Mladí biologové

"Ehm, Žabáku, můžeš..."
"No?" otočil se.
"Můžeš mi podat..." Snílka se zarazila. Jak se tomu říká?
"No?" Zopakoval.
"Takový to... Neni to na řezání," zkusila mu napovědět.
Žabák se podrbal za uchem. "Preparační jehlu?"
"Ne. Sakra, neříkej, že jsem to zapomněla."
"Sklíčko?" nadhodila Kobra na sousedním stanovišti.
Snílka zavrtěla hlavou. "Je to kovový."
"Lupa?" navrhnul Žabák nadějně.
"Takový tahací udělátko!" Snílka začínala být zoufalá.
Žabák nechápal. Natáhla se kolem něj ke krabičce nástrojů. Jeden vytáhla a ukázala mu ho.
"To je pinzeta."
"Jo! Skvěle!" Zaradovala se Snílka.
Kolem Žabáka jí vždycky docházely slova. Proč je dala Hrošice na mikroskopování spolu?

"Ale že jo, když to bereš takhle..."
"Já to nijak neberu. Ty bereš, Rejsku."
"Sakra."
"Já myslim, že Žabák chce prostě říct, že-"
"Ale ty taky houby víš, co chci říct, Trubče. Stojíš, Rejsku."
"Kde bereš takový karty?" podivil se Rejsek.
Žabák se tiše zasmál a zamžoural na kartu, kterou vyhodil Trubec.
"Beru čtyři? Děláš si srandu?" Žabák v tu chvíli zapomněl, že už je dávno po večerce a zvýšil hlas.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Vešla Snílka v pyžamu.
Rozhlédla se po ztemnělém pokoji, až její zrak utkvěl na třech chlapcích na palandě.
"Můžete bejt zticha? My chcem spát."

Velká Hrošice vpředu skupinky mladistvých pečlivě koukala po zemi.
"No to mě vomej," ulevila si, "tady dycky bejval kerblík."
"Asi je zalezlej," nadhodil Žabák.
"Mám ho! Počkat, té bršlice. Tak nic." Snílka se znova postavila a oprášila si ruce.
Hrošice se potměšile ušklíbla. "A z jaké čeledi kerblík a bršlice jsou mi řekne... třeba Kobra."
"To jsou miříkovité, společně třeba s mrkví."
"Šikovná holka."
V tu chvíli je dohnali Tesařík a klepající se Rejsek. "Co hledáte?"
"Kerblík," ozvalo se sborově.
Rejsek si začal usilovně třít dlaně. "Se nedivte, v takovýhle zimě mrkve nenajdete."
"Ale dyť neni zi-"
"Ale já mrznu."