DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

"Tati, co je to za zemi, kde zítra znamená již včera?"
"Ta země už neexistuje, ale dříve to byl náš vzor. U nás mnozí věřili tomu, že to, co je u nich, je ideál, kterého bychom měli dosáhnout, ale šeredně se mýlili. Byl to Sovětský svaz."
"Se Sovětským svazem na věčné časy?"
"Ano, to se říkalo, takže vidíš, jaký to byl nesmysl. Kdo to vymyslel, pozapomněl, že nic netrvá věčně. Ani láska k jedné slečně."
"No tatínku...", pohoršuje se Jenovéfa.
Pankrác bere zpátečku:
"Zdirádku, prostě včera je včera, zítra je zítra a v čase se vše mění, tak je to!"

Je ještě včera anebo už dnes? Nevím. Čas ztratil význam - vteřiny se natahují do nekonečna, dny splývají v jedinou černočernou šmouhu. Ticho narušuje jen občasné cupitání, které cítím, spíš než slyším - krysy mi lezou po bosých nohou. Zatím je pouze očichávají, díky bohu ještě nezjistily, že prsty u nohou jsou k jídlu - nemohl bych se bránit, ve své cele se sotva obrátím kolem své osy.
Celu nazývají “oubliette” - zapomenutá. Zatím mi sice nosí vodu... ale kdo ví, kdy zapomenou. Možná by to bylo milosrdnější.
Co mě čeká zítra? To stejné. Svůj zítřek jsem již prožil včera... a sotva jej přežil.

Ani nevím, čím mám začít. Od chvíle, kdy Peter položil TU otázku, uplynul týden. Navzdory všem materiálům, které mi mají usnadnit těch uplynulých sedmdesát let si pořád připadám jako ve verneovce. Podle doktorky Shortové se to ještě pěkných pár týdnů nezlepší. Už kvůli Peterovi se to snažím zvládat. Nezírat. Nevyšilovat, kdykoli pípne mikrovlnka. Nečekat sirény, když se v dálce ozve letadlo. Učit se. Dýchat. Zvyknout si na akutní nedostatek ohrožení. Což je v posteli, s Peterem přitisknutým k zádům, snadnější, než bych čekal. O časových paradoxech se pokud možno snažím nepřemýšlet.
Svůj zítřek jsem prožil včera.
Pozítří... to přinese čas.

"Dobré ráno, veliteli Elánie," pozdravil Elánius své starší já a sedl si naproti němu ke stolu. Jeefes jim oběma s nevzrušeným a profesionálním výrazem naservíroval snídani.
"Takže, mého Karcera už máte v cele, ten váš ale pořád někde běhá. Co s ním uděláme?" zeptal se starší Elánius a ukousl si obloženého chleba se salátem a kyselou okurkou.
Elánius se zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou: "Pokud jsem pochopil pana Ctibuma, tak ho můžeme zkusit chytit, ale je nevyhnutelné, že se zítra střetneme na střeše NU a vrátíme se v čase do včerejška. Takže dneska mi můžeš pomoct s tím zatraceným papírováním."

V polospánku věděl, že si bude muset pospíšit. Svolat svoje příznivce... ani jich nemusí být nijak zvlášť moc. Popadnout zbraně, které mají k dispozici (nezapomenout ten tlouk na ryby) a vyrazit.
Jejich spojencem bude překvapení; na krále nikdo nezaútočil co se pamatovali.
Hlavně jestli démoni nezradili... proč je vůbec do toho Brian tahal?
Brian má něco za lubem, bude si na něj muset dát pozor.
Pozor... na děti.
Krev klouže...
Musí opravdu odstranit všechny?
Útržky myšlenek, pocitů, nápadů mu nedaly spát.
Pořád měl pocit, jakoby na něco zapomněl...
S trhnutím se probral.
Ležel v královské ložnici.
Převrat už plánovat nemusel.

Včerejšek byl pro Caledriho jeden z těch horších dní.
Hned ráno mu kapitán řekl: „Všiml jsem si ve statistikách, že výkonnost našich stíhacích pilotů znatelně poklesla. Můžete to nějak vyřešit?“
Caledri skoro celý den strávil vyjednáváním s piloty, kteří si stěžovali na neadekvátní servis ze strany mechaniků, a s naštvanými mechaniky, které vytáčel arogantní přístup pilotů. Nakonec se mu podařilo dosáhnout shody, a večer usnul s pocitem naprostého vyčerpání.
Druhý den ráno k němu opět přišel kapitán a řekl: „Poslyšte, dočetl jsem se, že výkonnost našich pilotů je nějak nízká – můžete to zítra vyřešit?“
Caledri si v duchu zničeně povzdechl.

Bilbo byl na prázdniny odeslán k babi a dědovi Pytlíkovým. Byla to straaaašlivá nuda! Každý den úplně stejný jako ten předchozí a následující, žádné dobrodružství ani vzrůšo. Nadto babi měla zjevně problémy s pamětí, protože mu neustále říkala, co budou dělat.
Bilbo by již dávno ztratil přehled o tom, kolik dní tu je, kdyby si tajně nevyřezával do stěny pod postelí X za každý uběhlý.
"Bilbo, měl bys jít spát! Zítra nás čeká seno!" volala na něj zpoza dveří babi.
"Tak to by mě fááákt nenapadlo," zabručel tichým úštěpačným tónem Bilbo a doryl si své X. Zbývalo ještě dvanáct dní.

Vladimir zádumčivě pozoruje klesající pěnu na půllitru. V hospodě je dnes plno, lokálem se převaluje kouř z cigaret. A z toho kouře jako z mlhy vystupují Vladimirovy vzpomínky.
Vzpomínky na domov v Žitomíru na Volyni, na lány obilí vlnící se ve větru, na kolchoz Ráduga, na to jak ve dvaatřicátém sklízela armáda, jak za krádež pěti klasů z kolchozního byl trest smrti a jak to přesto mnozí z hladu riskovali.
Vladimir zádumčivě pozoruje klesající pěnu na půllitru. V hospodě je dnes plno, soudruzi provádějí agitaci. Mezi okny rozvinuli rudý transparent: Se SSSR ke světlým zítřkům! Vladimir už ty zítřky zažil.

Paní Bochánková, milá postarší dáma pronajímá pokoje. Paní Bochánková je medium. . Obvykle u ní její nájemníci nevydrží déle, než pár dní.
Málokdo by si zachoval chladnou hlavu, kdyby ho pí Bochánková mateřsky pokárala:
„A ne abyste si zasejc četl noviny, až budete předcházet ulici“ a vzápětí truchlivě dodala: „Odpočívej v pokoji, drahoušku“.
Většina nájemníků navíc po nějaké době zjistila, že už nemají takovou chuť do života a že jim schází ono napjaté očekávání, co asi přinese další den.
Pan Reginald Půlbotka byl ale stálý nájemník.
Byl zombie a chuti do života měl tolik, že jej držela naživu i po smrti.

Zítřek jsem prožila včera.
Dnešek jsem prožila zítra.
Včerejšek ještě nebyl.
Co je dnes za den?
Včera byl čtvrtek, dnes pondělí a zítra déjavu.
I tenhle zápis do deníku už se stal.
Několikrát.
Před chvílí jsem se dívala do zrcadla.
Byla jsem tam já...
... a pak jsem tam byla já. Stín. Obrys za mými zády.
Měla jsem černé vlasy, zelené oči a čistokrevný původ.
Dál bylo lidské tělo, rozpité krví.
A pak konečně tma.
Jsme tři.
Dech a donekonečna opakované slovo.
Čas. Čas. Čas. Čas.
Mám ho tolik!
Jsem jeho paní.
Doctor Why-have-you-ever-borrowed-the-Time-Turner...