DMD č. 30 pro 30.4.2011 Téma: Pokud ještě neumřeli tak tam žijí dodnes

fandom: historie (relativně nedávná)
poznámka: i když už je vlastně květen, nápad se vylíhl a byl neodbytný. Mám dojem, že DMD je silně návykové... tak ještě mimo soutěž:
„Miláčku, zanedlouho se vezmeme. To bude krásné. Těšíš se, miláčku?“
„Ano, lásko, už se moc těším.“
„Budeme už pořád spolu, všechno budeme dělat spolu, to bude ale krásné. Já se tak těším.“
„Já se taky těším, lásko, to bude vážně nádherné.“
„Budu se o tebe starat a ty o mě. No nebude to nádhera, miláčku?“
„To bude, lásko. Už se nemůžu dočkat.“
„A až se vezmeme, budeme bydlet u tvých rodičů, miláčku.“
„Obávám se, že to nepůjde, lásko.“
„Jakpak to, miláčku?“
„Protože moji rodiče bydlí ještě pořád u svých rodičů, lásko.“
A pokud ještě neumřeli, tak tam žijí šťastně dodnes.

Čas od času si přeji, abych mohla být lepší. Možná méně… přezíravá?
Na tom ale stejně nezáleží. Nevěřím totiž na „a pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes,“ příběhy.
Chcete vědět proč?
Protože všichni žijí po velmi krátký čas. A všichni umírají.
Kromě mě, samozřejmě. Jsem tak stará… a pohleďte na mě! Působím jako mladá. Nevinná.
Jo… problém je, že už se tak dávno necítím.
Veškeré sny jsem zahodila už kdysi. Propadly se do propasti ztracených slibů a nadějí.
Je to spravedlivé. Nejspíš. Opravdu? Zasloužím si to všechno nést? (what have I done?)
Pro mě už všechny pohádky pozbyly smyslu.

Fandom: crossover
Poznámka: věnováno všem účastníkům i čtenářům DMD, všem využitým i zneužitým postavám, autorům našich oblíbených postav (hlavně níže uvedených). Zdaleka je tam nemám všechny, ale na tyto jsem si teď vzpomněla. Jsou to postavy, které jsem obrečela. Jako želva.
Poznámka 2: Nazáleží na pořadí
Poznámka 3: jména přes pomlčku jsem zde brala jako jedno slovo (Obi-Wan).
Qui-Gon Jinn
Obi-Wan Kenobi
Jonatán a Karel Lví Srdce
Albus Brumbál
Severus Snape
princ Septimus
Boromir
Leslie Burkeová
Nick Andros
inspektor Javert
Ambrosius
Kordélie
Mariko-san
Renata Zahořalá
myš Algernon
Vilík
Katsumoto
don Diego de la Vega
Maximus Decimus Meridas
Athos
Ianto Jones
Antonius Block
Přiznejte se. Viděli jste je umírat. Znali jste je, milovali, prožívali s nimi dobrodružství i všední okamžiky. Dokud nepřišel šílený autor, sekáč s kosou, a neskončil to jednou provždy. Tedy, téměř provždy. Protože všechny ty postavy žijí dál. Stačí otevřít knížku na správném místě, pustit film od začátku, přijít znovu do divadla. V příbězích žijí dál.

Kedysi rád cestoval. Ešte aj teraz si vo voľnom čase rád pripomenul svoju dávnu vášeň. Na tých cestách sa naučil, že každé miesto má svoje príbehy, ktoré ho robia zaujímavejším, skutočnejším, tak trochu vám ho približujú. Umožňujú ľudom sa z miestom zviazať, či naopak, nemôcť ho vystáť. Podmieňujú emocionálnu odozvu. Toto mesto ich však malo akosi priveľa. Boli také bizarné, odlišné, akoby spolu vôbec nesúviseli; no čosi nepostihnuteľné na ich charaktere im dodávalo zvláštnu vzájomnú konzistenciu. Páčilo sa mu to. Bol na svete pridlho, nečakal, že nájde miesto, ktoré ho tak zaujme. No cítil, že tu by vedel ostať natrvalo.

Fandom: Divocí a zlí
A/N: Mám ráda šťastné konce. I když, jak pro koho.
Muž ve středních letech stojí u prolézačky. Sleduje, jak holčička ve žluté pláštěnce skáče přes kaluže. Blátivá voda cáká kolem červených gumáčků a blonďáté culíky se jí houpou do rytmu; nebude jí víc než osm.
„Nedáte si bonbón, mladá slečno?“ přijde blíž a natáhne ruku se sáčkem. Otřepané klišé, ovšem stále fungující.
„Kuju, jsou moc dobrý,“ zahuhlá holčička s plnou pusou a upře na něj velká zelená kukadla.
Muži se při tom při tom pohledu zrychlí dech a v kalhotách ucítí příjemné pnutí.
„A jakpak ti říkají?“ Je taková sladká a nevinná... A je tu s ním dočista sama.
„Elvírka.“

Fandom: upíri
"Bol raz jeden cintorín a na ňom nežil upír. Bol to samotár a najradšej mal mladé trúchliace vdovy.
Raz sa stalo, že v noc, kedy bol prvý zimný spln a osrienené náhrobky sa malebne ligotali, zavítala na cintorín upírka. Mala dlhé havranie vlasy a očarujúco diabolský úsmev. Upír sa zamiloval na prvý pohľad a ponúkol upírke svoju útulnú studenú kryptu plnú hustých pavučín. Upírka privolila a pokiaľ na nich nezasvietilo slnko, nežijú tam dodnes."
Upírka zavrela knižku. Kŕdeľ nemŕtvych detí ticho sedel a najmladšie zabudli cucať končatiny, ktoré mali v rukách.
"Tak, deti, do rakiev a nieže budete skúšať spať!"

Skutečně tam byli obři. Daniel viděl, že Nick je šťastný, když po mnoha letech zjistil, že to, co se mu tehdy stalo, nebyla jen jeho představa. Daniel byl také šťastný, do jeho života se přece vrátil dědeček. Vždyť se vlastně do svého života vrátil i on sám!
Jenže teď, když měl Nicka zpátky, se s ním musel opět rozloučit. Přes všechnu radost se do jeho srdce vkrádala bolest. Nevěděl, zda se ještě někdy uvidí.
***
Po deseti letech Daniel stál před roztáčející se bránou. Bude Nick pořád ještě naživu?
O chvíli později vstoupil do červí díry s nadějí – určitě se shledají.

Fandom: Lemuři. Obecně. :)
Poznámka: Přemýšleli jste někdy o tom, kdo koho vlastně pozoruje? :) P.S: Věnováno všem pachatelům DMD, byl to perfektní duben! Kuju.
"Povídám, že je to důležité! Musíme opustit údolí."
"Ale já ještě nedokončila výzkum... "
"Čekáš mládě, Neet!! Potlouká se tu konkurenční rodina a potravy je málo! Já myslím, že v porovnání s tím vším začíná nějaká hloupá skupinka Dlouhonohých poněkud ztrácet na lesku..."
Mladá lemuří samička nakrčila nos. Máma Tanii měla pravdu. Samozřejmě, že měla. Jenže oni byli TAK zvláštní! Časem se naučila rozklíčovat jejich rituály. Znát jejich pachy. Odlesk divných věcí, které si nasazovali na oči a hleděli JEJICH směrem...
"Já vím," řekla tiše, "jen chci vědět, jak skončí příběh..."
"Jestli neumřeli, žili šťastně až do smrti. A pojď už!"

fandom: realita
Seznámili se snad ještě za třicetileté války. Patřili k sobě. Jejich srdce bila ve stejném rytmu a přinášela naději do obleženého města. I v míru zněl v ulicích jejich zpěv. Bim bam bum...
Až do toho osudného dne. Brnem zněly ozvěny výstřelů a ani oni nezůstali ušetřeni utrpení. Pak pro jednoho z nich přišli muži ve stejnokrojích, ale na rukávech měli vyšité špatné kříže, celé pokřivené. Odešel. Výstřely zazněly nějak jinak, smutněji. Bim bam...
Dlouho čekali. Nedávno se vrátil, úplně potichu. Změnil se, ale jejich srdce stále souzněla. Bim bam bum...
E-moll.
Zvony kostela Nanebevzetí Panny Marie. Už navždy spolu.

Fandom: historie
Poznámka: Ráda bych se rozloučila něčím veselejším a nápaditějším, ale s hlasitou televizí za zády jsem holt nic lepšího dohromady nedala. Při psaní jsem měla na mysli dnešní zahradu U anglických panen v Praze na Malé Straně.
Vysoká zeď sahající téměř do stejné výše jako střechy okolních domů. Za ní se nacházela zahrada skrytá všem pohledům.
Tady sídlil klášter bosých karmelitek. Sestry tu žily podle přísných předpisů svaté Terezie z Ávily, životem zasvěceným modlitbám a rozjímání. Nikdy nevycházely, nepřijímaly návštěvy ani korespondenci. Vysoká zeď jim uzavírala pohled na vnější svět.
Jejich rodiče, sourozenci a přátelé se s nimi rozloučili s vědomím, že už se nikdy neshledají. Mohli jen doufat, že jsou ve svém novém životě šťastné. A když někdy míjeli klášterní zahradu, vzpomínali na své blízké, které tam za zdí stále žijí, třebaže pro ně jsou mrtvé.