Garfield

Když chtěl ráno vylézt z pelechu, zamotal se do deky a ošklivě sebou plácl.
Když si chtěl udělat ranní vzpružovací kafe, zjistil, že došlo.
Když si chtěl odskočit, ukouzl po slupce od banánu a skončil hlavou zapasovaný v záchodě.
Aby toho nebylo málo, do misky se žrádlem mu přistál slintající letící Odie, takže všude na sobě měl svůj oběd.
Celé to už jen podtrhoval fakt, že se Jon celý den tvářil optimisticky a ještě k tomu se mu to snažil vnutit.
Na pondělkách měl Garfield rád snad jen to, když si na konci dne mohl říct…
“Sláva, přežil jsem to!“

Do čtvrtečního poledne chybělo několik minut. Jon Arbuckle vytáhl z trouby pekáč lasaní. Odložil ho na parapet, aby vychladl. Spokojeně si pískal. Garfield zrovna trápil sousedova rotvajlera.
Jon se zašklebil. Tak… Teď půjde do své tajné skrýše a vezme si jeden z těch máminých výtečných bonbonů, které se mu podařilo před Garfieldem zatajit. Zamířil ke skříňce s kočičími léky.
Otevřel krabičku inzerující na obálce prostředek proti tasemnicím a zařval. Uprostřed jeho supertajné skrýše zbýval jediný bonbon.
„Garfielde!“ zaburácel Jon. „Jaks mohl?! Bonbony od mámy?!“
Kocour zvedl hlavu od prázdného pekáče. Upřel na Jona udivený pohled. Vždyť mu nechal poslední bonbon!

Ze začátku jsem ho měl opravdu rád. Měli jsme pěkný vztah. Mohl jsem se k němu večer přitulit, sešli jsme se každý den u večeře, vždycky tu pro mě byl. Dokázal naslouchat jako nikdo jiný. A pak se to zvrtlo. Z tichého společníka se stala noční můra. Začal mě v noci vytlačovat z postele, nikdy nevařil, ale často snědl i moji porci. Stále nemluvil, ale když mě poslouchal tak se šklebil. Pořídil jsem si psa, doufajíc, že se budu cítit líp. Toho začal terorizovat taky. A nejhorší na tom všem je, že se na toho kocoura ani nedokážu skutečně zlobit.