Autorův výběr 2015

Když se v novinách objevila zpráva, že dánský Červený kříž má povolenou návštěvu Terezína, lidé se zaradovali. Ne každý věděl o hrůzách koncentračních táborů a oficiální zpráva Červeného kříže to mohla změnit.
Nacisté však už věděli, co dělat. Stačilo omítnout několik domů při hlavní silnici, do oken dát závěsy, připravit makety obchodů, muzea a banky. Všichni staří a zmrzačení měli přísný zákaz vycházení. Čirou náhodou měla delegáty ještě před příjezdem potkat skupinka pěkně oblečených dívek s košíky ovoce. Ovoce, které chybělo na jídelníčku už několik měsíců. Vše dopadlo, jak nacisté doufali. Vyslanci neviděli utrpení. Neslyšeli pláč. A tak zlo neodsoudili.

Slaměný vdovec je stav, po kterém každý ženáč přímo prahne.
Náš tatínek byl mezi muži spíše bílou vránou. Když maminka odjela do lázní, byla to pro něj noční můra. Nebudu vám nic nalhávat, pro nás děti také.
Tatínek byl snaživý, tak nás bylo doma rovnou pět.
Všichni jsme najednou neměli punčocháče či čepici. Úkoly, které jsme pod maminčinou taktovkou zvládali levou zadní, nám najednou nešly anebo „se zapomněly“.
Co vaření? Tatínek uměl specialitu - svahilskou polévku (tři různé druhy pytlíkové smíchané dohromady) a knedlík, vejce, cibule – na rendlíku orestované. Každý den.
A my toužili po mamince a její božské rajské omáčce.

Byla jasná červencová noc. Měsíc zaléval svým stříbřitým světlem zvrásněnou krajinu. Seděli jsme s Maglorem u ohně zahloubáni do svých myšlenek. Do ticha jen temně hučel les a vítr pročesávající schnoucí trávu.
Po chvíli začal tiše zpívat. Byla to krásná a také velmi teskná melodie. Slovům jsem nerozuměl.
Když dozpíval, zeptal jsem se: „Proč vždy zpíváš v jiném jazyce?“
„Je to můj rodný jazyk. Mám jej rád," vysvětlit mi a uhnul pohledem.
„Ale vždy to zní smutně,“ namítl jsem.
„Nese v sobě spoustu vzpomínek na krásná místa, která jsem musel opustit. A na rodinu." V očích se mu zaleskly slzy.

http://sosaci.net/node/14907

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

"Nesnaž se, ukaž se. Až rozluštíš tuto hádanku, budeš právoplatným mágem. Mág musí být zdatný nejen fyzicky, ale i psychicky. Klidně si dej na čas, rozmysli si to v klidu a pak mi to přijď povědět," prohlásil moudrý mág Gedovi po splnění všech zkoušek procvičujících jeho fyzičku.
Čekat! Jak já můžu čekat, když venku zuří válka! Ged div nepukl zlostí. Po všech zkouškách tohle?! Rozzuřilo ho to. Rozčílil se ale až příliš.
Nakonec se Ged mágem stal. Ale ne tak, jak si to představoval. Povraždil všechny. A ani se moc nesnažil. A tak pochopil slova mága. Ale chápal je správně?

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

Důstojník v armádním náborovém středisku na ni unaveně pohlédne. Další příliš mladá, příliš hubená, s rebelskou patkou zelených vlasů do čela. S úst se jí řinou fráze o vlastenecké povinnosti, obraně Landfallu, touze po dobrodružství, ochotě překonat vlastní hranice… všechny je má kolem sebe na plakátech s vymydlenými soldáty. Ale jemu stačí jediný pohled na dotazník a má jasno. Další holka, co nevydrží na jedné planetě se svým fotrem. Typická potrava pro děla.
Za dvanáct měsíců ho budou tajní hodiny vyslýchat, aby zjistili, co na ní bylo zvláštního. Vzpomene si jen na paperback s trapnou obálkou, který svírala v ruce.

"Hagride!!! Domluvili jsme se na šestou!" Razantně zabuším, zacloumám klikou a dveře povolí. Vstoupím dovnitř, ale nikde nikdo.
Vtom se pohne modrobílá naducaná peřina na obrovské posteli. Vydechnu úlevou, je doma.
"Hagride, vstávej! Nejpozději v sedm musíme mít hotovo. Slíbili jsme to čtenářům!"
"U Merlinovej nečesanej brady, Regi, nech mě eště spát, dyť je neděle, né? Vod Prasečí hlavy sem se vrátil hnedle před chvilečkou." Hagrid poloslepě zamžourá, otočí se na druhý bok a v příští vteřině se ozve hlasité chrápání.
Podívám se na hodinky a rezignovaně potřesu hlavou. Naděje na včasné napsání dnešního drabblíku umřela přesně v šest padesát.

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.