Moje články

Sourozenci Věrka a  Péťa sedí v kuchyni u stolu. "Já mám hlad," řekne hošík. Pohladí si bříško. "Tak si uvaříme kaši." "Maminka je u sousedky. Tak ji překvapíme a uvaříme večeři. Určitě bude ráda."  Věrka přichystala rendlík a nalila do něj mléko. "Já tam nasypu krupičku," nabídl se Petřík. "Odměř ji do hrnku."  Péťa poslechl. Nasypal krupici do mléka a Věrka vařila. Kaše neuvěřitelně zhoustla. "Dal jsi tam jen jeden hrnek  krupice?"  "Ano, tenhle a plný."  Péťa strkal Věrce pod nos svůj oblíbený hrnek. Ta jen zalapala po dechu, K tomu množství, by potřebovala hrneček z pohádky a mléko navíc.

Ondra se vrátil z obchodu.  S výrazem krále, který si přinesl drahý poklad, položil na stůl balíček. "Cos to koupil?" Zajímala se manželka. Ondra  jej  vzal do ruky a strčil jí ho pod nos. "Přivoň si," řekl. Zuzka nasála vůni a usmála se. "Parmezán, viď."  Ondra přikývl. "Zítra koupím špagety a uděláme si hostinu," těšil se. Zuzka přikývla. Druhý den se Ondra zdržel v práci. Zuzka vytáhla sýr z ledničky, že si kousek vezme jen tak. V tom se objevil tatínek, že by chtěl kousek sýra. Dostal ho. "Jaký byl?" zajímala se. "Nevím, strčil jsem ho do myší pasti." "Cože?"

"Dobrý den, přejete si?" Mladá magistra, jíž ještě nestihl oschnout inkoust na diplomu, se usmívala na starší paní, která před ní stála. Ta očima přejížděla regály, jako by něco hledala. "Chtěla bych sušené babské ucho," odpověděla jí stařenka.
"Prosím?" Magistra na ni nechápavě hleděla. "Chtěla bych sušené babské ucho," opakovala jí stařenka. Mladá dívka si lámala hlavu a marně přemýšlela , co po ní zákaznice chce. "Nepotřebuješ pomoct?" Starší kolega si všiml její bezradnosti. Byla tu první den a zaučovala se. Kolegyňka se mu svěřila. Jen se usmál a podával stařence sušenou šalvěj. Ta se spokojeně zatvářila, zaplatila a rozloučila se.

Pod pojmem kočičí zlato si většinou představíme něco falešného, něco, co se naoko tváří vznešeně a honosně, ale realita je úplně jiná. Zatímco píšu tato slova, mi skočilo na klín moje kočičí zlato a dožaduje se pozornosti. Není se sáhodlouhým rodokmenem, ani na výstavách nezaujímá přední místa mezi těmi nejkrásnějšími a nejušlechtilejšími kočkami, ale je moje. Ve svém mourovatém kožíšku vypadá jako malý tygr a je král. Jeho království tvoří dům, malý dvorek a přilehlé okolí. Pohybuje se v něm sebejistě, vždyť tu zná každé stéblo, každý kamínek. Ví, kde má svůj pelíšek, ale stejně nejraději spí v mé náručí.

Seděla tiše na posedu a trpělivě čekala, až začne svítat. Obloha na východě začínala blednout. Hvězdy na obloze se začínaly pomalu ztrácet. Za chvíli zhasne poslední a na mýtince, která se rozprostírala pod místem, kde seděla se objevila skupinka daňků a začala se pást. Dech se jí zatajil nad tou krásou. Dívala se na ně a málem zapomněla na to, že si je chtěla vyfotit. Slunko se vyhouplo nad obzor a jeho teplé paprsky se prodíraly skrze listí na stromech a nabízely úchvatnou podívanou. Najednou si vzpomněla, že v ruce drží fotoaparát. Nafotila hodně fotek. Určitě se všem budou líbit.

Otevřela dveře do obýváku a zůstala stát, jako když ji přilepí. Nevěřícně zírala na místo, kde stávala dřív luxusní sedačka, na které si tolik zakládala. Teď tam bylo jen torzo čehosi, co sedačku nepřipomínalo ani zdaleka a kolem byly kousky kůže a výplně a u toho sedělo černé štěně německého ovčáka a tvářilo se jako neviňátko. Jeho pohled říkal, že si za to sedačka může sama, že on je v tom nevinně. "Držte mě, nebo za sebe neručím!" Rodinu přilákal mámin křik a když uviděla tu spoušť, tak nevěřícně zírala na to dílo zkázy a psíka, tvářícího se jako neviňátko.

"Dobrou noc, mami", říká mi syn a za chvíli slyším jeho pravidelné oddychování. Usnul. Domem se rozprostře ticho, nádherně hlučné. Měla bych jít spát, vím. Už je dost pozdě. Miluju ten čas, když ztichne celý dům a já mám pocit, že čas se na chvíli zastavil. Tuhle chvíli mám jen sama pro sebe a nehodlám se s nikým o ni dělit. Sednu si do křesla. Nechám svítit jen malou lampičku. Ticho a přítmí jsou v tuto dobu mí nejlepší kamarádi. Chodí každý večer na návštěvu. Sedíme spolu mlčky. Není třeba slov, rozumíme si i bez nich. Je nám spolu dobře.

"Ahoj holky, tak jsem tady", zahlaholila máma mezi dveřmi a sundávala si v předsíni kabát.
"Babička", vykřikla malá Lucka a rozběhla se k ní. "Jé, babi, co to máš?", zeptala se.
"To jsou čerstvě nařezané kočičky, ty vezmeme v neděli do kostela", vysvětlovala babička vnučce, když dávala kočičky do vázy. Pak se obrátila k dceři: "ukážeš mi ty šaty, které jsi si koupila?"
"Pojď do ložnice, ukážu ti je", řekla jí dcera. Malá Lucka v kuchyni osaměla. Kočičky se jí moc líbily. Byly heboučké a tak je začala jednu po druhé otrhávat, až tam nezbyla žádná. Lucka byla moc spokojená.

Hanka byla od rána nervózní. Dnešní den pro ni nezačal vůbec dobře. Ráno zaspala. Málem přišla pozdě do školy a ještě ji čekala písemka z fyziky. Věděla, že fyzika není její silná stránka, nebavila ji. Mezi její oblíbené předměty patřila čeština. Ve fyzice dobrali další látku a čekala je písemka. Teď budou psát písemku z učiva o páce. Ve škole zjistila, že její spolužák Honza, který jí vždy radil při písemkách, je nemocný. Pomalu se smiřovala se špatnou známkou, když se k ní přitočil Adam. "Neboj s tou fyzikou ti pomůžu, nenechám tě v tom samotnou." "Dík," usmála se Hanka.

"Děcka, tak jakou barvu tam dáme?", ptala se družinářka Eva skupinky dětí, které stály vedle ní a nespustily oči z velkého prádelního hrnce stojícího na sporáku.
"Červenou", volaly holky, ale kluci chtěli žlutou. Jenže holky je přehlasovaly. Kluci zklamaně protáhli obličej a s nelibostí pozorovali, jak Eva míchá ve velkém prádelním hrnci barvu, ve které chtěla s dětmi barvit trička.
"Teď hoď do hrnce svoje tričko, ty" pobídla Eva Filipa, ale ten se k tomu neměl.
"Až po holkách", odpověděl. Měl plán, když skončily holky s barvením, přidal tam žlutou. Voda se zbarvila do oranžova. Nakonec měl Filip nejhezčí tričko.

Lenka stála před šéfovou kanceláří a byla hodně nervózní. Dlouho sbírala odvahu a pak konečně zaklepala.
"Dále", ozvalo se zpoza dveří.
Lenka vešla, pozdravila a zůstala stát.
"Ahoj, Lenko. Rád tě vidím", řekl šéf a pokynul jí rukou, aby se posadila. "Teď to přijde", pomyslela si. Jejich firma se zúčastnila výběrového řízení na velkou zakázku a Lenka si nebyla jistá svojí odvedenou prací. Jejím úkolem bylo uvést firmu tak, aby zakázku vyhráli oni. Přemýšlela, jak to zvládla. Její šéf neskrýval nadšení. "Tvůj projekt byl vyhodnocen jako nejlepší, zakázka je naše. Všem ostatním jsi dala šach mat. Slíbená odměna tě nemine."

Iveta seděla ve vlaku a počítala, kolik jí ještě zbývá zastávek, než bude vystupovat. Byla nervózní, ale zároveň se moc těšila. Na internetové seznamce poznala kluka, se kterým si rozuměla a na dnešek si domluvili první rande. Konečně dojela do cíle. Vlak zastavil a ona vystoupila. Rozhlížela se po peróně a v tom zůstala stát jako opařená. Uviděla tam staršího, plešatého a podsaditého pána, který v ruce držel červenou růži. Bylo jí do breku. Tohle má být ten vysoký, štíhlý, mladý muž se kterým si domlouvala rande? V tom uviděla druhého muže. který se rozpačitě rozhlížel kolem. Byl to on!

Kde se vidím za 5 let? Tato otázka mě pronásleduje od rána, kdy jsem si přečetla dnešní téma. Pořád je tu a nemůžu se jí zbavit. Jak budu vypadat a co budu dělat, to nevím. Mám jen jednu jistotu. Vím, že budu starší a možná taky moudřejší. Do moudrosti počítám sbírku svých omylů a přešlapů, kterých nebylo málo, ale také věci, které se mi povedly a jsem na ně právem hrdá. Určitě budu mít nějakého psa. Je to skvělý parťák do nepohody. Budu si dál užívat život a těšit se na každý den, který prožiji naplno od rána do večera.