Autorův výběr 2015

Ostatní se nad ním rozplývali, jak je ochotný a obětavý, že se o ní stará. Jenom ona věděla, co se děje za dveřmi jejich bytu.
"Radši bys měla držet hubu," řekl jí. "Beze mě se o tebe nikdo nepostará."
***
Ptali se jí, jestli je něco v nepořádku, ale ona jenom kroutila hlavou. "Nerozumím, jsem neslyšící," ukazovala. Stál za ní s prstem na rtech.
***
Necítila ho, stejně jako necítila své nohy. Cítila ale hořké ponížení. Když ho nechám, možná mi pak vrátí vozík...
***
Měla tělo ženy, ale mysl dítěte.
Než se jí začal dotýkat, řekl jí: "Psst, bude to naše tajemství."

Bylo pondělí odpoledne a my se nacházeli na kopci Superga nad Turínem. Seděli jsme na lavičce za bazilikou v příjemném stinném hájku. Já mluvila, můj společník naslouchal, sbíral slova, kterými by mi mohl poradit.
Ta černá kočka předcházela plácek před námi. Příliš pozornosti jsme jí nevěnovali. Vím jen, že měla roztomilou velkou hlavu, asi ještě nebyla moc stará. Hlavou mi problesklo dnešní téma. Napadlo mě, že don Bosco, když byl malý, asi kočku neměl. Jeho maminka rozhodně neměla automatku. Takže u Bosců se kočky nejspíš nepraly.
Ani já jsem ještě kočku nevyprala. Vůni vyprané kočky tedy neznám. Naštěstí, říkám si.

Lada počtvrté netrpělivě zabušila na odřené dveře.
Konečně se otevřely a teprve v tu chvíli jí došlo, že návštěva po půlnoci přichází velmi nevhod.
Evžen Vulpes se tvářil tak, že slabší povaha by okamžitě vzala nohy na ramena.
Lada se odradit nenechala.
„Fakt to spěchá.“
„Hoří?“ zavrčel, ale pustil ji dovnitř. Křísnutím rozsvítil lampu.
„Jetřich Pohorský,“ vychrlila.
Okamžitě ztuhl. Rozmrzelost vystřídala soustředěná ostražitost.
Dovtípila se hned, že je na správné adrese. Ačkoliv jí však už dvakrát pomohl, tentokrát to snadné nebude.
Chce-li zjistit co nejvíc, ale prozradit co nejméně, musí našlapovat zlehýnka. Po špetkách naklánět rameno vah na svou stranu.

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.
„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti, nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky, a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob, jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.

Oběti umíraly vždy za zvuku flétny. Nikdo nepochyboval, že flétnista je vrah.
Když se nocí rozlehl ten kouzelný tón, vydal jsem se za ním, připraven vraha najít a potrestat.
Žena skrčená v temném koutku byla úplně zticha. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost.
Dokud se nezměnila v démona a nezaútočila na mě.
Flétnistou byl štíhlý muž s bílými vlasy. Žena, zaujatá bojem se mnou, si ho všimla příliš pozdě. Až když odtrhl nástroj od rtů a vrazil jí ho do srdce.
Sladký zpěv flétny byl tím jediným, co milovala, dokud byla člověkem.
A tím posledním, co slyšela na cestě do nicoty.