DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2014.

Thranduil se na svém trůnu poněkud narovnal, aby před synem neseděl vyloženě ležérně rozvalený.
"Pověz," vyzval Legolase hlubokým melodickým hlasem, "co tě trápí, synu?"
"To ti trpaslíci," přiznal elfský princ neochotně.
"Trpaslíci? Co je s nimi?"
"Proč tu musejí být zavření?"
"Tobě vadí, že jsem zavřel narušitele našich hranic?" Thranduil se na trůnu již zcela narovnal a nechápavě krčil obočí.
"To ne," snažil se najít vhodná slova Legolas, "ale oni jsou takoví..."
"Hrubí?"
Legolas zavrtěl hlavou.
"Hloupí?"
Další zavrtění.
"Hamižní? Hrabiví? Páchnoucí? Zlí? Malí?"
Legolas stále vrtěl hlavou, až náhle rozzářeně kývl.
Thranduil se podivil: "Malí?"
"A oškliví," potvrdil Legolas.

Červíci pochybností se rozlézali jejím mozkem - nebo srdcem? - a rozhlodávali všechno, co jim stálo v cestě. Její sebeovládání se zhroutilo jako domeček z karet a ona polykala slzy. Rozhodla se, že dál už prostě nemůže.
Bar nebyl daleko. Nepila často, protože věděla, že to nemá smysl.
Pila ve chvílích, kdy byla sama ze sebe znechucená.
První shot - otřásla se odporem.
Když měla pocit, že zklamala - jako teď.
Druhý.
Když už na tom vlastně ani nezáleželo.
Třetí.
Tentokrát pila sama - bez výmluv na 'kamarády' a 'nevědomost'.
Čtvrtý.
Věděla, že až přestane, bude jí ještě hůř.
Pátý.
Zajímalo ji, kdy omdlí.
Šestý.

Věřím tomu, že přední nohy zebry, křídla netopýra i kolibříka, ploutve velryby a naše ruce mají společného evolučního předka.
Ale pak se podívám na orchidej s opičím obličejem, její příbuznou, které se poprávu přezdívá „naked man orchid“ nebo okouzlující řebčík kostkovaný – a vidím práci šikovného grafika.
Schránky mřížovců a haptofytů jsou zase nejen dokonale architektonicky řešené, nýbrž i krásné na pohled.
Strašidelné ryby z hlubin moře a světélkující žebernatky by mohly patřit do nějakého sci-fi filmu a motýl s průhlednými křídly do pohádky jako dopravní prostředek víl.
Mohla by si opravdu takto hrát evoluce? Vždyť oni jsou zkondenzovaná fascinace uměním…

„Kde je tvůj táta?“
„Na cestách.“
„Na cestách? Aha, a není ti bez něj smutno?“
„Ne, proč by mělo?“
„No, jestli je na cestách, tak se asi hned tak nevrátí.“
„Ale táta necestuje. Otec značí cesty turistickými značkami.“
„Tak takhle to myslíš. No, a jak se mu daří, při tom značení cest?“
„Hele, když jsme spolu na prvním rande, bylo by možná lepší, kdybychom si povídali o sobě navzájem.“
„Máš asi pravdu. Ale já jsem ti už skoro vše řekl.“
„No, tak ti něco povím já, Honzo.“
„Ty mě? A co bys mi jako řekla?“
„Třeba něco o mém otci…“

A měla chlupy samý bodák, nutrie,
punkový to byla rodák, nutrie,
vlasy samý bodlák měla a na nic víc nemyslela,
a na nic víc nemyslela, nutrie.
A jednou bodlák sežehla si, nutrie,
copak je to za trapasy, nutrie,
nepozná jí více divák, proto musí nosit křivák,
proto musí nosit křivák, nutrie.
A jednou takhle poslechla si, nutrie,
visáče a nějaké basy, nutrie,
nenosí už křivák více, neničí si punkem plíce,
neničí si punkem plíce, nutrie.
A zavřely nám naši hvězdu, nutrie,
nyní slouží ke cti městu, nutrie,
chlubí se s ní zoologická, chudák holka uličnická,
chudák holka uličnická, nutrie!
Ojé!

Jednou za rok projížděl pevností Northgard minstrel. Většina z nich hrála a zpívala staré odrhovačky. Jen jeden z deseti dokázal přijít s něčím novým a překvapit tak osazenstvo hostince. Bohužel ne vždy překvapil v dobrém slova smyslu.
Cotasové skřípali zubama, kdykoliv sáhnul do strun a pokusil se zahrát nějakou melodii. Několikrát ho skoro zasáhl prázdný korbel, ale on se nevzdával a hrál dál.
"Vy to nechápete. Toto je prastaré umění. Mělo by ve vás probouzet touhu sami stvořit něco nového, co by se za umění dalo považovati," bránil se.
"Tady máš umění pro tvoje umění," zahuhlal cotas a minstrela pozvracel.

,,Jarvisi?"
,,Ano, pane?"
,,Máš nějakého oblíbeného superhrdinu?" zeptal se Tony.
,,Vás, pane."
,,Ale no tak. Nemusíš mi podlízat."
,,Ne, myslím to vážně, pane," řekl Jarvis. ,,Všichni ostatní superhrdinové jsou superhrdiny díky nějakým schopnostem. Vy jste superhrdinou díky sobě."
,,Vynalezl jsem tě jako hlubokomyslného?" divil se Tony.
,,Chtěl jsem říct, že mi to připadá jako umění."
Tony se zasmál. Zrovna se za ním šla podívat do dílny Pepper.
,,Co se děje?" zeptala se. ,,Proč se směješ?"
,,Podle Jarvise dělám umění," řekl Tony.
,,A děláš?" usmála se.
Tony se na ní zadíval.
,,Proč bych měl? Když jedno umění už mám doma," řekl.

Velký sněm se konal v pátek o půlnoci v prasklině vedle sporáku. Přišli všichni.
„Likvidují nás ve velkém biologickými zbraněmi,“ ujal se slova nejstarší z rodu. Chyběly mu dvě končetiny a byl skoro slepý; přes sedm očí měl černou pásku.
Shromážděním to zašumělo.
„Hanba jim!“
„Zabíjejí nás. Štvou na nás zvířata. Loví nás a zajatce předhazují zaživa jako žrádlo svým ochočeným plazům!“
„Fuj! Pomstu!“
„Říkají o nás, že jsme hnusní!“
Dav šílel.
„Válku!!“
Šestinohý si mávnutím zjednal klid.
„Dostanete svoji válku,“ řekl. „Možná jsme malí proti nim. Ale jsou nás tisíce. Zítra - “ nadechl se - „zítra bude tento dům patřit nám!“

"Tak se na mě podívej," usrkl z čaje. "Tolik let a kolikrát jsem se mohl zastavit, abych si tohle všechno užil. Když už, tak na nás někdo zaútočil nebo někdo zmáčkl knoflík, na který rozhodně neměl sahat. Ale nakonec vždycky zůstaneme jenom my dva, co?"
Doktor seděl ve dveřích TARDIS s nohama vystrčenýma ven. Užíval si pohled na krásy vesmíru a ticho, které v lodi nastalo, když Pondovi vyložil u nich doma. Zvali ho, ale dnes chtěl zůstat sám. Vzpomínat.
"Víš, občas přemýšlím, že bych ti nainstaloval nějaký program, abychom si mohli popovídat. Pořádně."
Zazvonil telefon.
"Tak tedy zase vyrazíme."

"Co teď? Tohle je zřejmě opravdu konec. Dháj-bun mi zachránil život, aby mě poté vsadil do vězení. A odsoudil. Vlastně mou smrt jen o dva dny oddálil. Co jsem udělal špatně? Ublížil jsem nevinnému? Copak jsem pouze nechtěl zatknout pašeráky drog? Copak ti tady všechno ovládají? Copak tu neexistuje spravedlnost?
Ne, nemám si na co stěžovat. Zažil už jsem všechno, procestoval jsem celý svět, viděl lvy, kondory i lamy, šplhal po horách i přejížděl pouště a procházel se po měsíci. Ne, opravdu si nemám nač stěžovat. Jenže..."
Z rohu cely se ozvalo tiché kňučení...
"Ach Filuto, tak rád tě vidím!"