Magdalena Vytáčková

„Já ti nevím,“ prohlásila mladá Košťálka a zasekla sekáček do špalíku vedle kostí, které prodávala Zuzana na polévku.
„Co nevíš, Drahuno?“ zeptal se opatrně Karel.
„Co s těma mýma klukama. Jeden je za kopečkama, druhej furt študuje a pořád nemá slečnu,“ stěžovala si Drahuna.
„Třeba se ženit nechce.“
„Já chci vnoučata!“ pokračovala Košťálka, jakoby to neslyšela. „Přihlásila jsem ho do anonymní seznamky. Málem mě zamordoval pohledem...“
„Tam nechoď,“ varovala podřimující Magdalena mladého muže s batohem na zádech.
„Mamka?“ pochopil hned. „Tak já si holt něco koupím na nádraží.“
Magdalena sáhla za lavičku. „Na. Třicet deka prémiové šunky, půl chleba, limonáda.“

Po modrém nebi plula bílá oblaka. Svěže zelené lístky břízy šuměly ve vánku. Žáby namáhaly hlasivky, jakoby pořádaly turnaj ve sborovém skřehotání.
Magdalena seděla u jezírka. Obdivovala žluté květy leknínu. Letos ho zkoušela poprvé. Přemýšlela proto, kdo se první odváží riskovat souboj s masožravými žábami, aby utrhl květ. Skoro viděla, jak bere nohy na ramena. Usmála se a zavrtěla prsty zamotanými v srsti na plecích fenky bernského salašnického psa. Zasnila se.
Magdalenina představivost byla vskutku veliká. Nikdy by ji ovšem nenapadlo, že první bude mít nohy na ramenou Vracák. Kocour o lekníny nestál, jenže ta vodní myš ho pěkně naštvala.

Magdalena seděla pod rozkvetlou třešní. Obdivovala kontrast azurové oblohy a sněhobílých květů. Bezmyšlenkovitě hladila kocoura na svém klíně, který ovšem proti takové pozornosti nic nenamítal. Hlasitě předl.
Idylku ukončil zvuk přicházející bouře. Na Magdalenině klíně přistála vichřice. Kocour zavřeštěl. Zaťal drápy do Magdalenina stehna. Vysmekl se zpod klubka těl a prchl v dál.
"Vlacáku! Vlacáčku! Promiň, Vlacáčku!" křičely děti. Chtěly běžet za kocourem, aby mu pofoukaly bolístky.
"Dětičky moje...!" zadržela je Magdalena. "Nechte Vracáka být. Z toho se vylíže. Ten mizera má snad třináct životů."
"Babí.... Kočky maj jen devět životů!" namítal Matýsek. Julinka bráškovi přizvukovala.
"To povídej našemu Vracákovi."

Bohumil Vytáček trávil druhý den bez manželky. Snídani si udělat dokázal. Na bohoslužbu dojel jako vždy na kole. Naobědval se u dcery; Zuzanka mu udělala řízky a bramborový salát. Bohouš si k němu otevřel pivo. Spokojeně se rozvalil na lavici.
Jonáš si přisedl vedle dědy s jakousi obrazovkou v rukách.
"Co máš za udělátko?" zajímal se děd.
"Tablet, dědo," vysvětlil vnuk jezdící prsty po obrazovce.
"K čemu je to dobré?" vyptával se děda dál.
"V podstatě k ničemu!" zasáhla do hovoru Zuzana.
"Ale mami...," protestoval Jonáš.
"Žádný ale! Běž nasekat trávu přímo králíky!"
"No jo!"
Bohouš se zmocnil odloženého tabletu.

Bohumil Vytáček byl abstinent z donucení, takzvaný abstinent práškový. Proto, když doprovodil manželku Magdalenu k autobusu vezoucímu obyvatele vesnice na exkurzi do vinného sklípku, zatlačil slzu nostalgie. Čekaly na něho téměř tři dny slaměného vdovství.
Při ohřívání večeře si bručel po vousy. Zrovna v tu chvíli totiž došel plyn. Náhradní bombu pochopitelně doma nenašel. S mikrovlnnou troubou si nerozuměl. Večerel tedy studené špagety. Ty neměl rád ani teplé.
Druhý den byla sobota a Bohouš zaspal. Vzbudil se přesně v jedenáct hodin, když prodejna plynu dole ve městě zavírala. Zuzana plyn neprodávala a místní spolupracovník plynáren zrovna vyspával opici na Moravě.

Byl konec léta, čas žní. Do polí vjely kombajny, šedomodré pětsetšestnáctky, doprovázené nákladními auty. Na modrém nebi vysoko nad nimi zpíval jasným hlasem skřivan, v trávě povrzávaly kobylky. Magdalena Vytáčková s pšeničnými klásky v klíně podřimovala na lavičce před krámem.
Obecní pasáček Vojtěch chrápal ve stínu staré mlátičky za statkem. Stála, napůl zarostlá v kopřivách, pod statným ořešákem a skýtala příjemnou zašívárnu vedle pastviny. Ta byla obehnaná elektrickým ohradníkem, takže krávy stejně neměly kam utéct.
Zlatavá zrnka na své pouti na dno valníku stékala jedno po druhém a Vojta se dál oddával snům, jejichž hlasitost odlupovala nátěr ze staré mlátičky.

„To máš tak, Jonáši,“ začala rozšafně Magdalena Vytáčková. „Já pěstuju kytky. Kluci mají děvčata. Děti maminky a babičky. Všichni potřebují kytky. To jsou fakta. A ta jsou z podstaty neměnná.“
Vnuk trápící se zrovna nad domácím úkolem z matematiky zabručel.
„Proměnnými tedy jsou roční období a počet druhů zrovna kvetoucích. To máš iks a ypsilon. A můžeš přidat i z, totiž počet chlapců, kteří si svou milou potřebují udobřit. Přičemž v každé té neprázdné množině najdeš vždycky nějaký objekt. I funkce, kterou k tomu potřebuješ bývá jednoduchá.“
„Babička šmejdila po wikipedii!“ zamumlal vnuk otráveně.
„A má pravdu,“ uzavřela Magdalena spokojeně.

Magdalena Vytáčková slavila kulaté životní jubileum. Ona sama sice tvrdila, že si svůj věk nepamatuje (a možná to i byla pravda), ale dcera Zuzana jí potají nahlédla do občanského průkazu. Díky pátracím schopnostem ratolesti se tedy v domě Vytáčkových sešlo celé příbuzenstvo. Magdalena se širokým úsměvem kralovala shromáždění.
Pozdě večer přešla oficiální část „velkého mecheche“ v komornější oslavu a došlo na vzpomínání.
„Vzpomínám si,“ začal Magdalenin manžel, „jak si Zuzanka přivedla Patrika.“
Zuzanin manžel se raději vytratil.
„Vůbec se mi nelíbil. Byl to takový mrňavý přizdisráč bez kloudného řemesla… Jenomže Zuza byla těhotná. Aspoň, že ten obchod jeho rodiče měli.“

„Babičko, povídej nám pohádku, prosím. Prosíím!“ žadonily děti.
„Jakou?“ rozhodla se jim Magdalena vyhovět.
„Stlašidelnou!“ vyhrkla Julinka.
„Tak poslouchejte. Bylo, nebylo, opravdu se stalo. Jednou v létě jsme šli s klukama do lesa. Hráli jsme si, hráli. Najednou byla večer a my jsme zjistili, že nevíme, kudy domů. Nevěděli jsme, co dál. Vždyť už byla pomalu tma.
Potom jsme našli domek. Byla v něm taková stará babka. Ani slovo nepromluvila. Jenom seděla u dohasínajích kamen. Chtěli jsme přinést dřevo.
Najednou bába za náma. Se sekyrou. Chtěla nás sníst!
Utíkali jsme jakou o život.
Baba za náma. Ale utekli jsme jí.“

Magdalena Vytáčková seděla na lavičce před obchůdkem své dcery Zuzany. Byl vlahý letní podvečer, denní hemžení pomalu unikalo a ona chvílemi podřimovala, chvílemi vzpomínala na uplynulý den.
„Nazdárek, Vytáčková!“ přetrhl vzpomínání bodrý hlas.
„Máme zavřeno,“ oznámila babka a neochotně otevřela pravé oko.
„Ále jděte, Vytáčková,“ hlaholilo bodře individuum v otrhané montérkové bundě. „Potřebuju prostředek proti blechám.“
„Neprodáváme.“
„Ale no táák. Punťa se celý hemží blechama. Porád se jenom škrábe. To jako furt,“ upřesnilo individuum a poškrábalo se na olysalé lebce.
„A nejen on, co Toncku?“ Magdalena zkoumavě pohlédla na osloveného. Ošil se.
„Když ony se… Prostě tó… Hemžej!“ vykřikl vítězně.