzík/Trubec, když kolem nich jeden prošel. Kamzík na ně vrhl vražedný pohled. "Dobrý den." pozdravily slušně, ale to mu úsměv na tváři nevykouzlilo.
"Půjdete se mnou."
Přece na ně nemohl přijít. Obě si svoje povídky hlídaly a nikdy by nedopustily, aby se dostaly do nesprávných rukou.

V ředitelně už čekal Trubec. Snílka s Kobrou si spolu vyměnily pohledy. Že by spolu ti dva opravdu něco měli?

"Tak jak jste na tom s Kapkou jedu v medu?" otázal se.

Snílka s Kobrou úplně zapomněly na to, že mají společně připravovat projekt o včelách.

Zase byl na posteli sám. Bylo mu jasné, že Alfréd teď ještě sedí v obýváku s noťasem a leje jedno kafe za druhým. Vyšel z ložnice. Jediné světlo v tmavém pokoji byl laptop, který ozařoval Alfrédovu spící tvář. A ta zase vrhala strašidelné stíny na zeď za ním. "Ty jsi usnul? Pojď si lehnout, budou tě bolet záda." zašeptal mu jemně do ucha. Alfréd sebou škubnul. Benedikt si ho prohlížel. Dlouze se na něj koukal. Každý kousek jeho obličeje znal nazpaměť. To bylo totiž to jediné, co jeho přítele probudilo. "Nezírej na mě." zabručel Alfréd a odebral se do postele.

"No, já mám deset toustů se šunkou, dvě jablka a sušenky." prohodila Lžička a Houbě se zatočila hlava...tolik jídla!
"Chceš?"
"Chci." odpověděla Houba a slupla dívence půlku svačiny.
Pak přišla Kučera s houskou.
"Vybírám daň za...nevim, to je jedno." ukousla hladová další objeti její jídlo.
Ani Snílčiny sladkosti jí neutekly. A to seděla dost daleko od ní.
"Co to tady šustí? Jéé. Ty máš bonbóny." natáhla ruku k pytlíku sladkých gumových kuliček a nabrala jich plnou hrst.

Možná právě proto se o Houbě říkalo:
"Kde je jídlo, tam je Houba a kde je Houba, tam jídlo už není."

The Apoštols
Death metalová hudební skupina založená roku 32 zpěvákem Ježíšem Kristem.
Těsně po hvězdném startu se singlem Šmarjapáno, si musela dát pauzu, kvůli úmrtí frontmana. Naštěstí netrvalo dlouho, Ježíš vstal z mrtvých a The Apoštols mohli začít nahrávat novou desku.
Třináctičlenná skupina se pyšní dvěma cenami a to za nejnákladnější album (v přesném znění 'za nekřesťanské peníze') a za nejoreginálnější videoklip k písni Ježíšku na křížku.
Celá kapela má své voskové figuríny vystavené na Staroměstském orloji v Praze. Ježíšova 'kopie' se z neznámých důvodů nedochovala.
Jejich neslavný konec - zrada Jidáše se poslední dobou vytahuje na povrch a opětovně prošetřuje.

Informace, že Koljuška údajně ráda zavírá lidi do klece se rozšířila mezi biology rychlostí blesku. A přitom to řekla jen ze srandy...
"Koljuško, koukni, klícka na včelí matku, to se ti líbí, což?"
"Nemáš papouška? Ty se přece dávají do klecí, ne?"
"Z Koljušky si radši srandu nedělej, nebo skončíš v kleci."
"Hele, co na to říká Jelen? Kolikrát si ho už zavřela? Musí být tvojí zálibou docela fascinovaný. Jinak by už utekl..."
"A kolik těch klecí doma máš?"
"Jak toho člověka do tý klece vůbec dostaneš? Máš k tomu ještě bičík, nebo tak?"
"Koljuško, já se tě docela bojím."

"Tak já začnu." zahájila Koljuška hru, když čekali na nádraží na Hrošici - zase šla pozdě.
"Krteček."
"Spal." Co jiného od Houby čekat...
"Na." Neutrální Tušalaj.
"Stromě." Lžička.
"S." zvědavá Kučera.
"Mary Sue." Oživila to trochu Snílka.
"A." zašklebila se Kobra.
"Potom." usměrnil příběh zase Šutr.
"Spolu." Trubec.
"Šli."
"Do."
"Kostela." Věřící Nerost.
"Kde."
"Se."
"Zrovna." Řada byla opět na Koljušce.
"Konal."
"Hon." zákeřná Houba.
"Na." Ale no tak. Tušalaj.
"Vakokrty." Lžička nikdy nezkazí zábavu.
"A."
"Tak."
"Mary." Žabák asi plánoval, že se přidá.
"Umřela." zhatil jeho plán Rejsek, když uviděl přicházet Hrošici.

"Do vlaku, hajzlové, dělejte! Ještě nám to ujede!"

Odsoudili ho. Zoufal. Bál se co přijde. No, vlastně to věděl. Smrt. Ten hajzl Pilát Pontský. Nesli kříž. Vedli ho v průvodu na Golgotu. Svázali mu pevně ruce. Byl všem pro smích. Nebo se tak alespoň cítil. Zápěstí ho strašně pálila, provazy se zařezávaly do kůže. Bolelo to. Hodně to bolelo. Kéž by ho někdo rozvázal. Křičel, když viděl svou matku. Pak trhli provazem a on myslel, že mu ruce upadnou. Do očí se mu draly slzy. Dali ho na kříž. Rozvázali ruce. Jedna. Hřeb. Rána. Zařval. Bolest.
No, co by teďka dal za to mít ty ruce zase svázaný.

"Má mě ráda. Já mám ráda ji." vykládala Velká Hrošice biologům. Ti zděšením ztuhli. Že by si Hrošice někoho našla? To není možné...
"Občas se kvůli ní červenám, ale to mi nevadí." Ne! Hrošice má ženskou? Tak to nikdo nečekal.
"Je to v podstatě symbióza. Vždycky jsem jí chtěla získat. A teď ji mám. Je to na mě vidět? Co myslíte?" zeptala se, ale všichni se báli odpovědět.
"Noták. Alespoň budu mít lepší imunitu. Je to dokonalost. Jsem naprosto spokojená. Vždycky jsem chtěla mít tasemnici."

A pak to všem došlo. Hrošice o sobě často říkala, že by byla dokonalý hostitel.

"Nejradši mám tlačenku." říká zakladatel Stříbrného květu.

Mokré plátky vám přinášejí exkluzivní rozhovor s vedoucím biologické soutěže Stříbrný květ.

Tak Mroži, jak ses k Stříbrňáku vlastně dostal?
Na konkurz na ředitelování jsem přišel vlastně omylem, když jsem zrovna hledal záchody na soutěži v amatérském pojídání španělských ptáčků. A tak trochu jsem ho vyhrál - byl jsem tam totiž jen jeden. (smích)
Tak to zní opravdu zajímavě. Mimochodem, amatérské pojídání je velice zvláštní koníček. Věnuješ se ve svém volném čase kromě toho něčemu jinému?
Jo jo. Ještě tlačence. Tu mám nejradši.

No, tak to jsme nečekali. Aby nám Mrož do příště nenakynul...

Kolem Rejska se motala spousta lidí, jak měl Žabák zjistit, jestli zrovna on má u něj šanci? Rozhodl se lovit. No, moc mu to nešlo.

"Nešel bys se mnou někdy... na... zmrzlinu?" nervózně vykoktal Žabák.
"Ani ne, teď nemám vůbec čas." odpověděl Rejsek a vůbec mu nedošlo, že to Žabák myslí jinak než obvykle. Zval ho na rande.

"Ahoj Rejsku." přišla k jeho oblíbenci Tlapka a zářivě se na něj usmála: "Nepůjdeš se mnou na Majáles?" Přihlížející Žabak rychle přiskočil. "Eeee..." ale kuráž mu došla. "My..já..s Rejskem jdeme...jdeme spolu."

Rejsek pro Žabáka prostě nebyl žádná levná kořist.

Jednou se Alfréd odtrhl od počítače a kouknul se do zrcadla. "Ty, Benedikte, nezdá se ti, že jsem nějak ztloustl?" zeptal se. "No, asi ne." odpověděl Ben - nemohl mu říct "Freddie, ty jsi tlustej jak prase," že? (S jeho životním stylem kafe, práce, fast food, práce, kafe, Benedikt, kafe, práce, práce, tomu tak ale docela bylo.) "Možná bych mohl zkusit nějakou dietu." ignoroval Benediktovu odpověď Alfréd a začal googlit. "Co třeba paleo? To zní zajímavě...Počkat, to je nějaká dieta pro paleontology? Kde jíš šutry s otiskama? Tak do toho nejdu."

A tak zůstal Alfréd s hamburgery od vedle navždy.

Ještě jednou se podíval seňoritě do očí. Krásných tmavě oříškových očí... Notak Butchi, kolik proradných kačerů jsi už zničil a teď se třeseš před káčandou?...ale před tou nejkrásnější káčandou... Bojoval sám se sebou. Musel se soustředit, šlo tady přece o její život.

Odtrhl zrak od překrásné Patricie a vrátil se ke svému předchozímu plánu. "Zachráním Vás!" Zbavil ji provazů omotaných kolem jejího dokonalého kachního těla... Butchi!

Ale pak uviděl lahve whiskey. Úplně na svůj úkol zapomněl! Musel se rozhodnout, buď
seňorita, nebo zlatavý nápoj. Oboje by nepobral. Už teď byl hrozně vyčerpaný. Podíval se na oba dva poklady a...

"Ty, Freddie, hraješ vůbec na nějakej nástroj?" zeptal se Benedikt svého přítele. "Ne." odpověděl Alfréd a dál ťukal do klávesnice. "Vážně?" rozhodl se ho Benedikt trošku poškádlit. Ve skutečnosti ho ale jen chtěl odtrhnout od počítače."Možná chvíli na flétnu, ale to skoro každý." "Flétničku jo? Taková ta malinkatá, pisklavá...zobcovka? To je roztomilý. Ty si byl vždycky můj malej Freddie." Přišel k němu blíž, zaklapl noťas a pohladil ho po tváři. "Moje květinka." Alfréd se zvedl a zalezl do pokoje. Po pěti minutách přišel s obrovskou tyčí v ruce. "Ne zobcová. Kontrabasová." A zahrál tón podobný zvuku přicházejícího tornáda.