DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

♀: Ahoj, hledám spřízněnou duši, kterou by mohla najít i holka jako já (žiji sama s 50 chlapy v jedné vesnici). Jak bych se popsala? Menší blondýnka, co má ráda botičky a svůj vlastní zpěv. Mezi mé největší záliby patří zalívání kytiček, zmíněný zpěv a hraní si s miminkem, které ve vsi máme. Jestli jsi ten pravý, ráda bych od tebe dostala nějaký překrásný dar. Nejlépe příspěvek do mé skrovné zahrádky.
♂: Ahoj ♀, myslím že jsem ten, kterého hledáš. Jsem dobře vyvinutý a rád s kamarádem honím v lese... kance. Dej mi vědět, do které zahrádky ti mám ten menhir (dar) přinést.

Vlasteneckého génia, Čecha, s láskou k rozličným místům naší vlasti, i ta méně známá, jako jest například krásný Liptákov, vědce, jenž mozkovnou svou nejslovutnější vědátory evropské světové předčí, ku dopisování i navštívení hledá a naději k tomuto v srdci upřímnou chová přesličná vlastenka a mecenáška vědy, sl. P.–
„Ten Liptákov je krapátko okatý,“ nejistě pípl hubený mladík.
„Liptákov nechat. Učitelojc,“ zahučel bručivý hlas, „ňáko kudrlinkatý. To bude drahota. Tento, určitě se vozve? Já bych to vosolil...“
„Proč ho vlastně nekontaktujete přímo? Co tomu člověku obec chce?“ osmělil se učitel.
„Adresu,“ zlověstně odvětil.
Po stole přeběhla myš.
Sedlák Pudil zaskřípěl zuby.

Píšu vzkaz. Pár slůvek o sobě, jak se mi říká a co jsem vlastně zač. Že často cestuju MHDčkem, a tak hodně čtu. Něco o poslední přečtené knížce a taky pár těch, které mě hodně zaujaly a vřele je doporučuju i dalším čtenářům. Přihodím ještě citát, který mi nedávno zvedl náladu.
Opatrně přehnu papírek, skládám svůj vzkaz. Vložím ho do knížky a večer přesvědčím knihovnici, že ten kus papíru má ve vracené knížce zůstat. Časem ho někdo najde, jako já občas nějaký najdu.
Skrze tyhle vzkazy je možné potkat tolik zajímavých lidí. Jen jednu nevýhodu mají, neumožňují odesilatele zkontaktovat zpět.

"Romeo na scénu! Kde je sakra milovník?" bědoval principál. "Kouzelníku!"
"Neumím text!"
"Chytej nápovědu. Diva tě povede."
"A to zas jo!"
Novopečený Romeo láskyplně recitoval:
"Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře?"
Diva Julie, v pase přeštípnutá, pokročila ke kouzelníkovi.
"Jak v hejnu kavek holubice sněžná,
jest mezi družkami ta dívka něžná.
Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku
a tknutím jejím posvětím svou ruku.
Že miloval jsem dosud? Jak se klamu!
dnes vidím teprv pravou krásu samu."
Pohlédl na bochánky sádla mezi šněrováním, odvrátil se a uchopil štíhlou komparsistku.
K divě ucedil: "Matinka dovolí?"

Je brzo ráno. Nádraží je prázdné a v dáli píská vlak.
Setkali jsme se včera a vše vypadalo úžasně. Rozuměli jsme si každým slovem.Skoro jako zázrak.
Vlak brzdí u nástupiště. Stojíme beze slov. Zarudlé oči. Že by kouř, co stoupá z cigarety? Nejspíš ano.
V noci taky šel do očí v nehybném vzduchu hotelového pokoje. No a pak…
Nastupuje do vlaku. Vidím ho v okně, ale nedívá se na mě. Proč taky.
Jeho žena na něho čeká. Co jsem si myslela? Že klíč konečně zapadne do správného zámku?
To není kouř z cigarety. To do očí stoupá slaný déšť.

Vykulila na něj modré oči. Tohle prostě vždycky zabíralo. Zatvářila se překvapeně, což byl očekávaný výsledek.
„Jo, tu tvrz jsem vyřídil celou sám. Trvalo to jen jedno odpoledne,“ řekl a čekal na reakci.
Pozvedla obočí a nasadila pochybovačný výraz. To ho trochu rozladilo.
„Nepotřebuju to rozkřikovat, je to celkem běžná věc, takhle prostě žiju,“ dodal a čekal na výsledek.
Jen otevřela pusu, což mu opět dodalo sebejistoty.
Spiklenecky se rozhlédl a naklonil se k ní: „Jsem čaroděj,“ řekl a s očekáváním se opřel. Po tomhle byly vždycky jeho. Tohle byla naprostá bomba.
Jen si odfrkla, zavřela zhnuseně oči a zmizela.

Znala jsem je. Doufala, že oni mě nepoznají.
Poprvé.
Společensky si děsně šplhnete, pošlete-li Valentýnku. Bez podpisu. A spolužáka se děsně nenápadně zeptáte, jestli nějakou dostal. Motýla, kterého vám dal k Vánocům, si necháte navždy.
Podruhé.
Máte pocit, že ona potřebuje příběh. Potřebuje pocit, že ji tehdy někdo miloval a že to nebylo žádné opilé individuum. Že si tu básničku schová navěky. Cítíte to, co píšete. Ona vás prokoukne na první dobrou.
Potřetí to není anonymní.
Takže to ze strachu zašifrujete do libraryofbabel.info. Neodpoví.
Báli se, že mě odmítnutí zlomí. A já jim marně plácala vázy, aby samota nezlomila je.

Vlhký sen zadavatelů reklam, pravidelně se umisťujících na předních místech Sexistického prasátečka, je zjevně tupá tvář a popření gravitace.
Hledají-li její 3D verzi, narážejí kupodivu na nepochopení a (považte!) výsměch. Posléze se ponoří do bahna párty seznamek, odkud i přes své veskrze rozumné požadavky* zpravidla odcházejí s nepořízenou. Načež zažívají zlo anonymních seznamovacích portálů a dobře jim tak.
Obvykle tam zvednou mandle (občas i kufr) všem ženám, které je spatří naživo, přestože jim předem s železnou pravidelností posílají fotografie**.
No co? Vždyť svého obecního prasáka mívalo (blahé paměti) i městečko Palermo. Proto snad nemají právo na sex a teplé večeře?

Ahoj.
Ahoj, ako sa máš?
Celkom fajn. A ty?
Aká je tvoja obľúbená farba?
Čierna.
Čierny je tieň, nie je to farba.
Som si istý, že to farba je.
Nie. Farby sú len tri, modrá, žltá a červená.
A zelená? Nech z nich ide zložiť ostatné?
Nie.
Čo piješ? A hlavne koľko?
V akých šatách podľa teba vyzerám dobre?
V čiernych.
Čierna nie je druh psa, je to farba.
O psoch ani jeden z nás doteraz nezmienil.
Ale áno.
Dobrý pokus, najpokrokovejšia automatická inteligencia súčasnosti, no je mi ľúto. Ako človek sa nechováš. Turingovým testom, teda aspoň u mňa, neprechádzaš.

Byl to už dlouhý čas, co Hrošici utekl poslední nápadník. Biologové se rozhodli jí někoho najít, třeba přestane dohazovat.
Na anonymní seznamce se jim zalíbily dva účty.
První patřil neznámé, která ráda vařila a měla znalosti v biologii díky svým synům. Rejsek utekl, když profil spatřil. Navíc Hrošice nebyla na holky.
Za druhým se skrýval nadšený ornitolog, rybář i včelař, který uměl pracovat s dětmi, takže měl šanci temperamentní Hrošici zvládnout.
Domluvili jim schůzku v parku.
Hrošice spatřila oběť/nápadníka. Vždyť ona ho přeci zná!
"Mroži?" zeptala se.
"Hrošice?" Mrožovou tváří se ještě mihl zděšený výraz, než začal utíkat také.