Realita

Je noc. Kolem se tiše vznáší drobounké sněhové krystalky, oprášené vánkem z větví a střech. 

Pokoušejí se třpytit, podobat se hvězdám. Jenže hvězdy jsou věčné a vločky tu budou jen na chvíli.

Je ticho. Zimní život nevydává zvuky. Vydává jen svou vypůjčenou záři.

Sníh je bezbarvý jako kožich ledního medvěda, našlapuje stejně tiše. Zachytává všechny barvy.

Tmavomodrou. Zelenou. Fialovou. Červenou. 

Vysoko na nebi se rozplétá klubko zimní magie. Letí na slunečním větru. Vlní se a převaluje, trhá a spojuje, je sloupem světla a volánem tanečnice, pomíjivá a neuchopitelná.

Odráží se v očích okouzlených zimních bytostí. Jemně objímá zmrzlá zimní srdce. 

Celý rozechvělý se podíval na teploměr. U všech všudy... 

Letos vyšla krátká slámka na něj. Rozloučil se se ženou. Bylo mu jasné, že každý jeden jeho kolega tráví tenhle den doma v teple s uchem přilepeným ke dveřím. Každý se musí přesvědčit, že tradice nebyla porušena. Kalendář s druhým únorem hovořil jasně. Nožky se mu roztřásly, zobáček na prázdno polkl, když se skelným pohledem vylétl ven. Zima mu okamžitě zajela mezi peří a zmáčkla jeho drobné tělo. Zoufale se soustředil na nejbližší větev. Už když na ni přistával, bylo jasné, že se na víc než jeden chabý trylek nezmůže.

Prííííít.

„Hou, hou, houpy hou,“ šeptal otec a u toho se pohupoval v kolenou, kyčlích, ramenou a loktech. V každém jmenovaném jiným směrem než v ostatních.

Jeho andílek po 276 minutách, obsahujících devatenáct kroků jedním a devatenáct kroků druhým směrem, konečně usnul.

Člověk, který nikdy nepocítil rodičovské jho, netuší, že je možné nenávidět něco, co zároveň z plného srdce milujeme.

A pak to konečně přijde. Ten pocit, kdy se tělíčko, které držíte v náručí, konečně stane bezvládným. Už vás čeká jen jeden herkulovský úkol. Uložit ho do postýlky. A doufat, že se cestou po stoletých parketách neozve jedno malé osamocené vrznutí.

Zvonek zazvonil zrovna když Věra Šťastná vyndávala z trouby pekáč pracen. Bylo to její dlouholetá kamarádka Jitka Veselá.

"Přišla jsem tě zkontrolovat," zažertovala ve dveřích. 

"Kdepak kontrolovat. Vyžírat." Vrátilo se jí ve chvíli kdy Věra položila jehlu na gramofonovou desku svých oblíbených koled.

 "Kapra jsem skoro nesehnala." Povzdechla si. "Jako by mizely všechny tradice a zvyky..."

"Alespoň nebudou na blátě, Věro." Jitka se zadívala do kdysi pomněnkových očí, které znovu o něco víc pobledly.

"Nebudou?"

"Nebudou." A vyklopila do sebe panáka vaječňáku, co před ní kamarádka postavila. "Tak se opatruj."

Venku si Jitka nasadila sluneční brýle a vyrazila na koupaliště.

Slyšel? Dál už nic. Ale co když? 

Emoční centrum pomalu přechází ze stavu nedostatek informací do stavu nejistota až plynule do strachu. Zrychlují se tep i dech. Svaly se napínají, smysly zostřují.

Ve filmech jde hlavní postava ono osamělé vrznutí samozřejmě prozkoumat. Cesta vede zpravidla kuchyní. 

• Bruce si bere největší nůž, Jiřina popadne váleček na těsto. 
• Bruce se s osvětlením nezdržuje, Jiřina elektřinu nemá. 

Ve skutečnosti je rozsvícení rychlá a účinná pomoc. Centrum emocí jednoduše přepíše nedostatek informací na dostatek informací, dostavuje se jistota a konečně pak úleva. 

Kdyby se člověka ráno někdo zeptal, samozřejmě spal jako špalek. 

Všechno ok.

Zrovna zavírala kufr, když zaslechla ten zvuk.

Běžte, lidé, pospěšte...

Překvapení jí vyrazilo dech. Střepy se zatřpytily jako rampouchy, studené dlaně jí zakryly oči. Tma, odevzdání. Objímala svůj vánoční stromeček. Šustil a kýval se, píchal ji do rukou. Hlas se jí zadřel v krku jako rybí kost. 

Ježíška tam najdete...

Kolem křičely děti. Asi se koulovaly. I ona byla po pás zabořená v závěji. Studilo to, tlačilo, bolelo. Třásla se zimou. 

Hajdom, hajdom, help!

Pláč pomalu utichal. Ale děti mají mít krásné Vánoce, mají se radovat, mají žít! Tak hrozně moc jim chtěla pomoct, darovat jim šanci. Byla bezmocná.

Zatím. 

Nezapomeň, Hanúd, jsme tady pořád s tebou.

Nezapomeň, i když na tebe střílejí vojáci z tanku.
Nezapomeň, i když kolem tebe leží strýc s rodinou od krve.
Nezapomeň, tvoje maminka s bráškou čekají doma, až se jim vrátíš.
Nezapomeň, zlatíčko, pomodlíme se spolu?
Nezapomeň, dneska už nemá být žádné další umírání.
Nezapomeň, modleme se, Bůh obměkčí srdce těch, kdo ti usilují o život.
Nezapomeň, tvoje třída ve školce tě čeká.
Nezapomeň, moji bratři už pro tebe jedou.

Nezapomeň, Hanúd… dneska… dokud svítí světlo… nezemřeš.
To až večer, až padne tma.
Večer se budeš znovu koupat v moři.

Nezapomeneme, Hanúd, nezapomeneme.

Čajoffna v nejvyšším patře Zapovězené... eh... KD Chotěboř ospale mžourala. Blížila se desátá večer, bylo nutno provést pravidelné rituály (procházka ke Kouli, vyzvednutí střízlivých, leč unavených kamarádů apod.) a taky jít spát.
"Hele, tady je ještě nějaká přednáška," zazvonil jasný hlásek nováčka, jedné ze skupinky písklat vyšlých z deváté třidy.
"Úvod do problematiky PWP. To zní technicky. Půjdem na to? Má to nějaká Ness."
"No, můžem..."

"Dámy?" vmísil se do debaty nový hlas.
Ostřílený, mazácký a obeznámený se všemi nástrahami, které číhají na lumíky a písklata.
"Radím vám, abyste tuhle přednášku vynechaly. Je... pro dospělé."
"My to zvládnem!"
"Jak myslíte..."
 

Svišť tarbagan je druhem sviště, který obývá pohraniční oblasti mezí Čínou, Mongolskem a Ruskem. Je zvláštní tím, že místní úřady ztratily veškerou naději v to, že se lidstvo někdy poučí, právě kvůli tomuto zvířeti. Každý rok totiž čínské a mongolské úřady, nezávisle na sobě, vydají vyhlášku o tom, že je přísně zakázáno lovit a konzumovat sviště tarbagana. Každý rok se však najde alespoň jeden člověk, který přijede do tohoto regionu, zabije sviště tarbagana a sní ho. Musím podotknout, že místní to nedělají, jelikož vědí, že je toto zvíře přenašečem moru a ten, kdo ho sní, skoro okamžitě na mor umře!

Po sedmi letech je tu šance na titul. Finálová série jde do sedmého, nejzazšího utkání.
Po šichtě jdu na to koukat do svého oblíbeného sportbaru. Přicházím na začátek třetí třetiny, Kometa vede o gól.
Přemýšlím, kolik piv budu muset vycucat, bude-li se mač prodlužovat do zblbnutí. Kometa nic takového nedopouští. Přidává druhý gól, při soupeřově hře bez brankáře třetí. Rozhodnuto v základní hrací době, perníkáři mají smůlu.
Po jediném pivu si poroučím slivovici, po zvednutí Masarykova poháru kapitánem ji kopu do sebe. Platím a mizím, další tvrdý alkohol si v tomto baru dám až při příštím obdobném úspěchu mého týmu.