Silmarillion

„To je vedro!“ nadával Glorfindel, když kontroloval s Ethelionem brány Gondolinu, což bylo na celé dopoledne.
Ve zlaté zbroji se potil a z pod přilby mu trčely mokré kadeře.
„Hrozné,“ přitakal Ethelion a utřel si zpocenou dlaň do hřívy svého hnědáka.
„Mohli bychom si vyprávět o zimě, to prý pomáhá.“
„Teď by mi pomohl jedině vinný střik s pořádnou porcí sněhu.“
„Takový sníh z Helcaraxe. Kde jen je mu konec. Mrzlo úplně všechno. Když si náhodou holou rukou sáhl na ocel meče, přilepila se ti k němu. Ach, jak to studilo! Co bych teď za to dal,“ vzpomínal zasněně Glorfindel.

„Jak bylo?“ houkl na Celegorma Maglor.
„Nic moc,“ odpověděl. „Jet za bestiář nebyl dobrý nápad.“
„Jakto?“
Celegorm tedy vyprávěl o tom, jak se nikdy tolik nenadřel. Když se chtěl kolem poledního konečně nasnídat, přišli za ním, že má hrát mouchu. Navlékli jej do kostýmu s trapnýma křidýlkama a měl jít otravovat šlechtu u stolu. Pravda, sem tam jsem něco uštíp a občas se napil piva, ale těch modřin kolik u toho schytal.
„To muselo být hrozné,“ litoval jej bratr, avšak špatně skrýval smích, když si urostlého mladíka představil, jak bzučí kolem stolu a pokouší se spadnout do korbelu s pivem.

Věděl jsem, že život vojáka nebude snadný. Ani ve snu jsem si ale nedokázal představit, co to obnáší. Brzo jsem zjistil, že vojín není hrdina. Vojín je dělník. Boj jsme cvičili jedenkrát týdně. Zbytek bylo tahání pytlů, kácení stromů, stavění palisád, tahání pytlů…
Usínal jsem bolavý a budil se unavený. Myšlenky se ubíraly k bitevnímu poli. Mrtvé už nic nebolí.
***
„Držte řadu!“
Nárazy do štítů. Černé skřetí kopí nachází skulinu. Krev. Muž vedle mě padá. Záblesk čepele. Stříbro štítů se zavírá jako hladina.
Sehnu se k němu. Kolik váží muž ve zbroji?
„Vydrž.“
Je překvapivě lehký. Lehoučký jako dítě.
„Vydrž.“

Podle mapy už byli velmi blízko. V podstatě je měl od bitevního pole dělit pouze les. Neslyšeli však žádné zvuky boje.
Špeh se vrátil záhy a říkal: „Všichni jsou pryč, jsou tam jen mrtví a spáleniště."
Všichni se podívali na Elronda a čekali, co vymyslí.
„Teď je čas na plán B."
„My máme plán B?" ptal se překvapeně Glorfindel.
„Už ano. Nejdříve se podíváme, kdo přežil a pomůžeme zraněným. No a pak se vydáme zpátky na západ se všemi, které se podaří zachránit.“
Glorfindel se k němu naklonil a pošeptal mu: „To si mohl rovnou říct, že žádný plán nemáš.“

Muži doriathské hlídky seděli ve větvích stromu. Byli tiší. Jejich dech byl jen ozvěnou ševelících listů. Zelené kazajky pokryté mechem a zelenou kůrou navíc chránilo kouzlo Melian.
Dole pod stromy se něco hnulo. Bylo to rozložité, nemotorné a hřmotné. Chvíli si mysleli, že slyší divoké prase.
Co je to? naznačil Mablung posuňkem.
Jiný hraničář pokrčil rameny.
Sešplhali níž. Kráčelo to po dvou nohách, bylo to šeredné a páchlo to.
Skřet, ukázali si dohodnuté gesto.
Střela nalezla cíl. Bytost bolestně vykvikla.
„Trošku chlupaté na skřeta,“ pronesl Mablung, když otáčel mrtvolu špičkou boty.
„Ticho! Něco mi říká, že jich tu bude víc.“

Procitnutí elfové vypadali jako dospělí, ale chovali se spíš jako děti. Objevovali svět kolem, přičemž nebyl větší než na dohled od jezera Cuiviénen, poznávali hvězdy a vymýšleli pro ně jména. Při své touze poznávat vše nové, se stali snadnou kořistí. Teprve poté začali být ostražití a velmi nedůvěřiví.
Oromë se knim snažil mnohokrát přiblížit, ale prchali před ním, skrývali se mezi stromy a v neposlední řadě mu ukázali, že už se naučili vyrobit si luky a oštěpy.
Nakonec se ukázal jako nejlepší prostředník jeho bílý kůň Nahar, se kterým si rozuměli víc než jemu. Snad jako by mluvil jejich řečí.

Na chvíli vyšlo slunce. Bylo to skoro jako zázrak. Východní vítr přinášel jen čpavou mlhu a dým. Vyšel jsem před stan. Na mysl se mi vtírala známá písnička.
Copak mi přineseš za věno,
panenko útloboká?
Pozoroval jsem ho, jak bere ze šňůry košili a zapíná řemínky zbroje. Pobaveně jsem se zasmál. Otočil se, oplativ mi úsměv. S panenkou by si ho spletl snad jen trpaslík. Zezadu. Potmě.
Copak mi přineseš za věno…
Pro tuhle chvíli jsem zapomněl, že to má i další sloky.
Copak mi přineseš za věno,
šavličko ocelová?
V blátě či prachu spát s tebou budu,
nevěsto má?

Pro začátek otázka, která určitě zajímá úplně všechny: Jak se cítíte?
No, abych byl upřímný, jsem trochu nervózní.
To je v této situaci docela pochopitelné. Proč si myslíte, že Velekrál Gil-galad vybral pro tento nelehký úkol právě vás?
Heh, no, to jste mě zaskočila, asi… protože věří, že to zvládnu?
Abych řekla pravdu, docela nás udivilo, že velení svěřil někomu, kdo nemá prakticky žádné zkušenosti s vojenskou taktikou. Co máte po příjezdu do Eregionu v plánu?
Připojit se ke Celebrimborovým a Durinovým jednotkám a porazit Saurona?
To zní jako neprůstřelná strategie.
No, lord Glorfindel věří, že by to mohlo fungovat.

Zkontrolovat letky šípů, zlehka zkusit ostrost hrotů, promnout v prstech tětivu.
Rozplést copy, stokrát pročísnout kartáčem, upravit vlasy v čelence.
Dotáhnout přezky kazajky, nasadit rukavice, prošlápnout boty z jelení kůže.
Zašněrovat stuhy, ozdobit dekolt perlami, bosé nožky cudně ukrýt pod řasenou sukní.
Potěžkat kopí, uklidnit koně, spěšně dát rozkazy psovodům.
Navonět se jasmínovou vodou, štípnout se do tváří, vykročit s prvními paprsky slunce.
„Přeji ti šťastný lov, pane,“ řekne mu a podá kytičku fialek.
„Díky,“ usměje se.
Srnec se řítí křovinami v zoufalém boji o život.
Fialky vadnou v jezdcově záňadří.
K hostině bude zvěřina.
Tindómiel se provdá za krále.

Lady Galadriel přijela na návštěvu do Šedých přístavů se svým chotěm a dcerou. Elrondovi tahle návštěva nebyla po chuti. Nejprve posadili Celebrían vedle něj ke stolu. Bylo jí šest, ale tvářila se jako největší dáma. Nejradši by jí naházel hrášek do klína a pomazal ji od čokolády, jako ona jeho. Avšak pohled Erestora byl ostrý jako skalpel.
„Elronde, mohl by ses chovat dospěle? Je to dítě,“ domlouval mu Ereinion.
„Nevím, o čem mluvíš,“ stál si na svém půlelf.
„O tom, že poník slečny Celebrían není od přírody růžový.“
„To byl Elros.“
„Tvůj bratr je králem Númenoru a už vím proč.“