DMD č. 26. pro 26. 4. 2017. Téma: Překovat meče v pluhy

Jako mladík byl válečníkem.
Ostře se vymezoval proti svým protivníkům. Bodal svým ostřím a tvrdou ranou odrážel útoky. Vybroušený břit byl jeho nejsilnějším argumentem.
A tak to šlo dlouhé roky, až...
Až jednou pochopil.
Že než bojovat a válčit, je lepší zúrodňovat a obdělávat.
Je lepší zasít, nechat klíčit a růst a potom ošetřovat a pěstovat.
Tak každý den pracoval a šlechtil, aby pláňata se změnila v dobré a přínos nesoucí.
Z válečníka proti všem stal se učitelem nové generace, nových nadějí.
Jeho meč i jeho pluh byla slova.
Slova, jež mnohdy mají sílu zmaru, ale ještě větší sílu povznesení.

Cesmína, Lilka a Fílie se roztočily a ve stroboskopických záblescích se proměnily do své kouzelné podoby.
"Síla květin!" "Síla zeleniny!" "Síla úchylnosti!" Byly neporazitelné a měly styl!
Cesmína kouzlí „Květinová smršť!“. Zlotřilý mechanoid se blíží...
Lilka přidává „Mrkvové pyré“, ale mechanoid přesto zrychluje…
…Fílie nestačila zakouzlit. Z mechanoidovy prostřední nohy vystřelí několik projektilů.
„Ach nééé!“
Projektily rozsekaly Cesmínu i Lilku na masový prejt a Fílii srazily ochromenou k zemi.
Škoda těch dvou, ale zbyla mu alespoň ta oranžová. „Tak co, nepřekoveme meče v pluhy?“ prohlásil Shardzzor basbarytonem a jeho dělo se pomalu mění v něco, co Fílii začalo mírně znepokojovat.

Po (ne)úspěšné válce Kruťasů a Brutálníků, se vedení společnosti ujaly ženy. Války a nepokoje ustaly a obyvatelstvo se z přemíry pralinek a nedostatku válčení, trochu zakulatilo.
Jak to vyřešit? Na výstavbu fitcenter či jiného sportovního vyžití nebylo prostoru, času ani financí.
Až jednou přišla jedna moudrá žena s řešením, jak spojit užitečné s příjemným.
Co milují ženy kromě pralinek? Květiny!
Překovejme meče na pluhy, zasázejme tisíce cibulek tulipánů! Slunečnice! Gerbery! Růže! Chryzantémy! Lilie! Pivoňky!
A jak se řeklo, tak se udělalo. Obyvatelstvo se díky práci na polích dostalo zpět do formy, pěkně se opálilo a pole zářila všemi barvami duhy.

„Dragu,“ oslovila váhavě bratra, „co víš o Starmelech?“
Vzhlédl od knihy s nákresy jakéhosi pevnostního systému. Studoval nepochybně jeden z mála dochovaných výtisků Mageronetovy války, impozantního díla o vojenských strategiích. „Starmelové jsou v první řadě válečníci. V horách se válčí skoro pořád. Přes průsmyky se tlačí záhorské klany a starmelští páni jsou už mnoho generací štítem, který je zadržuje. Jestli chceš jako starmelská paní obstát, nauč se dobře obvazovat rány. Nepočítej, že by tam někdy mohl být doopravdy mír.“
„A Thelf-Sören?“ odvážila se otázky.
Pousmál se. „Thelf-Sören? Poděkuje ti, pokud se to naučíš pořádně.“
Kývla. Začervenala se. Ano, to udělá.

Každý konec války je svým způsobem stejný. Tenhle nebyl výjimkou.
Zatímco vítězové se poplácávali po ramenou a rozdávali pochvaly a medaile za statečnost, poražení se choulili v koutě a čekali na konečný verdikt. Platit příslušelo těm, kteří prohráli.
Vojáci se vrátili domů. Stali se znovu muži, bratry, manžely, otci. Pušky byly schovány, meče překovány v pluhy. Válka zemi zničila; bylo třeba znovu začít budovat.
Byli ustanoveni váleční hrdinové. Většinou ti, co ztratili nejvíc. Osobní oběť výměnou za obranu vlasti a studený kousek kovu jako náhrada nohy utržené výbuchy bomb, obličeje nadobro spálené ohněm.
Prázdná útěcha za ztracené blízké.
Přátele.
Kapitány.

Popravdě řečeno, dlouho si jeho ztrátu vyčítal. Lidé s ním dělali strašně hloupé věci. Začínaly války, vraždili nevinné a sem tam ho i zabodávali do země (což nemá rád ani obyčejný nůž, natož ohnivý meč). Po několika tisíci letech na něj narazil v jedné jeskyni. Už jen poblikával, protože andělské zbraně planou žárem věrných srdcí a toho je ve vzduchu pouze stopové množství.
Crowley navrhoval, že zná v Rybitví šikovné bratrance, co z něj určitě udělají něco užitečného.
Ale Azirafal ho z čirého stihomamu raději snesl do temných hlubin oceánu.
Později toho litoval. Svítící ruchadlo by byla náramě praktická věc.

Kruege byl nasraný. Chtěl pít a Bídák mu to zatrhl.
Rozhodl se, že to tak nenechá. Doběhl si pro svoji sváteční zbroj. Oblékl se, upevnil přilbici a k pasu připal meč.
Pomalým krokem se blížil k hostinci.
Dva metry před vstupem tasil meč.
Metr před dveřmi se zarazil.
Bídák stál na zápraží. Měl na sobě nejlepší oblek a na klopě připnutou zářivě žlutou pampelišku.
Kruege si ihned vzpomněl na pampeliškovou polívku. Meč mu ztěžkl v ruce, opřel ho o zem a táhl za sebou.
"Mám návrh. Vypleješ mi zahradu od pampelišek. Když se u toho nepobliješ, dostaneš pivo," navrhl Bídák.

Zábava, podpořená blíže neurčeným množstvím vína a třemi rundami panáků, byla v plném proudu, když budoucí švagři objali Arthura.
„Weasley, si správnej chlap,“ spustil Fabián.
„Jo, správnej,“ přerušil ho Gideon, „ale ani to by ti nepomohlo, kdyby sis k naší sestřičce moc dovoloval.“
„Chichi, skončil bys jako Wood. S rozbitou držkou.“
„Áále protože ses choval slušně, nevykopali sme válečnou sekyru.“
„Správně. Zpluhovali sme meče.“
„Cože?“ nechápal ženich.
„No, přeměnili meče v pluhy,“ vysvětloval Gideon.
Arthur, oči upřené na stůl, přikývl. Zvednout hlavu se neodvážil. Co kdyby některý z bratrů uměl číst myšlenky a zjistil tak, co se dělo ve Fordu.

Nebe výhružně hřmělo.
Oblohu křižovaly blesky.
Dešťové kapky bušily do válečných bubnů.
V jednom páru očí stály slzy, ve druhém výsměch.
„Mě nemůžeš porazit! Co jsou tvá zaklínadla proti magii staré tisíce let?!“
„Vím, že tě neporazím. Přesto prohraješ.“
Ve druhém páru očí uvízlo překvapení, když se v tom prvním objevil konec.
Země pukla a hlubiny jejího nitra hladově zakřičely.
Severus skočil a strhl Henryho s sebou.
Do propasti padali společně, v kvílivé parodii na vroucí objetí.
Když utichl jejich řev, mezi ocelovými mraky zazářily první paprsky slunce.
Bylo po dešti i po válce.
Půdu rozrytou bojem brzy zase osejí.

Aang se pokusil s veliteli Dai Li domluvit. Fakt to zkoušel.
Samozřejmě popřeli, že kdy slyšeli o nějakém Rocovi (ačkoli jeho rodiče posílali nahoru jeden zoufalý dopis za druhým), a zabouchli mu před nosem.
Zjevně už zapomněli na Toph Beifongovou.
Zpacifikovala je několika málo okázalými pohyby a když se na ni vyřítila záložní jednotka, sebrala jim meče a přetavila je v pluhy, poznamenajíc, že by se jim možná měli věnovat spíš.
Hope měla tu čest být u toho a jen valila oči.
Najít Roca byla ta nejtěžší část celé operace. Nebyl s ostatními rekruty. Jako by se do země propadl...