Malazské knihy padlých (Steven Erikson)

Felisín byla ze tří sourozenců vždy ta nejpřístupnější.
Pak ji opustil bratr. Křivda v očích rodičů vzplála naplno při zprávě, že opustil je všechny, celou říši.
Sestra, vždy tak vzdálená a přesto ochranitelská, začala pomalu mizet, až se jednou nevrátila vůbec.
A pak přišli pro ni.
Lidé, které znala celý život, ji jeden po druhém opouštěli uprostřed zkrvavené ulice.
Ona však přesto toužila po blízké osobě, objetí a později aspoň chtíči v očích mužů.
Tak přišel Beneth.
Tak přišla durhang.
Až při pochodu přes rozžhavenou poušť pochopila. A vytvořila pevný kruh okolo své poničené duše, stejý jako Smršť na Raraku.

Po zdánlivě nekonečné planině se proháněl silný vítr. Ten vířil prach a mísil jej s pískem. Scénu doplňovaly temně šedé mraky, nebo spíše to, co by člověk označil za mraky, kdyby zde byla normální obloha. Přestože místo vypadalo nehostině, stál zde nehybně muž oděný do něčeho, co kdysi bývalo zbrojí a díval se někam za obzor.
“Sedm”, prohlásil nečekaně.
“Tolik nezvládne ani Tayschrenn”, odpověděla osoba v kápi, náhle zhmotněná po jeho boku.
Muž pokrčil rameny. “Jistě o něm můžu říct jen to, že neumí kuličky.“
“Kuličky?”, nechápal Stínupán.
“Hra. Zkoušel jsem ji na odreagování. Vyhrál jsem nad ním sedm skleněných.“