DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Seděl za stolem a díval se svému protějšku do očí. Před oběma ležely dokumenty, které byly výsledkem osmnáctiletého úsilí.
Vzpomínal na cestu, která ho dovedla až sem, na tíhu zodpovědnosti, která na něm ležela, na ten neuvěřitelný tlak generálů - jestřábů, kteří toužili vyhladit protivníka do posledního muže. Pro tyhle všechny byl zbabělec, jak on, tak jeho předchůdci.
Naštěstí tu byly i chytřejší hlavy a hlasy, které se nenechaly umlčet. A teď má před sebou konečně výsledek.
Usmál se. Ten druhý také. Po perech sáhli současně.
Dvojí zaškrabání na papíře.
...I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože...

Tomova tvář potemněla. Budou ho soudit ti, kteří neviděli. Nestáli na palubě Čírky, když ji Demoiselle rvala na kusy. Když jeho muži padali po desítkách, aby jiní mohli žít. Myšlenky se rozutekly po krvavých stezkách vzpomínek.
Mlčela. Věděla, že slova útěchy jsou zbytečná. Zraněné tělo zašijí. Duši na cáry však žádná jehla nespraví. Opatrně stiskla Tomovu dlaň.
Potřásl hlavou. Snad aby zaplašil démony.
„Napsal jsem Catherine.“
Přikývla. Nikdy nepsal otci.
Pro Toma válka skončila. Na čas. Nevrátí se do rodného sídla. U sestry najde útočiště. Klid na zotavení. Aby čas mohl zhojit rány. Ty na těle. I ty na duši.

Pokud šlo o Malfoye, Hermiona v tom mívala jasno.
ON je ten pomýlený s předsudky.
ONA tou, co velkoryse nabídla druhou šanci.
Dokud náhodou neobjevila všechny ty staré listiny.
Léta Páně 1691.
Inkviziční proces s ďáblovými přisluhovači byl dlouhý a krvavý. Udal je mudlovský čaroděj… Z osmadvaceti členů rodiny přežil jediný.
„Je mi to moc líto,“ špitla roztřeseně. A vůbec poprvé k tomu dodala: „Draco.“
„Tys je nezabila, Grangerová,“ zavrčel.
Trochu toporně jí přisunul šálek čaje.
Chroupali čokoládové sušenky a mlčeli.
Teprve mnohem později ticho přerušil jeho úšklebek. „Prosím tebe, hlavně kvůli tomu nezačni zakládat nějaký další potřeštěný spolek, ano?“
***

Existuje hrstka lidí, za které se Pánbůh stydí.
Jedni o tě ztupí meče a chceš-li dál kráčet,
přetaví své zbraně v pluhy, budou orat, vláčet.
Druzí tvrděj: "neuškodím", prý se na všem shodnou,
za zády tě pomlouvají, nebo rovnou bodnou.
Třetí sorta - pijavice, co tě láskou dusí,
zastřihávaj ptáčkům křídla dřív než vzlétnout zkusí.
Jiní úspěch záviděj a nebo tě maj na háku,
podle nich máš život opsán jednoduše z taháku.
Poslední se nechaj strhnout, bez přílišných pobídek,
výzvou k psaní vymazlených stoslůvkových povídek.
Na sosácích svět konečně zdá se býti v pořádku,
sorry, další superlativ nevejde se do řádku.

Prali jsme se s Novotným Karlem a paní učitelka řekla, ať překováme meče v pluhy, povídal malý zákazník, a Horáček se zeptal, nebereš všechno moc doslova?, ale vůbec ne, řekl klučina, do slova se nic brát nedá, není to batoh ani síťovka, a jestli nevíte, co je pluh, tak já myslím, že něco jako veverka, a Pažout povídal, víš, od čeho je odvozeno slovo železářství?, a kluk správně řekl, že od železa, a překovat?, od pře, mínil kluk, ale pak se dohodli, že od kovu, ale tohle, řekl Horáček, je umělohmotná napodobenina meče z Hvězdnej válek, to na veverku nepřekováme.

Bylo krásné jarní ráno. Poslední sníh roztál před týdnem, na sotva oschlých záhonech kvetly jarníčky a z časných stromů už květní plátky opadávaly.
Ve stodole to taková pohoda nebyla. Z orátoru byly vidět akorát Mimasovy nohy. Zato nadávky, kterými častoval ten starý krám, byly slyšet zřejmě až do vesnice. Berek stál vedle stroje, a byl by hrozně rád pomohl, ale nebylo jak.
"Slyším, že to pořád nejde," vešla do stodoly Gwen.
Mimas se vynořil z útrob.
"Nejde. Už jsem zkusil všechno, ale žádný tam nepasuje."
"Zkus tenhle," podala mu další.
Mimas umístil zdroj dovnitř. Zapadl dokonale.
"Odkud je?"
"Z lightsaberu."

Vypravěč mlčky shlížel na hořící město. Byl rozhodnut.
Byla to neexistující slova, která zlomila jeho bratra.
Byla to bratrem vyřčená slova, díky kterým se musel stát ochráncem.
Byla to v plamenech ztracená slova, která do něj pronikla jako ostří meče.
Byla to slova, která utvářela jeho život.
Slova, která z něj udělala bojovníka proti vlastní krvi.
Slova, kterým bez protestů sloužil.
Město k němu po celou dobu mluvilo a on poslouchal. Byl však čas to změnit.
Doteď mu slova způsobovala pouze bolest. Rozhodl se, je čas, aby se stala užitečným nástrojem.
V duchu požádal město, aby pustilo jeho společníky ven.

Hagrid se vracel ze své obvyklé podvečerní obhlídky pozemků. Od bitvy o Bradavice uplynuly skoro dva měsíce, a většina ran už se začínala zacelovat.
Ale nekeré ne. Von už tam zase sedí. Na tom šutru u jezera.
„Ahoj Harry! Nepudeš na večeři?“
Mladík sebou trhnul.
„Ani ne. Nemám hlad.“
Hagrid se k němu posadil.
Mlčeli.
Nakonec Harry promluvil.
„Co teď? Co bude se mnou dál, když už je Voldemort pryč?“
„Dej tomu čas. Šak ty na něco přijdeš.“
„Čas… Já nevím... Nevím, co mám dělat...“
„Noo, pro začátek bys mi moh pomoct zrejt zahradu a posíct louku nahoře pod lesem.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či by sme pred predsedom nemali utekať. Ide sem k nám a to, čo nesie, sa mi vôbec nepáči.
- Neskoro, Jarík môj. Dobrýho zdravia, predseda, a čože nám nesiete?
- Ľahký guľomet, kua.
- To je jak ste bol partizánom?
- Tak. Ale celé je to hrdzavé. Fauľu na záhrade mi to podopieralo.
- A načo nám tu takú vec, však my tu fazuľu nepestujeme.
- To nie, ale žena to chce vyhodiť, takže to sem nesiem. Ale vy z toho kľudne hoci aj fujaru vyrobte.

Ptáš se, co je to nebe
kdo půjde na věčnost
Řekl bych: „místo, kde bude
na všechno času dost“
Ptáš se, co je to nebe
kdy přijde ta věčnost
Řekl bych: „doba, kdy bude
na všechno místa dost“
Narovnat silnice,
založit vinice,
vypláchnout střeva,
vyfouknout ega
Konečně přetavit děla v pluhy
a splatit všechny spánkový dluhy
Nejlepší z nejlepších věcí spolu
něco jak sestřih nejhezčích gólů
tam, kde i prohry jsou radostné
a po čokoládě se netloustne
Kde všechny šaty jdou na míru,
prachy maj cenu papíru
kohout tam smrt opravdu plaší
a ztracené ovce bezdomovce
shánějí večer do salaší