Silmarillion

Stál jsem nad propasti. Byla to ta stejná propast do které spadl Gandalf. Byla to ta stejná do které spadl Frodo i Bilbo. Byla to alkoholová propast. Po sedmi pivech přišli paňáci. Po paňácích přišlo víc paňácích. Potom už jsem byl opitý, nehodný jiných elfů. Tak jsem došel k té propasti. Ztracený ve světě alkoholu dopotácel jsem se k posteli. Půjdu spát, říkal jsem si. Ale Maglor měl jiné plány. Čekal na mě s údem nažhaveným. Řekl jsem si okay, tak jo. Bylo to zepředu, zezadu, i z jiných stran. Jaké překvapení bylo, když po tom všem jsem zeblil postel.

Jak jitřní paprsek záblesk tvé oceli,
jak měďák na slunci bujný tvůj vlas,
bystřina po dešti, tak zněl tvůj hlas.
Bratře můj z nejdražších, v konec jsme dospěli.
V pevné tvé objetí nevpluji nikdy víc
ukrýt se před světem jak dítko za noci,
opřít se o tvůj bok, žádat si pomoci,
vlasy ti pocuchat, políbit tvoji líc.
V slzách a plameni ukončils žití své,
s klenotem vrhl ses do srdce země.
V duši mé co popel strach a bol chrastí.
Poslední z posledních dítě jsem, ztracené,
krev otce zůstává už jenom ve mně.
„Sbohem buď,“ šeptal jsi tam nad propastí.

„Chceš slyšet vtip?“ zeptá se Amrod Maglora.
„Ne, nechci,“ odpoví tázaný a neobtěžuje se zvednout hlavu od not.
„Ale je fakt dobrej!“
„Tak jo,“ povzdechne si. Hlídat malé bráchy je otrava a je třeba překousnout spoustu trapných vtipů.
„Sedí v hospodě elfové Thrandúil, Glorfindel, Haldir a půlelf Elrohir. Mají už hodně upito a začnou se sázet. Po mnoha prohraných sázkách povídá Glorfindel: ,Vsadím se, že tady s Elrohirem máme dohromady čtyři koule.‘ Elrohir mu na to povídá: ,Pokud nemáš tři, tak jsme prohráli, protože já jsem půelf a mám jenom jednu.‘“ odvypráví Amrod a směje se. Maglor smích ani nepředstírá.

Půlelfové – je míšenec člověka a elfa. Nazývání půlelfy nebo peredhil (sindarsky). První půelf byl Dior, který se narodil ve druhém věku Berenovi a Lúthien. Mohli si vybrat mezi smrtelným životem lidí nebo nesmrtelným elfů. Známí potomci lidských půlelfů (Elros – Tar Minyatur) měli prokazatelně delší život, který se postupně zkracoval s rostoucím poměrem lidské krve.
Půlelfové se liší od elfů vzhledem, ovšem nikdy to nebylo spolehlivě prokázáno, neboť půlelfové nejsou početní. Týká se to barvy vlasů (často odstíny hnědé), jejich kvality (kouty – viz Elrond) a rychlosti růstu; uší (zakulacenější nebo jedno špičaté druhé kulaté). Častý je menší vzrůst nebo robustnější postava.

Maglor – quen. Macalaurë [makalaure], celým jménem Kanafinwë Macalaurë, druhý ze sedmi Fëanorových synů, znám jako Velký pěvec. Narozen v průběhu Věku Stromů ve Valinoru.
Vázán přísahou (viz Fëanorova přísaha) opustil Valinor a vydal se do Středozemě získat zpět Silmarily. Účastnil se Vraždění rodných v Alqualondë a pálení lodí Teleri. Autor žalozpěvu Noldolantë.
V Beleriandu sídlil na území známém jako Maglorova brána. Spolu s bratry účasten na Druhém vraždění rodných v Doriathu a Třetím vraždění rodných v Ústí Sirionu. Následně opatrovníkem Elronda a Elrose.
Po Válce hněvu získává silmaril a háže ho do moře. Podle legendy bloudí dodnes po mořských březích.

Moc věcí neslavím, ale některé rituály jsem si nechal. Když mám narozeniny, jdu pít. S Maitimem si připíjím whiskou. On měl vždycky dobrý vkus. K Tyelkormovi patří tequilla. Se solí a citronem, který nutí k ušklíbnutí. S Carnistirem piju černý rum. A bouchnu sklenicí. S Curufinwëm přichází na řadu čistá vodka. Za dvojčata si dám dva panáky absintu.
Na prahu bezvědomí se dorazím koňakem. To piju na otce.
Druhý den ráno mě hlava bolívá tak, jako bych do ní vyprázdnil zásobník. Přesto stále žiju a lituju, že jsem si poslední kulku nenechal pro sebe. Ránu z milosti. Vodu a aspirin.

Noc se zdála být nekonečná. Fingon procházel sem a tam. Kroky se rozléhaly nepatřičně nahlas.
Světlá postava služebné přibíhající chodbou byla jako klíč vhozený do žalářní cely.
Vrhl na ni pohled plný naděje a strachu.
„Máš syna!“
„Jsou v pořádku?“
„Ano, můj princi.“
Držel to maličké v náručí. Dýchalo, hýbalo se, bylo teploučké a vonělo. Žilo. Nedokázal ovládnout náhlý příval citu, který se ho zmocnil. Dítě. Synáček. Nový život. Jeho život. Plakal štěstím.
„Artanáro,“ pojmenoval syna.
Manželka nespokojeně semkla rty.
„Noldorské jméno?“ řekla vyčítavě.
„Je Noldo.“
„Tím proklínáš své vlastní dítě, Findekáno.“
„A ty mu chceš říkat jak?“
„Sindarsky. Gil-galad.“

Bylo před úsvitem. Seděl jsem na hrázi s koleny pod bradou a potichu zpíval. Kalné vlny přinášely proměnlivé mozaiky odpadků.
Neviděl jsem ji přicházet. Najednou stála vedle mě. Vzhlédl jsem a zmlknul.
„Můžete mi pomoct?“ hlesla.
Neměla botu, přes tvář se táhla krvavá šmouha. Vypadala promrzle.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem přes ni hodil kabát.
„Nic,“ vzlykla a popotáhla si sukni.
Byla krásná. Bledá pleť, černé vlasy, šedé oči. Nemohl jsem se vynadívat.
„Měla byste zavolat policii,“ řekl jsem.
Zavrtěla hlavou a skousla si ret.
„Ta píseň…“ zašeptala.
„Jsem slavík v kleci.“
„A já se jmenuju Rose.“

Tuor si přitáhl plášť blíže ke krku. Od úst se mu odvinul další obláček páry. Noční nebe věštilo sníh.
„Měli bychom rozdělat oheň,“ zašeptal.
„V Ered Wethrin obchází Stín. Nebudeme riskovat,“ pronesl Voronwë.
„Pravda. Ty jsi však z Noldor, tvůj lid překonal Helcaraxë, ale lidé…“
Elf pokýval hlavou a pravil: „Prozradil jsem ti tajemství cestovního chleba. Nyní uzrál čas, abych ti svěřil ještě jedno další.“
Vyňal z torny lahev a podal ji Tuorovi.
„Co je to?“
„Níri i Ciryamo,“ řekl Voronwë, „Námořníkovy slzy. Zahřeje tě.“
Tuor si dopřál velký doušek a mocně se rozkašlal.
„Elfe bláznivá, vždyť je to rum!“

K lidem bez domova jsem měl svým způsobem blízko. Rád jsem poslouchal jejich příběhy.
Charlie Barkley byl námořník. Od patnácti makal na rybářských lodích. Pak při nehodě přišel o nohy. Tu trochu peněz, co měl, propil. A přesto jsem jej nemohl vnímat jinak než jako moudrého muže s nezlomeným duchem.
„Slzy jsou zvláštní věc, synku,“ pravil. „Vždycky brečíš to, čeho je v tobě nejvíc. Třeba moje máma, ta naplakala oceány křivdy.“
„Já skoro nepláču,“ přiznal jsem.
„Protože jsi prázdnej,“ konstatoval Charlie a lokl si z malé placatky.
„A co pláčete vy?“
Barkley se suše zasmál: „Rum, chlapče, já brečim rum.“