DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2015.

Vyndat notebook, načíst plochu a začít pracovat. Ponořit se do tíživých, dusivých temnot práce. Každý projekt začíná průzkumem. Načíst potřebnou literaturu, projít veškerá související témata z wikipedie.
Pitný režim je důležitý. A něco k jídlu u ruky odvede myšlenky od touhy uvařit si něco pořádného. Kniha vedle, propiska, sešit vlevo. Tohle budu potřebovat později, tohle musím mít na očích. Čaj! Přelouhovaný. S úšklebem z trpké chuti nápoje se vrhnu zpět k práci.
Hudba hraje do uší. Čtyři hodiny uplynuly. Oči se začínají klížit. Že bychom dali pauzu? Odpoutám oči od monitoru. Pokoj se topí v náplavě knih, talířů a papírů.

Ne, nemohl za to, vážně ne... Fotr je opustil, matka brzy zemřela. Zůstal na ulici úplně sám a to v 10 letech! Jak jinak se měl tedy uživit než krádežemi? A že byl sakra dobrej, za šest let se z něj stal nejlepší zlodějíček ve městě. Žádný zámek proti němu neměl šanci až do toho dne...
Takovej podraz! Ušili na něj boudu! Jinak by ho samozdřejmě nechytli. A jak s ním hned zametli... žádný soud, žádná obhajoba, hezky šup do vězení!
A teď skončil tady... Má nohy na ramenou svého spoluvězně a snaží se otevřít ten pitomej zámek okenních mříží...

V dubnu se musí zasít...
V květnu se musí zalít...
Před lety jsem si od kamaráda přinesla svá první semínka. Byla tmavě žíhaná a dala se rozlousknout mezi zuby. Chutnala jako oříšky. Buddha v době askeze jedl tři konopná semínka denně. S nacpaným chillumem ve mně klíčí Buddha. Když děložní lístky opadají, odchází do podsvětí...
V červnu musí vyrůst...
V červenci se musí hlídat...
Celé léto jsem jim pak chodila zpívat a kolem lodyh naskládala krásné bílé kamínky. Potom i všechna zrcadla z domu. Když už bylo jisté, kdo je kdo, zavraždila jsem všechny samce. Jen panenská úroda odráží nekonečno...

Mycroft se uvelebil ke své pravidelné dávce emocí. Musel něčím nahradit pravidelnou dávku kalorií.
SUBJEKT K „Pošleme jim snídani, chudáčkům zvědavým...“
„Já mám taky hlad,“ povzdechl si. Pohled do ledničky byl ještě chmurnější než pohled do státní kasy.
SUBJEKT A „Slyšela jsem, že nemocniční pokoj má napíchnutý i bulvár.“
„Jo, ale o den jsem jim to opozdil,“ zabručel Mycroft, sundal si sluchátka a zatřásl jimi. Královnin hlas slyšel jakoby s ozvěnou.
„Jsem ztělesněním tajné služby, ne informačních technologií!“
„Jestli to nebude tím, pane Holmesi, že stojím přímo za vámi. A za to oklamání bulváru vám nechám poslat schwarzwaldský višňový dort.“

První dvě části života byly studené. Zima, bílý poprašek, nevlídno.
Třetí fáze jako by se proměnila. Oteplovalo se, ptáci začínali zpívat, bylo více potravy.
Čtvrtý i pátý díl byl krásný. Svítilo slunce, všechno kvetlo a radovalo se.
Šestý a sedmý úsek byl parný, těžký a malátný.
Když v osmé části přišly lehké deště, všechno děkovalo. I já.
Devítka, desítka i jedenáctka byly smutné. Časté bouře, mlha a šero působilo depresivně.
Když přišel dvanáctý, klel jsem a nadával. "Už jsem zase na začátku?!" Ne. Stál jsem na samém konci.
"To jste mi nikdo nemohli říct, že rok má jen dvanáct měsíců?"

Na vlastní nebezpečí se vydávám do útrob centrálního mozku kyborgstva, snažím se dostat k hlavnímu rozvodu informací a zničit jeho vedení. Obklopuje mě menší armáda droidů, kteří se rozdělují do všech možných chodeb, kde ničí vše, co by nás mohlo usvědčit.
Rozhodně pokračuji dál a potlačuji všechny myšlenky týkající se vzdávání. Dotáhla jsem to až sem, mám obrovskou šanci na záchranu svobody. Jsem poslední nadějí kyborgů, všichni mají až příliš vymyté mozky na to, aby začínali s revolucí.
Několik zručných ruček mých pomocníků otevírá obrovské dveře trezoru, ve kterém je poklad našeho systému.
Na vlastní nebezpečí ho ničím.
Osvobozuji život.

Občas zlobil.
Dívenku poslali na vyšetření, nejdříve musela čekat ve frontě, pak jí dali na hlavu čepici, připojili k přístroji a řekli „nehýbat se!“ Holčička se bála, ale věděla, že se nesmí pohnout. Přesto se občas neubránila zachvění.
Doktoři pak koukali do papírů a nerozuměli tomu. Bavili se s jejími rodiči, ale jí nikdo nic neřekl.
Tak holčičku poslali na magnetickou rezonanci. Tunel byl úzký a tmavý a všude okolo ní byl nesnesitelný hluk. Slzy jí stékaly po tvářích a přála si, ať už to skončí.
Doktoři se s rodiči tentokrát bavili šeptem. Jí nikdo nic neřekl.
Pak fungovat přestal.

„Nenávidím geometrii. Ach, Gilberte, nemohli bychom se učit raději angličtinu?“ Anna vypadala takřka zoufale.
„Pokud chceš v Redmondu zářit, musíš ovládat i Pythagorovu větu.“
„Tak Pythagorovu větu zrovna umím, to spíš ty ostatní věci mi dělají starosti. Není fér, že u angličtiny se nemusím zdaleka tak snažit. Jenže moje hlava není dělaná na geometrii, mozek mi to nepobírá. Na rozdíl od tebe. Ale odpustím ti, že jsi lepší než já v geometrii. Ale kdyby byl v geometrii lepší takový Karel Sloane,“ povzdychla si.
Sluneční paprsky se odrážely v Anniných vlasech a Gilbertovi Blytheovi v tu chvíli na geometrii vůbec nezáleželo.

Mužstvu vládla panika a jednotliví bojovníci uháněli z místa bez většího zájmu o ostatní, nebo snad o systém. Ústup možná není útěk, ale teď nikdo neustupoval. Ani velitelé se nesnažili okřiknout muže a zjednat pořádek. Sami byli v čele prchajícího davu.
Jediný muž je všechny probodával pohledem a nadechoval se k výkřiku. Příští chvíle mohou upevnit jeho pozici, anebo ji taky zcela podrýt, může získat a může ztratit, ale on myslí jen na rozkazy, které musí vydat. Rozkřičel se, volal pokyny ke klidu a zastavení. Někteří muži se ohlédli, někteří zaváhali. A pak utíkali dál.
Vůdce padl, i když žil.

Bylo parné léto a následovalo další škádlící odpoledne mezi Jenn a Adamem.
,,Ty jedna zoufalá imitace chlapa!"
,,To mě neurazí, pizizubko. Jinak máš hezký klobouk, odvádí pozornost od tvé dvojité brady!"
,,Ty sucháči. A nezakecávej to, co ta tvoje? Vsadím se, že jsi pěkný násilník!"
,,No dovol... mlátit svoji lady? To je jak kdybych si sám poškrábal auto! Když se mi nelíbí, myslíš, že s monoklem bude?! A co ten tvůj srneček?"
,,Ale znáš to, když to na mě přijde, trouba mi hned jen tak nevychladne..."
,,Fuj!"
,,Hele nestůj tam jak mrkev v zimě a pojď mi už konečně pomoct!"