Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Při zpětném pohledu to v té zatracené složce všechno je. Tichá je na pokraji výbuchu vzteku, protože ji četla milionkrát, ale nikdy ji to nenapadlo. Všechny ty oběti na ni z hlubin času volají obvinění. Nebo je to možná její svědomí. Za těch pár týdnů jsem pochopil, že to ji žene kupředu.

--

Všechny ty důkazy, všechny ty stranou odsunuté zvláštnosti! Mrtví ptáci, mrtvé myši, kočičí chlupy tam, kde by žádné být neměly. Náhle mizející stopy magie, znetvořené a umrtvené do nepochopitelného. Dokonalé mimikry a přitom při zpětném pohledu jasná, do očí bijící vodítka!

"Pojď se mnou, Matěji, něco ti ukážu."

Přemění se hned, překvapivě. A je to zatraceně silný mág, protože se evidentně transformuje i s oblečením. Lehce přivřená víčka, očekávající nutnost se zaklapnout v případě nahoty, se rozevřou dokořán. Ne že by mě tolik překvapovalo zlo v udržovaném - a pro mnohé osamělé postarší ženy jistě i přitažlivém - obalu. Na to jsem zvyklá. Na módní kreace ve stylu Dana Nekonečného v běžném životě ne.
Chlap na sobě má dobře padnoucí oblek, který je ale světle fialový, a dokonce má na hlavě stejně barevný klobouk. A mejkap. A nejspíš má za sebou poměrně dost úprav.
"Dobrý den," řekne klidně. No páni!

Noční vzduch příjemně hladí jemné chloupky na uších, až mu zatrne v páteři. Všude je ticho a klid, jen v křoví šustí nějací ptáci. Vůně lidí jsou silné, ale teď tu nikdo není.
Ale kde jsou? Že by na něj zapomněla?
Nos zachytí vůni myší, ale není čas. Je třeba najít kytici. Vždycky jsou to růže.
Uvnitř určitě nejsou, tam by se neodvážila. Možná nevoní? Ale byla tu, určitě tu byla. Její pach by poznal kdekoli.
Najednou ho ohluší strašný rámus. Odevšad se vyhrnou lidé a obklíčí ho.
"Proměň se, nebo tě donutím!" Řekne zrzka a myslí to vážně.
Kurva!

V náhlém osvícení se na sebe otočíme.
"Kočkodlak?"
"Vysvětlovalo by to, proč po něm nenacházíme stopy."
"Ale nejsou většinou magie prostí?"
"Narození možná, ale pokud by to byl nějaký pokus, který se zvrhnul?"
"Genetická úprava? Magor je na to asi dost."
Tichá se otočí na Tumpachovou.
"Chci jméno. A chci vědět, jak ho kontaktujete. Protože ho určitě nějak kontaktujete."
"Já nevím, o čem mluvíte." Zapře to Tumpachová.
"Prober se ženská, jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než se rozhodne sejmout tebe?"
"Vždycky se vrací! Podívám se na místo činu, nechám mu vzkaz. Když si ho vezme, byl to on!"

"Pojedete s námi, paní Tumpachová."
"Ale já už vypovídala!"
"Na kolik to vidíš, Matěji?"
"Křivá výpověď, to jsou až tři roky."
"A není to málo? Já si myslím, že bychom z toho mohli vykřesat účastenství. To jsou další tři?"
"Nic mi nedokážete!" Řekne dámička a založí si ruce. Tichá ji doslova probodne pohledem.
"To si sakra piš, že dokážu. Protože chci. Nakonec ho najdu, s tebou nebo bez tebe, otázka je, jestli si kvůli tomu půjdeš sednout. Tvoje reakce nám jasně potvrdila, že víš, o koho se jedná. Připočti si neoznámení trestného činu. Takže?"
"On nemá kočku. On JE kočka."

Trčíme na sledovačce, protože tenhle předpokládaný pachatel má evidentně fanynku. Jako Karel Gott. Kde je on, je i ona.
Tichá je přesvědčená, že se objeví. Bere to jako potvrzení, že za tím stojí ten samý člověk. A že ta ženská ve skutečnosti ví, kdo to je, jen to neřekne. Protože je zřejmě normální vědět, kdo je masový vrah, ale nikomu to neříct. Protože ho miluje.
Tichá je taky přesvědčená, že jednou pojede k ní domů. Nedivil bych se.
Pak přijede audina a vystoupí z ní MILFka.
"Paní Tumpachová, tak co ta kočka?" Řekne Tichá, jakmile vystoupíme.
Tumpachová sebou škubne. Bingo!

Mají dosah, takže je k případu vytáhnou z postelí ve čtyři hodiny ráno. Když se sejdou, Tichá si zrovna zapaluje jednu cigaretu od zbytku druhé. V nose ho zaštípe kouř, ale není to ten z cigarety. A ještě je ve vzduchu něco, slabý závan zvířete.
"Je to to, co si myslím?" zeptá se.
"Náš fantom? Pravděpodobně. Může to být napodobitel, ale MO odpovídá. Jedna oběť, žena. Magický oheň to spálil během chvíle. Jeden svědek, takže opět víme jen to, že útočník byl nejspíš zrzek."
Oba se zadívají na doutnající zbytky dřevěné chatky v zahrádkářské kolonii.
"Myslím, že má kočku. Velkou."

Zahrádkářská kolonie na kraji města se ukládá ke spánku. Někde ještě slabě hraje rádio, ale většina obyvatel už šla spát. Buď domů, nebo do maličkých chatek. Zahrádkáři jsou ranní ptáčata. Slabé kroky jsou v nočním tichu téměř nepostřehnutelné. Branka vrzne, ale nikde se nikdo nepohne.
Nakoukne oknem. Jarmila sedí v roubence u stolu, luští křížovku a popíjí čaj. Poznali se teprve nedávno, je to chytrá ženská. Bude jí škoda. Ale je osamělá a on je dobrý v tom, co dělá.
Zatetelí se blahem. Nová žena mu vždy do žil vlije nový oheň. Žádná z nich netuší, že ji pak spálí.

Pomaličku, polehoučku se sbližují. Oba vědí, jak ten druhý pije kafe, poznají, jakou mají náladu, rozumí si ve službě, jako by spolu dělali roky. Je to tím, že jsou oba pozorovatelé.
V pátek přijde Kopecký do práce celý opařený.
"Máma se ohlásila na návštěvu." Řekne, jakmile dosedne.
"Příbuzní jsou jako na drátkách, jak si tady vedu. Babičky, tety, dokonce i sestřenice. Já se střelím. To zase bude víkend."
Jako když strom vystrčí první pupeny, když ho polaská jarní slunce, něco se v ní otevře a zavane nostalgií a dávným štěstím, a tak řekne: "Buďte rád, Kopecký. Já už nemám nikoho."

Tichý byt plný zaprášených knih, špinavých talířů, přeplněných popelníků a zatuchlého vzduchu, kam se, když má zrovna štěstí, každý večer vrací, vypráví v chladných nočních hodinách rozvíjejícího se jara příběh o osamělosti, zmaru i beznaději a je v překvapivém kontrastu k jejím dnům, jež jsou naplněné lidmi a shonem a v poslední době i myšlenkami o novém kolegovi, který, ač ho zná teprve pár dní a nemělo by to být možné, začíná být nedílnou součástí její rutiny, kamenem, na němž může stavět, skálou, o níž se chce opřít. Neví proč, ani jak se to stalo, ale je jí nějak blízko.