DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

„Stejně bys jí to musel nakonec říct,“ Marek mu konejšivě položil dlaň na rameno, ale Petr ji jen rozčileně setřásl. Neodpověděl. Marek zaváhal.
„Řekl bys jí to, že jo?“ jeho hlas zakolísal, když se zeptal. Věděl, že to bylo špatně. Věřil mu. Ta otázka ho neměla ani napadnout.
„J-já…“ zamumlal Petr a nervózně pokrčil rameny. Konečně se teď k Markovi otočil čelem. Pohledu jeho očí však čelit nedokázal.
Marek jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „To…“ netušil, co na to říct. „To nemůžeš myslet vážně,“ vydechl nakonec.
„Marku, já-“ zkusil to ještě Petr, ale už bylo pozdě. Nikdo už ho totiž neposlouchal.

Drahá,
komukoli o tom řeknu, tvrdí mi, že jsem paranoidní, ale já vím, že po mně jdou. Sledují nás všechny, sledují naše účty a záznamy, vědí o nás všechno. Ještě jsem nezjistil, kdo za tím stojí, ale jednou na to přijdu. Pokud do té doby nezemřu.
Vím, že se nad předešlou větou zhrozíš. Pomyslíš si, že nemám takové věci říkat, ale je naprosto nezbytné, abys teď byla statečná a postavila se tomu čelem. Budu jen jednou z jejich obětí. Vím, že od chvíle, co jsem odhalil jejich spiknutí, plánují mou vraždu.
Podrobnější informace ti nechám na tajném místě. Čtou poštu.

"Je tam?" zeptal se hrdina kamarádů šeptem, když přiklekl pozorovatelně nedaleko jeskyně.
"Je."
"A ví o nás?"
"Ví."
"Tak proč to schovávání? Máme vyrazit, usekat mu hlavy a jít pro odměnu. Žádnej problém."
"Se koukni sám."
Drak seděl před jeskyní, pobrukoval si trojhlasně komplikovaný kánon a oškraboval mrkev. Hrdina lehce zamžikal, když si drak mrkev nadhodil a ve vzduchu drápem naporcoval do připraveného kotle.
Chvíli mlčeli.
"Asi bysme tam přece měli jít. Varovat ho, že mu král pošle princeznu."
Vybavilo se jim, jak na posledním honu nožem zabila divokého kance a závodila v pití piva.
Drak si ji vážně nezasloužil.

Přichází.
Slyšíme cvaknutí vchodových dveří.
Krčíme se vedle sebe za skříní a ani nedutáme.
Nemůžeme se hýbat, není tu prostor. Snažím se nepanikařit.
Prohledává každou místnost v domě.
Jeho kroky se přibližují.
Staré parkety pod jeho nohama teskně vržou.
Ví o nás. Ví, že mu neutečeme.
V duchu si přeříkávám modlitby, které mě učila babička před tím, než ji zabil. Než všechny zabil.
Je v sousední místnosti.
Volá nás.
Bráška vedle mě zakňourá. Prudce mu zacpávám pusu.
Nesmí nás slyšet. Nesmí!
Vchází do našeho pokoje. Slyším, jak se blíží.
Hrůzou ani nedýcháme.
Nakonec odchází.
Nenašel nás.
Jenomže bráška nedýchá doopravdy.

Nervózně poposedla, jako by si nebyla jistá tím, co dělá.
"Víte, myslím, že nás sledují..."
"V pořádku. Pokračujte."
"Nejdříve to začalo, když dcera koupila jednu. Takovou žlutou, gumovou. Říkala jsem si, dobrá... trocha sentimentu neuškodí..." odmlčela se.
"Jenže potom... několik jich dcera ještě přikoupila. A ony začaly přibývat. Úplně samy!"
"Kdykoliv procházím bytem, na kterémkoliv místě, ony mě sledují. Jsou na místech, u kterých bych byla přísahala, že tam ještě před chvílí nebyly. Přemisťují se. Ty jejich lesklé oči... A ten výraz..." roztřásla se.
Psycholog nenápadně odsunul svou kachnu a rozepsané drabble z dohledu pacientky. "S tím vám asi nepomůžu."

Voyager se do cíle své cesty dostal mnohem dřív, než by se zdálo z v průběhu mnoha let opakovaných zpráv o opuštění solární soustavy. Originál byl Flotilou odloven již patnáct oběhů po startu, a po trajektorii bylo posláno simulakrum.
Radní Flotily se svými tykadly opřelo o zlatou plaketu a začiřikalo :”Patetické, úroveň celkového uvědomění setrvává na stabilní úrovni, technologická připravenost je exponenciálně slabší než ukazovaly původní predikce.”
Rebializátor už tou dobou připravil ze stěrů z lodi humánní klony, malé tragické vzorečky lidství. Po jejich shlédnutí bylo všeobecnou aklamací odsouhlaseno vyčištění planety Země.
Sterilizační nádoba dostatečné velikosti je už na cestě.

Tatínek navrhl, abychom si hráli na schovávanou. To se
nám moc nechtělo, jelikož je to hra pro
mrňata, ale tatínek řekl, že nás bude
hledat on a koho nenajde, ten dostane
kus dortu. Můj tatínek je prostě nejlepší.
Všichni jsme se schovali tak senzačně, že
nás nemohl najít celé odpoledne. Když nás to
přestalo bavit, šli jsme si hrát s vláčky.
Potom nám maminka dala k svačině ten dort.
Když jsme se večer vrátili na zahradu,
tatínek tam ještě byl a volal:
„Vylezte, holomci, vím o vás!"  Tatínek je prostě třída! Je úžasné,
jak dlouho ho baví hrát si sám.

Když spatřil Seregil uzarděnou Alekovu tvář, vzpomněl si na krásnou společnou noc. Konečně se dočkal. Byl nadšený, že má konečně s kým sdílet svůj život.
„Myslíš, že o nás ví?“ zeptal se Alek poté, co po snídani osaměli.
„No možná nemají jistotu, ale určitě tuší, že jsme oba šťastní a spokojení. Tohle je ve tvé tváři krásně vidět,“ odpověděl diplomaticky Seregil.
„A nebude jim vadit, že jako my dva, spolu, no, víš co,“ zaplétal se do toho Alek.
„Spíš bych předpokládal, že čekali, kdy k tomu dojde, lásko. Byl jsem do tebe už dlouho blázen,“ zašeptal Seregil s toužebným pohledem.

John se pomalu vracel domů. Vešel dovnitř a vyšel schody nahoru. Otevřel dveře od obýváku. Paní Hudsonová zrovna odnášela prázdné šálky od čaje. Když prošla kolem Johna, tak podivně se usmála. Sherlock seděl zase v tom křesle, ale otočil se na Johna. Cítil, že mu tady něco uniká.
,,No, tak já vás nechám o samotě," řekla paní Hudsonová a odešla.
John si sedl naproti Sherlockovi.
,,Děje se něco?" zeptal se.
,,Paní Hudsonová už o nás ví," řekl Sherlock.
,,Co o nás ví?" vyděsil se John.
,,Že jsme kolegové, co spolu bydlí. Nevím, co si myslela, ale nemohla tomu uvěřit," řekl.

„Dělej,“ pobídl ji Vran. Hodil na palubu svůj vak s osobními věcmi (který momentálně obsahoval převážně slaninu) a vyhoupl se za ním.
Oddusal do podpalubí, zatímco se Rezka připravovala odpoutat loď od mola.
Za okamžik přidusal zpátky.
„Tadle je prázdná, musíme to sem přeložit.“
„Obilí? A jak?“ podivila se.
„Přeházíme.“
„Deset tun?“
„A co teda navrhuješ, no?“
Její pohled zamyšleně zamířil k nedalekému škuneru. O tom věděla, že prázdný není.
Tlačil je čas. Mají maximálně hodinu...
Temnotou přístaviště probleskly louče.
Nemají.
Na palubě škuneru byla ve třech skocích, Vran a jeho vak ji následovali.
Možná k téhle lodi najde manuál...