DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Den na Betsy začínal brzy. Když zvon odbil začátek ranní hlídky, obloha na východě teprve začínala blednout. Silueta šalupy splývala s obzorem.
Frances vyšla ze své kajuty s prvními paprsky slunce. Její psík se rozkošnicky rozvalil u paty stěžně. Přelétla palubu přimhouřenýma očima. Sullivan již vydal první rozkazy. Betsy si to uháněla po zčeřené hladině. V ranním slunci se třpytila tisícem zlatých penízků.
„Dobré ráno, madam,“ pozdravil ji Sullivan.
„I vám, Georgi.“
„Zdá se, že nám počasí přeje.“
Potřásla hlavou. Věnovala obloze zkoumavý pohled. Šmolková modř slibovala jasný den. Nehrozila zradou. Západní vítr jim naklonil korouhvičku štěstěny. Alespoň pro tentokrát.

"Jsme tu, jak jsi vzkázala."
"Nadešla chvíle, pro kterou jste trénovali. Nejtemnější královna zničila Spící matku, jako zahubila ostatní."
"Můžeš tedy zaujmout její místo?"
"Ne, Wondarkirri, bylo by to jako obléknout příliš veliké šaty."
"Co tedy bude dál?"
"Blíží se konec mých dnů, jsem příliš veliká, nedokážu se před Nejtemnější skrýt. I teď slyším její hlas, jak se nese přes oceán."
"Amonastarho, jsi víc než naše matka, co si bez tebe počneme?"
"Já pominu, ale vy ponesete můj dar. Vaše těla i duše splynou s vašimi zvířecími průvodci a ve vašich srdcích bude žít kousíček ze mne. Třináct druhů kožoměnců."

Kancelář ve sklepě byla tmavá a smutná, stejně tak se i cítil. Opuštěně. Dny euforie střídaly dny zmaru. Cítil, že jeho práce nikam nevede. Neměl důkazy, jen své nadšení.
Pak jednoho dne prozářila sklepní kancelář ona a do jeho života začaly proudit barvy.
Nebylo to s ní jednoduché. Byla tak strašně paličatá. Ale jako zázrakem se zrodilo přátelství mezi mužem a ženou, snílkem a skeptikem.
A když spolu znovu po letech seděli v tmavé smutné kanceláři, uvědomil si, že jejich práce stále nikam nevede.
Ale už ho to netrápilo. Byli zase spolu a on věděl, že to jediné má smysl.

Jmenoval se Aaron. Byl na cestě z dalekého jihu.
Do Boosdorpje dorazil k večeru. Ve tmě si nevšiml staré rezavé cedule nesoucí jméno vesnice ležící v příkopu. Nebyla potřeba. Vesnice ležela na samém konci krajiny, daleko na severu, kde skály olizovalo studené moře a široko daleko se táhla plochá opuštěná krajina.
Vesnice se topila v temnotě, ale jakmile Aaron vkročil na její území, v chalupách se začala rozsvěcet světla jako oči kočky, která je bdělá i ve spánku.
V jejich obyvatelích se jako zázrakem začala rodit naděje.
Konečně nastal jejich čas.
A ti s lidskou tváří pospíchali uvítat vzácného hosta.

Když se klubal na svět zdejší, šlo to jenom stěží,
přesto zdál se od počátku neobvykle svěží.
Na nezbytnost přebalení upozornil puchem,
plicní vaky plnily se intenzivně vzduchem.
S hlasivkami nevystačil, kousal, škrábal, mlátil,
každý rodič porodníkům ihned by ho vrátil.
Reklamace nepřijata - po bojové poradě,
svěřit kluka babyboxu zdálo se být nasnadě.
Zavřeli ho do šuplíku, tam at klidně ječí,
co jsme komu udělali, že ten kluk furt brečí?!
Až se mi do rukou dostane tatínek,
vrazím mu do krku synáčkův dudýnek.
Krom toho mu připomenu, když se tak rád množí,
ať si hezky po zrození hlídá zázrak boží.

Marián držel v ruce hustě popsaný kruhový papír s červenými vpiskami.. Diviš za ním se sklonil a položil mu hlavu na rameno.
"Co studuješ?"
"Náš vrah je štír, vidíš?" Zachmuřeně zabodl do kruhu prst.
"Deviace. Sklon k násilí. Dominantní." Zaujatě přečetl a otočil hlavu k Divišovi.
"Vidíš, funguje to," sebevědomě se usmál.
Diviš uznale kývl hlavou a zatáhl za Mariánovu ruku, aby si mohl horoskop pořádně prohlédnout.
"Hele, já bych si prý vraždu naplánoval." Zkoumavě se zahleděl. "Víš, že jo?"
Obmotal kolem Mariána ruce. "No jo, hádáš lidi podle narození. Zázrak." Ušklíbl se.
"Ty jsi taky zázrak," líbl ho Marián.

"Běž si lehnout vedle," řekne ženě, "cítí z tebe mléko a to ji trochu dráždí!"
Nemusí pobízet, v mžiku oka sám, s malou, houpe na rukách.
Spát, chce tak strašně spát!
Jenže ona čilá, oči dokořán, bedlivě sleduje, zda pozorný, s každým zpomalením pohybu nabírá k pláči.
"Neplač, maličká, jenom neplač!"
Království za spánek!
"Malá holčička, zavře očíčka," snaží se chraplavě zpívat.
Musí pořád dokola. I ztišení teď vyvolává hněv.
Zírá do těch velkých kukadel, která se ne a ne přikrýt víčky.
Jenom na chvíli si zdřímnout!
Ale nezlobí se, vlastně, asi, uprostřed štěstí.
Protože.
Odráží se v jejích panenkách.

Ten vztah nebyl jednoduchý, zdaleka ne. Namyšlený aristokrat s hloupoučkou manželkou a frackovitým synem. Já byla mudla hrající si na spisovatelku, která se rozhodla mu manželku zabít, syna ignorovat a z něj udělat lepšího člověka. Neboli mu obrátit život malinko naruby. Je mi záhadou, že mě nezabil. Že jsem to já nevzdala s ním, to mě tolik nepřekvapuje, jsem tvrdohlavá. Dlouho jsem ho brala jen jako… ehm… charitativní projekt? Severuse polidšťuje kdekdo, ale stvořit charismatického klaďase s temnou minulostí a dobrým srdcem z lorda Malfoye… to byla výzva!
V průběhu těch let se ale kromě nového Luciuse zrodila i úcta.

Ta nejdůležitější noc v Itztliho životě už trvala nepříjemně dlouho.
Veškeré ohně uhasili brzy večer, a celou zemi obestřela temnota. Pak, přesně o půlnoci, zabořil Itztli obsidiánový nůž do hrudi Cipactliho, svého předchůdce a učitele, a vynesl na světlo hvězd jeho stále tlukoucí srdce. V tu chvíli starý svět zmizel v propadlišti času.
Následovala nekonečná, bezčasá věčnost, ve které Itztliho mysl vířila obavami.
Obstojím ve zkoušce mezi dvěma světy?
Zachráníme vše svou obětí, tak jako bohové na počátku času?
Ta temnota je nekonečná.
Pak se na východě objevil slabý přísvit. Itztli si oddechl. Svět se obrodil.
Na příštích dvaapadesát let.

Subsaharská Afrika. Hory. Lesy. Sluníčko hřeje a vzduch krade vlhkost. Unáší ji vzhůru, sbírají se mraky. Rostou skokově, chvatně, shluk obrovských buněk. Fouká od východu.
Teplé moře, krmení, zdroj síly, jako živný koláč. Blýská se. Vzdušné proudy obou hemisfér roztáčejí kolo osudu.
Zcela čerstvý, jako každé dítě nespokojený se světem, dorazí k americkým břehům. Ječí, burácí, klopýtá. Nese s sebou moře slz, vlnu za vlnou, ztrátu za ztrátou.
Zrodil se nad pevninou i nad mořem, zdánlivě z ničeho. Teď si vezme jméno indiánského boha Huracaana a všechno, co se mu zlíbí. Může si přece hrát.
Lidé mu budou říkat Charley.