DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

Cris se opatrně posadil.
"Cože jsi?"
"Okey, vím, že to zní zvláštně. Ale já prožívám tyto dva týdny na přeskáčku."
"Jak jako?"
"Prostě minulý pondělí jsem prožil tuhle středu. A to nemyslím nějak obrazně. Skáču v čase jako potrhlý králík pod postelí."
"Nemyslíš si, že bych si toho všiml?"
"Já ti to už párkrát říkal, ale to se ještě nestalo."
"A víš, proč se to děje?"
"Myslím, že to má něco společného s tou knihou, co jsme včera našli..."
"Včera?"
"Chci říct, co zítra najdeme. Řeknu ti, to bude den! Jsem rád, že už jsem si ho zažil," zazubil se.

Čas se zakulacoval do nedozírné smyčky.
Čtyři holé stěny. Mozkomoři. A bolest. Nekončící bolest vycházející až z nitra srdce.
Dny pozbyly významu. Hodiny důležitosti. Dnešek byl včerejškem, stejně jako zítřek pozítřkem. Unylou šedí v nekonečnu.
Dvě nohy nahrazovaly čtyři. Čtyři nohy dvě. Sám už nevěděl, zda je psem, nebo člověkem.
Občas přemýšlel. O tom, kdyby měl obraceč času. Změnil by to všechno. Zastavil zrádce. Zachránil je. Nedovolil by jim to. Nikomu by nedovolil...
Náhle ucítil v rukou známý obrys. Ano! Měl ho! On ho měl! Radostně mu zazářily oči.
Rozevřel ruce.
Tiskl v nich článek kovaného řetězu jako nejvzácnější poklad.

Karty nelžou.
Je to požehnání i prokletí.
Všude slýchávám "Chtěl bych vědět co mě čeká." nebo "Vůbec netuším co bude."
Říkám jim "Ne, nechtěl." a "Buď rád."
Jednoho dne jsem objevil karty, začalo mě to zajímat, začal jsem to zkoušet. A když jsem udělal ten rituál, všechno se změnilo.
Od té chvíle už nebylo, možná to tak bude a zhruba tak. Změnilo se to na jistotu.
A můj život už nebude nikdy stejný. I tohle vím.
Závidím ostatním, že netuší co bude dál. Že nevědí co se stane. Že můžou zažít překvapení.
Mě už zítřek nepřekvapí. Zítřek už totiž znám.

„Nepouštěl jsi to náhodou už včera?“ vyjádřil jistou nespokojenost s muzikou na Jižním městě Jirka.
Vzal místo na pohovce, k ohřátým párkům si nabídl dijonskou hořčici a loupnul okem po Sašovi, kterej se na Jižáku odjakživa považoval za jediného a právoplatného dýdžeje. Minimálně to byl jedinej člověk, kterej měl právo používat repráky a jehož počítač stíhal udržovat v chodu YouTube i Facebook zároveň.
„Jo, pouštěl. A budu to pouštět pořád dokola, dokud mi neřekneš, kde je můj karton cigaret.“
„Jakej karton?“
„OK. Jak myslíš. Dvoudenní devadesátkovej pop-maraton ti osvěží paměť.“
„Ty vole, kámo, to už si nevzpomenu ani na jméno!“

„Brandy, jak můžeš být takhle nezodpovědná? Zmizíš si do reálného světa a na nás se vykašleš!“
„Uklidni se, Drakene, a laskavě se zmenši, nebo zničíš Alžbětě obývák. Chovej se slušně, když už jsi sem bez pozvání vtrhnul.“
„JÁ..!!!“
„Bacha na tu televizi. Ok, poslouchám.“
„Máš povinnosti v našem světě!“
„Tak předně – sloužila jsem v našem světě věrně několik století. Při řešení posledního průšvihu zahynul můj partner Tarkan, a Alžběta, která jeho vazbu na mě získala, málem umřela taky. Já svoji budoucnost naplnila. Teď jsem tady.“
„Já...“
„Mám novou zodpovědnost. A taky se skvěle bavím.“
„Já...“
„Prima. Chápeš. Co takhle hamburger?“
„???“

Minerva se probouzela těžce. První den se zvrtnul.
Ethan ji našel rozezlenou přede dveřmi kabinetu a nehledě na její protesty ji odtáhl na „malou“ uvítací párty. Dozvěděla se, že Ethan byl do Bradavic vyslán, aby chránil studenty, což jí hnulo žlučí.
Sklenička.
Vyprávěl jí o přednostech bývalých studentek.
Sklenička.
Otylý učitel lektvarů ji oznámil, že přijali mága rostlin. Píchlo ji v rameni.
Sklenička.
Následně ji odchytila profesorka věštění. Prožije prý tři války...
Dvě skleničky.
... a budou se kolem ní motat dva muži...
Tři skleničky.
... blbost.
Cesta Bradavicemi nebyla nikdy tak zamotaná. V jejích snech pak vystupoval Ethan a masožravá kytka.

" Nechápem.
Veď, predsa, toto som už zažila.
Toto chladnutie citov, horký knedlík v krku pri myšlienke na neho. Previnilý a zároveň ublížený pocit. Ľutovanie, výbuchy tichého plaču hocikedy a hocikde, nachádzanie stratenej rovnováhy. Stáva sa to vtedy, keď vám každý párik na ulici, držiaci sa za ruky, pripadá ako osobitný výsmech. Lovestory sú zrazu hlúpe, bojíte sa svojich snov plných spomienok. Ďalšie sklamanie, a máte pocit, že toto ste už zažili, včera, a s ďalším omylom vás to čaká aj zajtra..."
Toto všetko a ešte viac mi bežalo v mysli, keď som sa dívala, ako naposledy odchádza daždivým večerom preč.

Jako by se ocitl na palubě lodi ve středu obřího vodního víru. Po propité a prohulené noci nic nečekaného, ale tohle bylo moc i na Brajgla. Otevřel oči. Do obličeje mu funěl Pepank. Překvapivě voněl jako kafemlejnek.
"Co?" vydechl Brajgl. "Udělal to... já vim, dyť jsme ho přece..."
Odsunul nutriáka stranou, posadil se a rozhlédl. Mlátiččina kuchyně, posetá pozůstatky po noční poradě.
"Do hajzlu!"
Přitáhl si Pepanka, naléhavě se mu zadíval do očí. "Musíme jí tu pomstu rozmluvit, kámo! Včera jsem měl zejtřek a věř mi, byl to kurňa provar! Všichni jsme skončili za katrem a muj kopák v lomu!"

Ta potvora zlomyslná se neptá. Sedne si vám za rameno a pošklebuje se vašim úvahám.
„Doktore, už zase?“ napětí v hlase se láme v smutek a strach. Strach, co bude.
Večer ještě jednou obejít celý byt, prsty se dotknout svých věcí, pohledem polaskat své blízké, aby nebručeli, že to bude dobrý, tak ať jeden nehloupne.
Já vím, já vím.
Budím se, myšlenky ještě zastřené závojem anestetik. Jsem tu, pocit štěstí se vyplavuje do každé žilky.
„Doktore, je to báječné a nic mě už nebolí.“
Usměje se „Vždyť jsem vám to říkal. Nemyslet na černé zítra, budoucnost si sama otevře vrátka.

Brodila se starým sněhem. Mrzly jí nohy. Když ji otec vyháněl, neměla možnost se pořádně teple obléknout. Tehdy si ještě myslela, že to nevadí, že jenom přeběhne k sousedům...
Jenže ti jí zabouchli dveře před nosem.
To bylo včera.
Dnes už je dost daleko od rodného statku, aby se tu lidi nemuseli bát, že když jí pomůžou, rozzlobí tím jejího otce.
Dnes se bojí ona.
Šeří se. V oknech nedalekých domů se rozsvěcují první světla. Karen si sedá na ulomenou smrkovou větev. Teď už si netroufne nikde zaklepat, je moc pozdě... Ale zítra... snad...
Třeba to nebude všude pořád stejné...