Téma č. 00 pro zbyteček března 2019: Všechno je jinak!

Tma zářijových nocí studila.
Rotolf si pevně objal kolena. Dívenka ležela vedle něj, po bradu zachumlaná v jeho plášti. Ji snad chlad netrápil... Oheň rozdělávat nechtěl. Ne proto, že by předpokládal pronásledování – jeho chráněnka pohled na plameny nesnesla. Nedivil se. Po tom, co prožila. Nechtěl ji děsit. Raději, ať je mu zima. V přicházejícím úsvitu se zadíval na hlavu s nepřirozeně krátkými vlasy. Dorostou! Kůže se naštěstí oheň nedotkl.
Celé roky byl zvyklý cestovat sám. Jenže najednou bylo všechno jinak: byl tu někdo, za koho nesl zodpovědnost. Což nikdy nechtěl. Nechtěl být s nikým svázán!
Musí ji dopravit do bezpečí.

Všechno je tak trochu jinak, doba se zkrátka změnila. Ve třicátých letech minulého století to bylo jiné. Pejsek s kočičkou už nedělají bláznivé kousky jako dříve. Člověk musí jít s dobou, tak se pejsek s kočičkou rozhodli, že budou moderní. Na příklad pejsek si založil youtubový kanál a v nejbližší době oslaví 100 tisíc odběratelů.(Pejska málem kleplo, když mu někdo odhlásil poslední odběr). Proslavil se tím, že natočil World of Dogs a vlogy se slavými pejsky. To kočička si vybral jiný směr kariéry, dělá modelku. Vyhrála druhé místo na soutěži krásy. (Zase pejsek jí potom musel utěšovat tři dny.)

Je přesně nula nula. Školní sbírky jednoho nejmenovaného středočeského gymnázia spí. Veškeré projevy života poklesly téměř na nulu. Nebýt oddechování několika málo spících hlodavců a správcova třímetrového hada je depozitář i přilehlý kabinet života ve smyslu lidem blízkém úplně prostý.
Kostry stojí ve své uličce. Červená kšiltovka na hlavě kostlivce Vojty je frajersky posunutá na stranu. Fialky na kloboučku slečny Karly vypadají povadle. Achondroplazický Zikmund sedí v tureckém sedu u jejích nohou.
Blankytně modrý poltergeist Poplašňák visí za levý kotník od stropu a líně se kývá sem a tam. Strážný duch Sigfried hrozivě ční za vycpanou sovou pálenou.
Sbírky spí.

Netušila, kdy to začalo.
Když Smrtijedi umučili Edgara Bonese i s manželkou a dětmi?
Nebo když Voldemort popravil bratrance Reguluse?

Ne, Narcissa Malfoyová, rozená Blacková, opravdu nevěděla, kdy zapochybovala o svém rozhodnutí přidat se ke Smrtijedům Pána Zla. Kdy poprvé zalitovala, že se nechala zlákat politikou čistokrevnosti. Měla však šanci jí odolat? Přece tak byla vychována, rodinným heslem Toujours Pur -Navždy Čistý - se pyšnila.

Poté, co Voldemort zmizel, ulevilo se jí. S potěšením se uchýlila do impozantního paláce Malfoyů, odkud mohla oslňovat kouzelnickou společnost. Že je vše jinak, pochopila po čtrnácti letech, když jí na předloktí postupně tmavlo znamení zla.

Byl svět vždycky zkažený a zkorumpovaný? Když vzal do ruky zbraň, rozřízl jen vřed a všechen hnis se vyvalil ven, nebo to byl on, kdo způsobil tu otevřenou mokvající ránu? Nepožadoval odpověď. Děsil ostatní, i když nemluvil s prázdnými pokoji. Nedokázali vidět skutečnou postavu s očima, co neodrážejí nic, zatím co všechno vidí. Očima, co vidí, kam povede jakékoliv rozhodnutí. Co vidí všechna rozhodnutí, která mohla nasměrovat cestu sem. Vidí masky karnevalu pomíchané s maskami vrahů. Odraz ohňostrojů na hladině, zaměnitelný s odrazem plamenů požáru.
Pro ty, kdo nemají omezené lidské obzory, je rozdíl mezi stejným a naprosto jiným nerozlišitelný.

Táto, často na tebe myslím. Mrzí mě, že jsem beze slova zdrh' z domova. Chtěl jsem prostě jen vyrazit na prázdniny se svým prvním klukem a bylo mi jasný, že s cizím chlápkem bys mě nepustil. On Alan není špatnej člověk – a toho, že zničehonic přestaly lítat letadla, si všimnul on.
Kdo moh' vědět, že svět půjde úplně do kytek.
Ale přežil jsem díky tomu výletu na ostrov to nejhorší, výbuch nebo nákazu nebo co to bylo.
Doufám, že se ještě někdy setkáme.
Jack

Připíchl vzkaz na dveře jejich opuštěného domu a doběhl Alana, aby šel po jeho boku dál.

Na počátku byla tma
černá a všudypřítomná
myšlenka pitomá
pak odjinud přislo světlo
s tím, že zruší peklo
hvězda
rozsvítila se jako zlaté Slunce
zrodila život
stvořila pulce
který trpí fragmentací osobnosti
můžou za to okolnosti
malé světýlko v nicotě snadno zanikne
stačí velká vzdálenost a člověku unikne
všechny ty informace
nevím k čemu
místo pro jednoho
a tři prdele menu
sedíme u toho samého stolu
dokola a dokola a dokola
kdo to odvolá?
koukám nahoru
na noční oblohu
přitažlivost
tak vzniká jiskra
marnost
to bych neriskla
kdybych tak uvěřila, že světlo vyhrává

jé, hele, svíčka
ta tu předtím nebyla

„Všechno je pro mě tak nové. Je to zvláštní. Nikdy pro mě nic nebylo nové,“ sevřel v dlani hrst rozpáleného písku.
„Mohu zavřít oči a nevidím. Mohu si zacpat uši a neslyším,“ upřel oči na svého společníka, který se na zlatém podkladu skoro ztrácel.
„Mohu spát... Víš, jak je to zvláštní – spát?“ Mlčenlivý druh jen zamručel.
„Mám minulost, přítomnost,“ posunul se dále do stínu, „i budoucnost...“ dokončil tiše.
„Najednou stárnu, měním se.“
Lev zívl a položil si hlavu na pracky.
„Já vím, vybral jsem si to,“ podrbal šelmu za ušima a usmál se. Byl v poušti už třicet pět dní.

Astro nikdy nezažil chlad a nepohodu. Tam, kde vyrástol, bolo stále rovnako teplo, len v zime trochu ubudlo svetla. Samozrejme, tešil sa na slnečné dni, ale prečkať zimu tam doma nebol žiadny problém.
Nie ako teraz, pomyslel si nevrlo. Nepočítal s tým, že sa niekedy dostane do takého studeného zapadákova. Slnko tu ledva zazrel a tá hrozná zima... Postupne mu ubúdalo síl, čoraz častejšie upadal do omámeného polospánku...
Prebudili ho ostré slnečné lúče. Prekvapene sa povystieral a napil sa. To spal celú zimu? A čo znamená to divné svrbenie na rastovom vrchole?
Nad hustým porastom tŕňov zazrel Astro niekoľko púčikov.

Matko. Byla první myšlenka malého hádka.
„Matko,” zasyčel zoufalým hlasem několikrát ke své nehýbající se matce.
„Matko,” trpce volal, když ho lidi hnali od matky.
Matko... Volal v myšlenkách ke své matce, k nebi, dožadující se odpovědi.
Matko. Až jako starý, se pochybovačně začal ptát v duchu své matky, jestli je vůbec drakem, po celém životu ve víře, že je, a smíchu, který ho při téhle víře doprovázel.
„Matko,” srdceryvně zaznělo naposled, když spatřil po dlouhých letech zlatou hřívu a hlavu své matky, tančící nad hlavami lidí při Dračím tanci. V té chvíli už věděl. Věděl, že nikdy nebyl drakem.