Mladí biologové

Snílka si právě špitala s kobrou o shipu Kamzík/Trubec, když kolem nich jeden prošel. Kamzík na ně vrhl vražedný pohled. "Dobrý den." pozdravily slušně, ale to mu úsměv na tváři nevykouzlilo.
"Půjdete se mnou."
Přece na ně nemohl přijít. Obě si svoje povídky hlídaly a nikdy by nedopustily, aby se dostaly do nesprávných rukou.
V ředitelně už čekal Trubec. Snílka s Kobrou si spolu vyměnily pohledy. Že by spolu ti dva opravdu něco měli?
"Tak jak jste na tom s Kapkou jedu v medu?" otázal se.
Snílka s Kobrou úplně zapomněly na to, že mají společně připravovat projekt o včelách.

Trubec vcházel do ředitelny, v tváři zamyšlený výraz.
"Děje se něco?" Objal ho Kamzík.
"Mám předtuchu, že to dneska praskne." odpověděl Trubec zadumaně.
Kamzík ho ujistil, že to není možné. Sekretářka je pryč, stejně jako žáci a uklízečka už ve sborovně luxovala.
Trubec se ale jen tak ukonejšit nenechal.
Po dobu, co Kamzík vyřizoval účty školy, roztěkaně pokukoval ke dveřím.
Přerušil obětí, že prý něco zaslechl.
Kamzík ho umlčel polibkem a vysadil ho na jejich oblíbený stůl.
Ten náhle zapraskal a svezl se na zem. Kamzík líbnul Trubce na čelo.
"Vážně to prasklo," zkonstatoval a usmál se.
"Dlužíš mi stůl."

První máj, lásky čas.
Proto Žabák plánoval překvapit Rejska piknikem pod rozkvetlou třešní.
Vyprášil deku. Našel v parku ideální místo. Všechno jídlo připravil sám. Ujistil se, že bude pěkné počasí.
Radši deku vypral. A přibalil deštník.
Vyfikl se. Půjčil si taťkovu kolínskou.
Po cestě za Rejskem se stavil natrhat kytičku jarního lučního kvítí.
Když v celé parádě, s piknikovým košem zazvonil u Rejsků, otevřela mu překvapená Medvědice.
"Dobrý den, může Rejsek jít ven?"
Po krátké rozmluvě s Rejskovou mamkou se Žabák sklesle vracel domů.
Jak si měl při všech těch přípravách pamatovat, že Rejsek je ten den na ekologické olympiádě?

V zimě se stmívá brzy, zvlášť, když je zataženo.
Trubec letos chodí do tanečních, tak ho Kamzík občas doučuje.
Odpoledka se táhne, všem se klíží víčka, jak zamotaní do svetrů poslouchají.
Se zvoněním se Trubec zvedá, běží do ředitelny. Kamzík ho vítá, náruč otevřenou.
Zapíná hudbu, začínají tančit. Trubec nesměle klopýtá, ale učí se. Po chvíli nervozita opadne.
Kamzíkova ruka na jeho boku dodává pocit jistoty, stejně jako ty modré oči.
Jejich zvláštně zohýbané stíny se míhají v mdlém světle.
Než stihne školník zamknout, společně odcházejí.
Pod pouliční lampou lze zahlédnout dvě siluety držící se za ruce.
Začíná padat sníh.

Snílka v záchvatu smíchu pomalu nedokáže udržet ruce ve světle. "Děláš si srandu? Jakej pařmen? To je jasná hmyzenka!"
"Neřeklas, jak je to velký!" protestuje Houba. Pak jde předvádět jídlo, které všichni uhádnou už z principu.
Koljuška ještě ani nezačne ukazovat a už se odevšud ozývá "Klec!" (Nakonec to bylo akvárko.)
Kobra na osvětlené stěně klubovny vykouzlí překrásného chřestýše, a dokonce jej doplní zvukovými efekty.
Lžička do kuželu světla prostě pozvedne lžičku. "Vražda!" uhádne správně Broučka.
Tesařík ze stínů vytvoří kovaříka.
Rejsek s Žabákem velice neslušný obrazec.
Žárovka zabliká k životu, hře je konec.
Mohli by zkusit vyzkratovat Drchničku častěji.

"Unška koliševka." pronesla slavnostně slovinská průvodkyně Violetta a nikdo nebyl schopný si název propasti zapamatovat.
Při dvouhodinové prezentaci o krasech, kterou Franci přednášel v sekané špatné angličtině, většina usnula.
"Hlavna cesta." - jediné, co slyšeli od Ludvika - italského průvodce, který nerozuměl žádným světovým jazykem.
"And we are here." další špatná angličtina.
"To polje je veliko 60 kvadratnych kilometrov. Tu ge spodaj se nachajajó požiralniki. Ty vodo..." naznačil tělocvikář Leopold zvuk srkání..."srkajó."
(Co jsou to ty požiralniki nikdy nikdo nezjistil. Možná ponory. Možná propasti. Možná něco úplně jiného.)
Exkurzi si celá banda biologů užila i se všemi těmi propastmi a propadáky.

Ham
Zakousl se Štítonoš do pečeného kuřete. Dneska jedl jeho šesté jídlo a bylo teprve dvanáct.
"Medvědice, prosím, nemáš ještě ten meloun?" Škemral ten den u kuchyně snad podesáté.
Štítonoš byl svým jezením známý. V teplých krajích ochutnal leccos, včetně larev brouků a to nejen tepelně upravených. Výstřední dokázal být i tady.
Sem tam jen tak shltnul mravence, který kolem lezl a všichni utíkali od ohniště, když tam opékal hlemýždě.
Jednou si upekl kosa, který dostal mrtvici, když ho Pěnice chytila do sítě.
A když za ním přišla skupina dětí s dotazem "Jak chutná havran?"
Odvětil vážně: "Asi jako kavka."

Snílka a Kobra jednou přespávaly spolu a napadla je největší hloupost jejich životů - číst české fanfikce na jedné nejmenované stránce.
Gramatická chyba v názvu povídky napověděla hodně o kvalitě, stejně jako varování "osumnáct plus", společně s tvrzením autorky, že je jí třináct.
Kobra po přečtení shrnutí protočila očima a naložila si brambůrky.
Na tu příšernost se musí posilnit.
Snílka s každou hrubkou stiskla Kobry ruku. Kam se hrabou všechny horory!
S přibývajícími kapitolami a sex scénou obě začaly škemrat o smrt hlavní hrdinky - hubené zrzky, která "nemusela lidi", pokud to nebyli vysportovaní, hloupí idioti.
Obě zajásaly, když hrdinku přejel náklaďák.

"No, já mám deset toustů se šunkou, dvě jablka a sušenky." prohodila Lžička a Houbě se zatočila hlava...tolik jídla!
"Chceš?"
"Chci." odpověděla Houba a slupla dívence půlku svačiny.
Pak přišla Kučera s houskou.
"Vybírám daň za...nevim, to je jedno." ukousla hladová další objeti její jídlo.
Ani Snílčiny sladkosti jí neutekly. A to seděla dost daleko od ní.
"Co to tady šustí? Jéé. Ty máš bonbóny." natáhla ruku k pytlíku sladkých gumových kuliček a nabrala jich plnou hrst.
Možná právě proto se o Houbě říkalo:
"Kde je jídlo, tam je Houba a kde je Houba, tam jídlo už není."

Šel, jak nejrychleji mohl, ji vláčel s sebou, téměř ji táhl po zemi.
Kolem nich hustý, neprostupný les, sem tam z mechu vykoukl kus tvrdé skály.
Už tam téměř byli.
Cesta stoupala prudšeji a on ve svém vzteku přehlédl varovnou tabuli.
Byl zadýchaný, plíce ho pálily, ale nezastavil se, ani nezpomalil. Občas se rozhlédl, aby se ujistil, kde je.
Došel na vrchol kopce, pod ním se rozprostíralo koryto řeky, které vymílala voda po dlouhá léta. Odtud mohou pokračovat.
Prudce se otočil, na ni zapomněl. Chvíli nic, pak se ozvalo žuchnutí.
"Sakra!" Zaklel.
A přesně takhle spadla Nerostovi pláštěnka ze srázu.