DMD 2022

Někdy uprostřed léta
“Dítě, uděláme dohodu. Maximálně tři a půl kila. A jednadvacátýho je pěkný datum. Budeš invazivní.”

26. srpna
Poslyš, mladej, chápu, že tam máš bazén a sociální jistoty, ale mně už nebaví, že si ani nezavážu tkaničky. Navíc, jestli do zejtra nevylezeš, tak tě vyženou. Tak to neprotahuj, vem to po hlavě rovnou za nosem…”

16. března
“Dítě, ještě ti není sedm měsíců. Máš se převalovat na břicho, dělat druhý vzpřímení, možná se snažit lozit, ne tady lízt jak žíznivá čára a stoupat si. Natlučeš si kokos.”

Na to, že se ti ven nechtělo, jsi teď kapánek zrychlenej.

Zabít takového draka nebo saň není pražádná legrace. Aby si nějaký ten rytíř vzal hezkou anebo ne tak hezkou, pyšnou anebo méně pyšnou, šikovnou anebo totálně levou princeznu, tak je potřeba ukázat důkaz, že to monstrum leží pod drnem a nežere ani poddané, ani šlechtu.

To se řekne, že člověk má takzvaně „jít po hlavě“, ale ta hlava je jednak vysoko, jednak má plno ostrých zubů, chřtán většinou dští oheň, případně něco horšího. I když se drak nechá zapíchnout, tak odříznout jeho hlavu dá zabrat. V poslední době stačí jazyk, což je úleva.

Není divu, že chrabrost a kavalírství upadá…

Hledat ztracenou ovci v bažinách je nebezpečná práce. Hledat ztracenou ovci v bažinách z vodní páry je navíc mimořádně namáhavé. Jednak se bílá vlna (ne, tady si ji opravdu neumaže) v bílých mracích ztratí jako nic, jednak se tu zvuk nese tak dobře, že bečení je slyšet na míle daleko.
Na druhou stranu – chybný krok neznamená smrt. Jen bleskurychlý přesun někam jinam. Do vzdáleného města. Nebo na opuštěný ostrov. Občas i do vlastní postele.
Takže když se mi ji nakonec podařilo najít a bezpečně se s ní vrátit domů, ani mi nevadilo, že v prvotním návalu hladu sežrala proutěné křeslo.

Malý Pepíček jede v tramvaji, způsobně sedí mamince na klíně a roztomile komentuje okolní dění a krajinu.
Paní, sedící vedle, ho chvilku se zalíbením poslouchá, pak ho pohladí po hlavě a pochválí, že je hezký a chytrý chlapeček.
Pepíček k ní obrátí svá dychtivá kukadla a zeptá se:
„A vy máte doma taky takového chlapečka?“
Paní se začervená a smutně konstatuje:
„Ne, zlatíčko, bohužel mi čáp žádného chlapečka nepřinesl.“
„A máte aspoň holčičku?“ ptá se opět Pepíček.
„Ne, vrána mi žádnou nepřinesla,“ odpoví paní.
Pepíček se chvilku zamyslí a pak se nevinně zeptá:
„A s jiným ptákem jste to nezkusila?“

Adam přišel ke křeslu a položil si knížku na čtecí stolek. Sám si sedl na sedačku. Ještě než stihl zmáčknout tlačítko, před očima mu vyjela tabulka a nápis:
"Vytvořte si svého boha" přečetl nápis. Tlačítko muselo počkat. Adam si vždy musel všechno vyzkoušet.
"Určitě bude silný," zamyslel se bohotvůrce začátečník. "Ale tělo až po hlavě."
Po dlouhém tvoření před ním stál nasvalený blonďák ve dlouhém černém steampunkovém plášti s epicky vypadajícím mečem v jedné ruce a v druhé hrdě dřímající růžovou motyčku. Ta se mu tam prostě připletla a nedala se odstranit. A teď Adam konečně zmáčkl to červené tlačítko.

Zase mi zakázali být.

Chtěl jsem si jen na chvíli lehnout. Zavřít oči. Vypnout.

Na chvíli snít a nebát se. Pokud jsem ve snech, tak to snad nikomu nevadí, ne?

Kdybych tím někomu ublížil, tak neřeknu. Ublížit jsem nechtěl, nechci a doufám že nikdy chtít nebudu.

Když jenom jsem tak snad neškodím. Ale tady ani nemohu být. V téhle místnosti, kde je jen pro každého jen židle a stůl.

"Neležte na stole", říkali. "Nezavírejte oči". "Nejezte tu židli". Ale co mám dělat? To neřekli.

Jen sedět u stolu, nebýt a čekat. Až příjde změna? Až někdo něco řekne?

Ne. Končím.

"Tak jak to Baruška zvládla, její první den sama doma?"
"Blbě. Budeme muset sehnat nové polstrování."
Za mými zády bylo slyšet: "Fuj to je! Vidíš to? Fuj! To! Je!"
"Až tak?"
"Vrhla se na jídelní židle, vytáhla z nich tu pěnu na sedáku a roznesla to po bytě. Máma úplně šílí. Táta to zalepil žlutou izolepou. Samozřejmě to vypadá hrozně."
"Šikulka, koukám."
"A vylezla taky na linku, naštěstí jídlo jsme tam žádné nenechali, ale upila mi trochu čaje."
"Asi na tom odcházení budete muset ještě zapracovat."
Podívala jsem se na psisko, které se vůbec netvářilo provinile.
"Jo, to asi jo."

Mým životem je průzkum, objevovat nové, dosud nepoznané území či objekty. Kdykoli hlídač povolí v ostražitosti, vyrážím vpřed. Hbitě střídám první a třetí s druhou a čtvrtou, abych co nejrychleji dosáhl cíle a mohl ho podrobit analýze.

Zkoumaný objekt mi připadal povědomý, čtyři tyče na nich deska. Nejprve jsem použil čichový detektor. Výsledek mě uspokojil, nic znepokojivého jsem necítil.
Následovala chuťová čidla, ta potvrdila známost materiálu. Podobně chutnalo i mé prvotní útočiště po mém vyskytnutí v neznámém vesmíru. Nastal čas k použití nových zařízení, která nedávno a bolestivě, doplnila chuťové zařízení.

„NEJEZ TU ŽIDLI!“

Smůla! Popaden! Odvlečen! Ponížen výměnou pleny.

Žily, byly tři rampouchy. Nebavilo je viset ze střechy dolů, a tak se rozhodly, že se půjdou podívat, jaké to je, když takový rampouch nevidí svět vzhůru nohama.

Ulomily se a vrhly se do světa.

První se díval oknem do domu. Tisknul se tak silně, že se přilepil o okenní tabuli a začal tát.

Druhý využil příležitosti, když majitel šel venčit psa a vklouzl dovnitř. Bylo tam příjemně teploučko. To však pro rampouch nevěstilo nic dobrého – za chvíli zbyla po něm jen loužička.

Zato ten třetí se provětral na dvorku a vrátil se raději pěkně viset na své útulné místečko.