DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

„Pozor, někdo sem jde…“
„Je to Snape.“
„A kruci.“
„Rychle sem, za tu sochu…“
„Posuň se kousek…“
„Au. Rone, stojíš mi na noze…“
„Proč ten pitomej plášť není větší…“
„A proč Snape chodí ve dvě ráno po chodbách…“
„Pš…“
Kroky mistra lektvarů se rozléhaly bradavickými chodbami, na chvíli se zdály přímo ohlušující, když prošel kolem sochy Barnabáše Blouznivého, za níž se ukrýval Harry s Ronem a Hermionou pod neviditelným pláštěm, a pak se pomalu vytrácely.
„Uf, to bylo o fous.“
„Myslíš, že o nás věděl?“
„Ano, pane Pottere, vím o vás.“
Nebelvírské trio opět dostalo trest na celý zbytek měsíce.

“Guess what I’ve got?” I tease, walking into the office.
Mithra glances up from her comic book. “What?”
“Business cards.” I put a set in front of her and wait for the verdict. They’re not really eye-catching, but I don’t think that’s what we’re going for. They’re elegant and to the point.
Mithra doubtfully looks at me. “Business cards. Next you’ll be hiring billboards along the highways to advertise.”
We might have to. The agency is new, and it will take some time before the word of mouth spreads.
“People don’t know about us yet, but they will. And soon.”

Ví toho o nás dost. Znají naše silné i slabé stránky (a umí je dokonale využít). Ví, kdy jsme smutní a něco nás trápí, stejně jako bezpečně poznají, kdy jsme veselí, spokojení nebo šťastní. Vidí do nás. Umí v nás číst jako v otevřených knihách. Ještě dřív, než my sami, dokáží vycítit naše nálady, vytušit budoucí dění. Jsou nám nablízku i v okamžicích, do kterých nechceme pouštět nikoho dalšího. Milují nás neučesané, rozespalé, s kocovinou i s migrénou. Ví o nás víc, než tušíme, víc, než bychom si kdy připustili. Potvory čtyřnohé, chlupaté a ušaté. Naštěstí nikdy nikomu nic neprozradí.

Zelený lampion už byl pár hodin zavřený, když se dramaticky rozletěly dveře.
„Je to v hajzlu,“ ozval se skřehotavý hlas a dovnitř vcházel zmoklý skrček o výšce průměrného zahradního trpaslíka. Wookiee s páskou přes oči, který dosud tiše seděl v potemnělém baru, mu bleskově nalil panáka, aniž by rozlil jedinou kapku, a rozsvítil.
„Vědí o nás,“ pronesl prcka, vyskočil na barovou stoličku a kopl to do sebe. „Vader prý osobně vyslal inkviziční jednotku, dorazí během týdne.“
Zavládlo ticho, ale velmistr už totéž věděl z vizí Šedého Šuma.
[„Mno,“] zabručel a šel si načepovat další houbový speciál, [„snad si vzali pláštěnky.“]

Kruege už přes hodinu seděl v hostinci na suchu a pomalu se mu to přestávalo líbit.
"Myslíte, že o nás ví?" zeptal se Mallera a Poety.
"Jasně že ví. Prostě nám jen nenalije," pronesl jeden z nich klidně.
"To by mi zajímalo proč," odsekl Kruege a rozhodl se připomenout, že ještě žije. "Tak co bude? Dostanem tu něco?!"
Do pěti minut mu na stole přistála pampelišková polévka. Všem hned bylo jasné o co tu jde.
"Kámo, tak v tomhle jedeš sám," poplácal ho Maller po rameni a s Poetou přešli k jinému stolu. Před dosednutím už měli na stole pivo.

"V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá" řekl Brumbál a pohlédl na Harryho a Rona, schované pod neviditelným pláštěm.
"Pořádate pyžamový večírek?" Ušklíbl se Moody a přelétl pohledem z Filche na Snapa, pak uviděl Harryho, ukrytého pod pláštem a překvapeně otevřel ústa.
Harry s Hermionou stáli pod neviditelným pláštěm. Ale malá shrbená stařenka se dívala přímo na ně.
Filch kolem Harryho prošel, zatímco Paní Norisová zůstala stát a zírala na něj. Harryho napadlo, jestli plášť působí i na kočky.
...
Smrt hledala nejmladšího z bratrů, nemohla ho však najít, protože měl její neviditelný plášť.
No není to ironie?

Skrz okno do místnosti proudily paprsky odpoledního slunce. Is dočetla knihu, protáhla se a vděčně přijala od Andráse sklenici vody. Agnes seděla hned vedle postele, ruce měla složené v klíně a vypadala smutně. Kanibal s Matějem jen tiše stáli a snažili se nemyslet na nejhorší.
Když vešel Liam do místnosti všichni se na něj otočili.
"Jak je jí?"
"Je v kómatu."
Liam si sedl na kraj postele a vzal bezvědomou Máju za ruku. "Cos to vyváděla, ženská bláznivá."
Ostatní se pomalu sbírali k odchodu.¨
"Ne," zarazil je Liam, "Zůstaňte. Ví o nás. Pokud budeme mluvit bude se jí líp vracet."

Byla tam tma a jediné světlo pronikalo klíčovou dírku, kterou se pečlivě ujišťoval o dění tam venku Benedict. Jinak se u zdi a ve tmě tísnilo asi pět Mrzimorů: Gwen a Arsen, který si v momentální pozici netroufal ani dýchat, Cassidy a Tamsin, která zrzkovi zázračně seděla na ramenou. Úprk byl holt rychlý a schovka improvizovaná.
"Ví o nás?" vydechla Tamsin nehlasně, ale všichni jí rozuměli. Zvenčí se ozývaly nepravidelné kroky, jak Rodwell procházel pomalu kabinetem a podezíravě tušil přítomnost vetřelců.
"Ne - jde pryč - a vzal si," zahlásil Benedict a všichni unisono vydechli úlevou.
"Teda, podstrkovat Rodwellovi snailšenky... Už nikdy!"

Prvotní forma odporu proti Srdcové královně se od otevřeného povstání zásadně lišila.
Hrdinové prostě každý den napsali proti nafouknuté hlavě říše kritický drabble.
Batman psal o světě, kde již není třeba maskovaných hrdinů. Dorotka, což bylo poněkud znepokojivé, vynalezla slash. Edvin sáhl po diskordiánské magii a nerozuměl mu už vůbec nikdo. Občas jim pomohli Toto a Kámen a po pár relativních letech konečně přišel telegram od samotné královny.
„Nejsme pobaveni, stop,“ vyjádřil se zkornatělý majestát, čímž jim potvrdil, že o jejich formě protestu ví a že je nedostatečný.
Takže pero zase jednou souboj s meči, tanky a střelným prachem prohrálo.

Nedá se tomu vyhnout, každý z nás se někdy ocitne na dně.
Naše duše sedí v té temné, hluboké studni plné samoty a nepochopení.
Díváme se kolem a před očima se nám místo slunečného dne zhmotňují studené zašedlé kameny.
Místo zpěvu ptáků nám sluch zahlcuje ozvěna tíživě pleskajících kapek vody kondenzující ve stínech.
Stahujeme se do ulity. Odepisujeme vnější svět.
A tehdy přijdou.
Jen oni dokážou říct to správné slovo v ten správný čas.
Udělat to správné gesto v ten správný okamžik.
Ukázat nám světlo.
Vyvést nás ven.
Protože nás znají.
Naši blízcí.
Ví o nás víc, než si myslíme.