Mladí biologové

“Ty na Stříbrňák nemáš. Letos tam jedu já!” prošel s úšklebkem Slizoun okolo Houby. Ta se docela obávala, že ji porazí, ale měla přece o tolik víc zkušeností s biologií než on.
Pak přišel den D a Houba byla víc než nervóní. Na rozřazovací zkoušku se pečlivě připravovala a proto ji dost mrzelo, když byl Slizoun před ní. "Ale Hrošice, nemůžeš přece na Stříbrňák poslat jeho!" zoufale se na učitelku obrátila. "Jede Slizoun." oznámila stroze Hrošice a Houba musela odejít.
Už byl zase lepší než ona. "Bé!" řekla by Houba, kdyby měla komu. Ale ne, teď byla z kola ven.

Válka je hra, která se hraje s úsměvem.
Vzpomněl si Kamzík na jeden citát.
V žádné hře nemohou zvítězit všichni. Buď zastřelí neznámý muž tebe, nebo ty jeho. Buď vyhraje jedna země, nebo druhá.
Choulil se v zákopu, byla mu příšerná zima. V Rusku mu ostatně jinak být nemohlo.
Snažil se vměstnat svoje myšlenky, city na bílou prázdnotu papíru. Strach ho svíral jako předtucha už týden.
Netušil, jestli neměl zůstat v Rakouském vojsku místo zběhnutí do legií. Netušil, co se bude dít, kam ho osud dovede.
Netušil, že až bude Trubec číst řádky dopisu, jeho tělo bude chladnout pod zemí.

1914
"Vážně musíš jít?" Trubec měl v očích slzy.
Kamzík rozhodně přikývl. Vypadal jinak,vážně, ve svojí rakouské uniformě a s krosnou na zádech. Bylo nefér, že je válka rozdělí.
"Budeš nám psát, viď?" Ujistil se Trubec snad posté.
"Každý den." Přislíbil Kamzík a naposledy mu rozcuchal vlasy.
Trubec mu vzal z ruky ocelovou helmu a nasadil mu ji trochu nakřivo na hlavu.
"Opatruj se." Zašeptal, hlas se mu zlomil. Objal Kamzíka pevně kolem krku.
"Ty také." Odpověděl Kamzík a políbil ho na čelo. Stiskl Trubce, pohladil ho po zádech a odešel. Neohlédl se, nechtěl, aby jeho slzy byly vidět.

Byl to už dlouhý čas, co Hrošici utekl poslední nápadník. Biologové se rozhodli jí někoho najít, třeba přestane dohazovat.
Na anonymní seznamce se jim zalíbily dva účty.
První patřil neznámé, která ráda vařila a měla znalosti v biologii díky svým synům. Rejsek utekl, když profil spatřil. Navíc Hrošice nebyla na holky.
Za druhým se skrýval nadšený ornitolog, rybář i včelař, který uměl pracovat s dětmi, takže měl šanci temperamentní Hrošici zvládnout.
Domluvili jim schůzku v parku.
Hrošice spatřila oběť/nápadníka. Vždyť ona ho přeci zná!
"Mroži?" zeptala se.
"Hrošice?" Mrožovou tváří se ještě mihl zděšený výraz, než začal utíkat také.

Anonym1: Ahoj, jak se máš?
Anonym2: Ahoj, nic moc, co ty?
Anonym1: Mám se fajn. Co se stalo?
Anonym2: Ale nic, v pohodě.
Anonym1: Klidně povídej:)
Anonym2: Učitelka mě dnes vyzkoušela z biologie a k tomu mě praštila ukazovátkem.
Anonym1: A co jsi dostala? Nebylo to omylem?
Anonym2: Dvojku. Říkala: "Já ti dám, že bedrník je hvězdnicovitá, ty hajzle!"
Takže asi ne. Prostě Hrošice.
Anonym1: Cože?! Jako Velká Hrošice?
Anonym2: Ty ji znáš?
Anonym1: Žabáku?
Anonym2: Rejsku?
Anonym1: Sakra, myslím, že o tom, že si oba hledáme holku na anonymní seznamce radši
pomlčíme.
Anonym2: Jo.
Uživatel skokanzeleny odstranil tento chat

Jejich škola pořádala mimo dalších akcí i cosi na způsob plesu.
Jak se tak ples přiblížil, Žabák zjistil, že nemá, s kým jít. Snílka by šla, jenže marodila.
Naštěstí nebyl jediný s takovým problémem, a na pomoc jemu podobným zorganizovala parta dobrých duší jakousi seznamku. Fungovala na principu anonymního dopisování přes lístečky.
Žabák hledal – našel. S odepisovatelkou se shodli skoro na všem. Dohodli se, že spolu půjdou na ples.
Na smluveném místě se ve smluvený čas sešel jen s Rejskem.
(Pravda, na jejich pohlaví v konverzaci nikdy nedošlo.)
"Já povedu," zabral si pohotově Žabák.
Ono mu to písmo bylo povědomé.

Každému mladému biologovi se nějaká náhoda na exkurzi lesem přihodila. Ale jde vždy o pouhé náhody?
Snílka se nikdy netajila slabostí pro Žabákův zadek. Jednou se zadívala déle a ji přistihl mračící se Rejsek. Náhoda?
Hrošice zase naráží na náhody díky svému orientačnímu smyslu. Náhodou zabloudí v lese, sleze pár prudkých srázů společně s reptající skupinou v zádech.
Jednou dokonce najde včely samotářky.
Koljuška náhodou nalezne signál v neznámé pustině a hned volá babičce.
Ale ani nejnaivnější člověk na náhody nevěří, když se na opuštěné lesní cestě objeví zelenomodrý Ford, náhodou úplně stejný jako Kamzíkův.
A Trubec do něj nasedne.

Hrošice sestavovala dvojice - “Koljuška s Jelenem, Houba se Čtvercem a Snílka s Žabákem.” Když na ní Kučera spiklenecky mrkla a zeptala se podle čeho skupinky rozdělovala, tvrdila že je to náhodný výběr.
Tesařík zrovna rozebíral jeden rozpadlý pařez a hledal brouky. Přihnala se k němu Hrošice. “Ukaž nám, co jsi našel. Hajzlové! Do kroužku!Jen pojď, Broučko, hezky blíž, podívej se.” přitáhla dívenku snad co nejblíže to k Tesaříkovi šlo.
Když po prázdninách biologové zjistili, že mají mezi sebou čtyři nové páry, nikdo už netvrdil, že šlo jen o náhody. Les náhod. Všichni už věděli o Hrošičiných neuvěřitelných dohazovačských schopnostech.

Byla to Rejskova poslední vánoční Drchnička.
Šli dolů z kopce, zahloubaní do svých myšlenek. Pak ale Lžička hodila sněhovou kouli po Broučce, bohužel trefila Pampelišku.
Pampeliška se zamračil na Tušalaje, který stál za ním a nacpal mu hrst sněhu za krk.
Nikdo nevěděl jak, ale najednou byli všichni od hlavy až k patě od sněhu, promrzlí a rozesmátí.
Lesem se rozléhaly výkřiky jako „Teď uvidíš!“ nebo „Tu máš, hajzle!“
Rejsek si nebyl jistý, jestli náhodou nezaslechl: „Lžičko, proboha prosím, nezabíjej mne!“
Otočil se k Žabákovi. „Nejsme na to už moc staří?“ Místo odpovědi dostal jednou sněhovou koulí přímo do obličeje.

Rejsek s Žabákem si zrovna čistili zuby, když ten brýlatý vzal do ruky kelímek s vodou, zakřičel:”Válka!” a chrstnul jeho obsah na Žabáka. Ten se zamračil a pustil kohoutek na maximum.”Ty jeden!”
“Jiiinx!” vykřikli oba poté,co vyslovili sousloví ‘tvoje máma.’nastejno. “Jinx, Jinx, Jinx!” zopakoval Rejsek a Žabák byl nucen mlčet.
“Jéé! Zápasy v bahně!” zaradoval se Žabák, když zjistil, že přijela pouť. “Pojď!” vyzval Rejska. Ten na chvíli zaváhal a zamyslel se. “Nejsme na tohle všechno už moc starý?” Odpovědí mu byl Žabákův úšklebek. "Ty se bojíš, že tě převálcuju,viď?” “Tak to teda ne. Jdeme!”