DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

Jako každé magické místo má i budova v Celetné zákoutí, o nichž přes veškeré snahy nedokážeme říci nic. Existují teorie o tom, že mozky*, které zde pracují, (...)
* Slova mozky zde není užito náhodou. K Odboru se váže takzvaná Legenda o klobouku: výskyt černého klobouku, objevujícího se náhodně po budově, byl v průběhu let mapován dokonce i mudlovskými studenty. Traduje se, že zatímco do prostor Odboru nikdy nikdo nevkročil, jeho pracovníci dokáží po uložení jisté tělesné části do klobouku s jeho pomocí sledovat vše, co se v budově děje. Od roku 2005 proto platí pro případy spatření klobouku přísná bezpečnostní opatření.

„Usmej sa, zlatíčko!“ pobáda ju zrkadlo. „Vidíš? Hneď si krajšia!“
Zíde dolu po schodoch. Záhrobný duch jej na pozdrav zarinčí reťazou. Očarovaná košeľa akoby po štyroch vybehne z Percyho izby. Fred a George sa ticho pochechtávajú.
„Páli! Páli!“ kričí kanvica, v ktorej práve zovrela voda na čaj.
Prisadne si vedľa otca. Ten ani nezdvihne hlavu od Denného Proroka. Na titulke je článok o čarodejníkovi, ktorému prekliata muklovská poštová schránka zožrala knézla.
„Never ničomu, čo samo rozmýšľa, ak nevidíš, kde to má mozog,“ otec káže.
„Áno, tati,“ odvetí bezmyšlienkovito, vytiahne denníček a ceruzku, a píše: Milý Tom, konečne prvý školský deň!

Občas mám takové smutné potíže,
štvu tím všechno zvěrstvo poblíže,
dostanu neuvěřitelný chuť a hlad,
a lidstvo obestře známý chlad,
každý hlupáček bojí se smrti,
a ten strach pomalu ho škrtí.
Vážení, k čemu tohle moření,
potřebuji vše dokonalé k vaření,
nejraději mám mozečky umělců,
k čemu jsou mi orgány zbabělců?
Trocha inspirace s vanilkovým pyré,
špetka šílenství a maliny zbylé,
málo času a navrch čokoláda,
svoboda a k ní sladká marmeláda.
Mozečky povaříme, udusíme,
poté do trojobalu zabalíme,
podáváme s drabble dubnovým,
ale více o stravování vám nepovím.
Každý pisálek má právo na tajemství,
ať zahrnuje zombie či kanibalství…

Volám Prvního. První, přijď.
Ten hlas se ozval jako z čistého nebe. Divné, náš Pán přece takhle osobně nikoho nepotřebuje. Je nad námi všemi. Všemocný, věčný, nezranitelný. Jaký může mít důvod?
Spěchal jsem do Centra, podstoupil kontrolu čistoty myšlenek, a pak předstoupil před Něho.
A byl jsem šokovaný.
Něco tak strašlivého mě nenapadlo ani v mých nejhlubších obvodech. Náš Hlavní není všemocný, náš Hlavní není nezranitelný. Ale to nejhorší, to nejstrašlivější, jsou ti odporní smrtelní. A Hlavní potřebuje mě. MĚ. Oživí můj mozek. Porazí smrtelné, vydá se ke hvězdám. On. Ve mně. Cítil jsem… strach. A pýchu.
***
JÁ JSEM HLAVNÍ.

Svět vypadal nádherně. Svět fungoval bezchybně. Na první pohled, na druhý bylo jasné, že v detailech je ďábel (jako vždycky!).
Vlaky odvážely cestující místo do práce a škol na mořské pláže, do hor a na lesní cesty. Delfínům v mořích hrála Óda na radost. Pylátory se snažily spárovat a zahnízdit.
99% dětí v průzkumech uvedlo, že je bezva, když není škola. Zasedla Rada obrany země a Rada obrany moří (delfíni vyžadovali Mozarta). Vědci si lámali hlavy a ždímali mozky.
Po třech dnech úsilí bylo jasno: CML zase brouzdal v starých programech, teď paří tetris a snaží se rekonstruovat facebook.

„Kolego,“ hlas Severuse Snapea se chvěl nejvyšší možnou mírou sarkasmu, „požádal jsem vás o několik gramů čerstvě nasušeného trusu kůroleza královského. A vy jste mi poslal co? Několik galonů čerstvě naloženého hnoje kůrožravce kopytnatého. Napsal jsem vám to snad úplně jasně! Předpokládal jsem, že profesor péče o kouzelné tvory by měl umět alespoň číst!“
„No jó, asi sem to blbě přečet. Nemoh sem najít brejle.“
Severus zaúpěl: „A mozek! Ten jste ztratil taky?“
„Ale né, ten mám. Vepřovej,“ rozzářil se Hagrid a ukázal na krmení připravené pro testrály. „Rovnou celý vědro. A esli chcete, můžu pro vás vobjednat ňáký další.“

Ten pocit nespojitosti lidských vědomí, různorodosti mozků, kdy jediným vysledovatelným pojítkem byla nenávist k ní, ji dovedl k rozhodnutí.
Když strhla volant, čas se nekonečně zpomalil.
Pozdě slyšela karnevalový rej drobných starostí, malých radostí, vzpomínek, strachů, úzkostí. Stihnu to, copak asi dělá, musím koupit, včera to bylo pěkné, zase jsem zapomněla, ať se uzdraví, už nemohu odkládat, snad to tu seženu, ten si mě zase podá.
Budoucnost před nimi.
Žádná se nevztahovala k ní.
Zášti podivuhodně málo.
Dupla na brzdu, ale těla už mizela pod kapotou pragovky.
Když dobrzdila, v hlavě bylo prázdno.
Slyšela jen bolest.
Tam na Strossmayerově náměstí.

"Tohle našel Danny v jednom ze strojů."
Na stůl pleskla plastiková helma s vestavěnými brýlemi, zvukotěsnými sluchátky a mikrofonem. Nasazená překrývala celý obličej.
"Nejde sundat," dodal Danny, "Ne bez klíče a obsahuje zvrácenou Like it. Je samostatná, nepřipojená."
Uvnitř přilby blýskly malé elektrody.
"Můj bože," vydechl jeden z policistů.
Danny krom masky našel jedenáct řetězů a místo na zdi, kde původně byl dvanáctý.
Teď ležel v márnici, možná ještě omotaný kolem zápěstí mrtvé dívky.
Byl jí jediným oděvem...
Sešli se v kruhová zasedačce Varšavské centrály Like it!, úplně stejné jako ve všech hlavních evropských městech a pomalu jim docházela slova...

„Kdyby lidi používali mozky, tak bychom tyhle problémy nemuseli řešit,“ postěžoval si provozní ředitel hotelového komplexu svému kamarádovi u piva.
„Tak to bys po nich chtěl příliš. A co ti vlastně provedli?“ zeptal se účastně.
„Ale měli jsme tu teď natáčecí štáb, který vypil vše, co teklo a pak se snažili projít zavřenými dveřmi, takže kromě výměny skleněných výplní jsme museli ještě řešit ošetření v nemocnici. Navíc ten člověk, kterému se to povedlo, je herec, takže maskérky měli ráno víc práce, protože museli zamaskovat jeho šrámy a modřiny.“
„Pokud se nezabil, tak je to v pohodě, to se maskuje hůř.“

„Tady je!“ zajásala čarodějka neurčitého věku, když ze staré knihy vtáhla zjevně ještě starší pergamen. Její přítel na ni hleděl poněkud nedůvěřivě.
„Jsi si jistá, že to opravdu bude fungovat?“
„Tenhle lektvar na ochranu proti světské a církevní moci vždycky fungoval skvěle. Je ze samých fajnových přísad. Špetka rozemletého bludného kořene, hrst zmijích jazyků… no ale tohle bude asi trochu malá komplikace,“ zamračila se. „Mozek jezuity nebo mozky tří biřiců?“
Čarodějka se hluboce zamyslela. Před několika málo sty lety nebyl s přísadami problém.
„Myslíš, že to bude fungovat i s mozky policajtů?“
„Nepochybně,“ odvětil András. „Ale použil bych větší množství.“