DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

Přijeli lovci. Ode zdí se odrážel hlasitý štěkot psů. Nádvoří se zaplnilo skolenou zvěří. Sloužící z kuchyně přiváželi káry, nakládali srnce a zajíce, prohlíželi vyrovnané bažanty a tučné křepelčí slípky.
Idril sevřela prsty na zábradlí. Zdálo se mi, že se chvěje.
„Tolik smrti. Opravdu musíme zabíjet, abychom mohli přežít?“ zašeptala vstříc větru, aniž by odtrhla pohled od výjevu pod námi.
„Muži potřebují maso, má paní,“ řekl Glorfindel.
„Ale musíte ho mít denně?“ ohradila se. Potom se ohlédla na mě. „Masožravky!“
Ten večer jsem u tabule okusoval salát. Idril mi věnovala úsměv.
Hlad jsem ale zahnal až ve své kovárně.
Hovězím.

Utíkám hustým lesem, ledový pot mi stéká po krku a přináší větší intenzitu strachu. Rozhlížím se, ale všude vidím jen odpornou zeleň, která se mi svým způsobem vysmívá. A ne, nejsem paranoidní.
O několik prudkých nádechů a pár dlouhých kroků později si všímám obrovských stvoření, která mají zřejmě připomínat květiny. Jakmile se rozevřou, povšimnu si sněhově bílých zubů, ze kterých odkapává krev.
Masožravky.
Vyhýbám se jejich prudkým pohybům, které směřují mým směrem a zřejmě naznačují jejich touhu po mém hořícím mase. Cítím zrychlující se krevní oběh, mé tělo je teď jako chodící reklama na vonící syrovou pochoutku.
Hloupé genetické modifikace.

"Ten strom z Mordoru byste měli podetnout," rozumoval starý Hrdonožka, opřený o plot u Dna Pytle.
"A přočpakto?" zajímal se Sam.
"No, žere mi slepice."
"Slepice?"
"Jen se podívaj, co jich je kolem. Furt ho voďobávaj. A když je tuhle na dvorku počítám, tři chyběj! Máňo, poudám svojej starej..."
"Kmotříčku," potáhl Sam z dýmky. "Nekouří se náhodou támhle Tobymu z komína?"
"Šlaka že jo!"
"Tak běž a vyptej se ho, co chystá k obědu. Vsadil bych se, že slepičí polívku."
"No... tak sbohem, sousede," loučil se Hrdonožka.
Sam se zálibně zahleděl na mallorn. V plném poledním slunci byl obzvlášť nádherný.

Malá jachta se zmítala ve vlnách.
Ctihodný profesor po sté krmil rybky.
A ostrov, cíl cesty, rostl každým okamžikem.
"Je to vlastně smutný příběh," řekl snědý kormidelník.
Na sekundu zmlkl a pozoroval příboj na pobřeží.
"Jsme lovci, ne vegetariáni jako ostatní a ta odlišnost stvořila nenávist."
"Jsme bojovníci, ale proti množství bojovnost nestačí."
Loď se zatřásla na vlnách mezi útesy.
"Zahnali nás až sem. Přežíváme, lovíme ryby a kraby, dokonce obděláváme pole."
Kýl zadrhl v písku.
"Dodržujeme smlouvu. Žádný lov, jen jednou do roka."
Zkontroloval pouta a zamával přibíhajícím přátelům.
"Říkají nám Masožravky."
Usmál se.
"Slovo kanibal je totiž tabu."

Sem pište veškeré své prohřešky.
Občas pořád mívám hroznou chuť na zajíce. V.
Seconded! V.II.
Já bych nepohrd ani prérijním kojotem. Von ten perník je cajk, ale co je moc, to je moc! S.
Já bych jed celkem cokoliv.
To nikoho nepřekvapuje, Otesánku. Anonym
Já si někdy říkám, že bych snad sežral i hada. L.V.
To ovšem překvapilo i mě! Anonym
Buď se odhal, Anonyme, nebo mlč. Já mám někdy chuť ohryzat dveře. Sauron
No, tak já teda nakoupím i jiný formičky než ty s lopatičkama, no! Vytočená Ježibaba
Ale, víš, kdybys aspoň každej perníček zakápla Amundsenem... Pracovník

Slunce se sklánělo k západu, a zvěstovalo tak konec pěkného dne. Celý kraj po tom nečase něco takového potřeboval.
Naisa teď ale poněkud netrpělivě vyhlížela ven, když se její tvář konečně rozjasnila.
„Nai! Nai! Koukni, co mám!“ volal nadšeně Lyer, sotva se objevil ve dveřích, a hrdě své sestře něco ukazoval.
Ta nepotřebovala dlouhou dobu, aby v onom něčem poznala uloveného zajíce. Věděla, že Lyer to s prakem umí. Poznámku, že ho těžko mohl ulovit v prostoru, kam měl dovoleno jít, si odpustila.
Malka ani Maer ten večer nad zabitým zajíčkem nelamentovali.
Další den všichni rádi zasedli k malé hostině.

"Neříkal jsi, že znáš lepší cestu zpátky?" reptala Hawke, když odsekávala šlahouny sápající se jí po nohou.
"Vždyť je lepší. Nechtěla jsi žádné pavouky," opáčil Varric a pomocí Biancy úspěšně ustřelil obzvlášť silný šlahoun, aby uvolnil cestu Fenrisovi.
"Nějak ses zapomněl zmínit o téhle havěti."
Merril udržovala rostliny z dosahu ohnivými kouzly a všichni se společně probíjeli ven z houští. Jakmile byli venku, začali si ošetřovat šrámy.
Vtom Varric procítěně zaklel. Ostatní k němu zvědavě otočili hlavy.
"Ty mrchy mi sežraly ten dračí jazyk."
Chvíli bylo ticho a pak se Hawke bláznivě rozesmála. Merril s Fenrisem se k ní přidali.

„A to já vám povidám, že to tak prostě bylo a basta fidli,“ rozohnil se komisař Ledvina tak, až svůj knírek musel uhasit tuplákem poctivého plzeňského. Potom mohutně přikousl uzenku a podíval se na své věrné druhy od Maříků.
„No věřte tomu, lidičky, Zahradník tam měl obří kytku, která nejdřív člověka oslintala a potom ho dočista sežrala.“
„Kecá, lidičky, nevěřte mu, prostě kecá,“ mudroval výčepní.
„Tak helejte,“ řekl a vynal z příruční tašky dvě docela malé rostlinky, které sluply všechno, co na stole zbývalo.
„Tydlenc sem si vycvičil. Nevěřili byste, jak jsou na direkci užitečný,“ usmál se pod knírem Ledvina.

Paní Bartošová plácla na pult náramek s ametystem: „Už to nechci. Bojím se toho.“
„Ale…“ Nakonec však Evžen bezmocně mávl rukou. Po dobrém to nevysvětlí, zuřit nemá smysl.
„Dneska druhá,“ vztekal se později u Ambrože. „Když jí doma řádil poltergeist, to jsem byl babizně dobrý. Jsou všichni stejní, nejdřív pane Vulpes tohle tamto, a teď by člověka zaživa sežrali.“
„Bodejť,“ přisvědčil Ambrož rozhořčeně. „Mně tady hnije dřevo, hlavu mám v pejru jako všichni. A Pařík na mě přišel řvát, jak to přijde, že jeho žena pila ze studánky a potratila! Chápeš to?“
Evžen náhle vytřeštil oči: „Kamaráde… asi už chápu.“

Když se vracela Beladona Pytlíková večer domů, čekal na ni u vrátek Dna Pytle Bilbo. Obličej a ruce celé od hlíny.
"Sázeli jsme s panem Vrtalem kytky," hlásil hrdě.
"Vážně? To je ale skvělé broučku," oddychla si Beladona. Konečně nějaká pořádná zábava pro malého hobita.
"Chceš je vidět?"
Za matčina souhlasu, přesunuli se oba k záhonkům.
"Tady budou petrklíče, a tady budou krokusy, vedle lilie a tam slunečnice," chlubil se Bilbo.
"A co bude tady?"
"Tam nechoď! Tam jsou masožravky!"
"Cože?"
"Kytky, co jedí maso."
"Takové kytky ale nejsou, Bilbo."
"Teď už jo," nedal se hobitek, "a jsou fáákt nebezpečný."