DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Nastartuji. Auto je z kovu. Kov, kdysi pluh, předtím meč, předtím ruda. Je požehnáním nevidět mezi čas. Sousední město je kolébkou starodávných aut, ale tam nejedeme.
Dojedeme ke skupině domků a nápisem na modrém pozadí. V lese se schovává prastarý kostelík s dřevěnou střechou. Zaniklá ves a nová na jejím místě.
Zastavuji.
„Má tohle místo strážce?“ řeknu.
„Ne.“ Vystoupí z auta.
Projdeme dřevěnou branou. Sedáme na kamenné schody. Beru tužku na oči a v opačném kreslím strážci bez města na čelo kouzlo, které jeho bratr kreslil na čelo mně.
Když propojím nekonečný uzel, on zmizí.
Možná jsem ho právě zabila.

Olena odloží nejdříve hrnek a pak knihu. Hrnek vypila do dna. Knihu se neodvážila otevřít.
V knize je založena fotografie Karla Vrbenského. Kdysi ho chtěla zachránit. Nikdy se nesetkali. Dostal se z nejhoršího sám. Nestihla mu zničit život. Nestihne.
Stvořila noční můru. Některé meče nelze překovat v pluhy.
Všechno špatně, od začátku. Noční můra je ona a řešení jednoduché. Tak nádherně jednoduché.
Stočí se v křesle, zavře oči a ponoří se do úlevy, jakou už necítila dlouho. Přichází nepříjemné bušení srdce a nevolnost. Je to jiné, než si představovala.
Mamka se vrátí brzy. Přičichne k hrnku.
„Co jsi proboha udělala?“