Téma č. 00 pro zbyteček března 2019: Všechno je jinak!

Žili jsme tiše v ústraní, můj pán, lord Jeong Chang Goon a já, Yoon Rang, jeho tanečnice a konkubína. Pečovat o něj a tančit mu bylo všechno, co jsem si přála.

Pak do našeho domu vstoupila politika. Pokrevní linie, závazky rodu, intriky a boj o moc. Tajný útěk zmařila otrávená šipka. Všechno se zamotalo, ocitli jsme se tak blízko smrti.

Nedokázala jsem dopustit, aby můj milovaný muž zemřel, toužila jsem, aby byl se mnou. Dokázala jsem udělat všechno, aby vypil protijed. Jen nevím, jestli jsem uspěla. Žijeme životy, které jsme si nepřáli. Vládce Goryeo a děsivá bojovnice Cheok Sa Gwang.

V pokoji na zemi sedí malý klouček. Na koberečku, mezi křeslem a práznou stěnou, sleduje barvy táhnoucí se vzdudem, kolem tančí a smějí se různé nelidské bytosti. Malému dítěti vypráví příběhy a ukazují kdesi cosi, hrají si s ním. Domkem se line vůně, kterou babička používá pouze když je u ní klouček sám.

Dětsví je to tam a vzpomínky na události se dnes zdají již dětskou fantazií. Avšak když dvacetiletý mladík pomáhá vyklízet pozůstalosti po staré paní, v jedné krabici najde i vůně ze svého dětsví. Z nostalgie se rozhodne si večer doma jednu zapálit.

A najednou doma není sám.

Zamával vděčnému vozkovi - když je cesta poničená zemětřesením, mít ve voze čaroděje se hodí - a rozhlédl se kolem sebe. Vesnice, nebo spíš rouztroušené skupinky stavení, vyvázla docela dobře. Jen několik nových domů, jejichž stavitelé zapomněli konzultovat kroniky a vyhýbat se nebezpečným místům, živel vážněji poškodil.
Dal se do kroku a uvažoval, kde bude moci nenápadně sejít z cesty. Rada poslala postiženému kraji své lidi na pomoc, on měl ale jiný úkol.
Ji zahlédl náhodou. Poznal podle neodmyslitelné květiny ve světlých nazrzlých vlasech. Radost ze známé tváře však vzápětí vystřídalo podezření.
"Co tady děláš?"
Odpověděla nechápavým pohledem.
"Pomáhám. Jsem přece léčitelka."

Stála na mostě, kde se kdysi potkali. Řeka pár metrů pod ní slabě odrážela lampu, jediné světlo v okolí. Měsíc a hvězdy byly dnes zakryté temnými bouřkovými mračny. Přála si, aby už začalo pršet.
Miluju tě. Nikdy na to nezapomeň.
Nebrečela, i když by pro jednou měla důvod. Byla jako to nebe před bouřkou, plná žalu a bolesti, která se v ní kupila, aby se pak náhle uvolnila v jediné strašlivé vlně.
Bude lepší, když na mě zapomeneš.
Svět se stále točil, lidé stále chodili do práce a zpět a netušili, že všechno je jinak.
Brzy to zjistí.
Bouřka začala.

Byl jeden velký a zlý CMOS snímač, na který dopadaly osvobozující fotony. Povrch snímače byl poset hlubokými jámami o velkém potenciálu, na jejichž dně se krčily uvězněné elektrony. Vždycky, když k nim přiletěl foton samou radostí z dodané energie se několika elektronům podařilo dostat ven. Snímač pak hlídal, kolik elektronů uniklo a předával tuto informaci centrálnímu mozku fotoaparátu, který tvořil fotografie. Jenže ouha přišla noc a elektrony stále unikaly i bez pomoci fotonů. Snímač totiž netušil, že elektrony tajně studovaly kvantovou fyziku a přišly na způsob, jak uniknout pomocí techniky tunelování.
Něco je určitě špatně… Moje fotka vypadá naprosto příšerně!

Začíná příběh, který ukončí až první paprsky slunce. Odehrává se kdesi daleko za mnoha řekami a moři, v zemi, do níž je mudlům zapovězen vstup, kde jsou lesy hustší a tma plná neznáma.
Když světlo úplňku snoubí se s tichem noci, krysa s jelenem se zjeví odnikud. Doprovází je posel krajiny, z níž poutníci se nevracejí, sám smrtonoš. Vrba je přivítá do své náruče jako staré přátele.
Zpovzdálí dění sledoval člověk a v očích mu zářil měsíční svit. Ale kde je teď?
Vidím jen vlka.
Stvůru lačnící po krvi.

Ale prozradím vám tajemství. Věci jsou jiné, než se zdají být.

Místností se rozléhá tiché praskání rádia. Zprávy pochycené až z Británie. Několik tisíc mil odtud.
„... Všechno se mění, nikdo to nepoznává. Lidé v Evropě ztrácejí svobodu. Němci všem odebírají přístroje zachycující zprávy jiných zemí. Za sebemenší přestupek trestají na místě smrtí...“
Škrábání pera. Šustění papíru. Pálení slov.
„... Každou chvíli prý dojde k největšímu transportu dějin do vyhlazovacích táborů. Koncentrační tábory jsou již plné. Je pouze otázka času, kdy všichni bezpodmíněčně pojedou na smrt.“
Před domem zastaví velká korba. Zvuky rádia přehluší divoké bouchání na dveře.
Stále sílí.
„Gestapo, otevřete!“
Drsné hlasy se probíjí dovnitř.
Už není cesty zpět. Je konec.

Vrátila se na stará kolena prožít podzim života v rodném kraji. Založila si pletařskou dílnu, skoro tak pěknou, jakou měla ve Vídni, a užívala. Tedy, asi tak, jak se dá užívat v poválečném Československu. Ale bude líp!
Pak přišel rudý únor a doporučený dopis z ministerstva. Bude se znárodňovat! „Soudružko, prosimvás, pochopte, podnikatel je imperialistický přežitek. Jako mistrové vám bude určitě líp.“
A tak naložila stroje na vlak, líbla oblíbenou neteř na tvář a vrátila se do Rakouska. A z Boženy byla zase Beatrix.
Skončilo to jinak, než si vysnila, ale vlastně dobře. Možná bychom si o ní jinak nevyprávěli...

Dvanáctiletý Percy Weasley psal, až se mu z brku kouřilo. Všem ukáže, že je stejně dobrý jako jeho bratři.
„Pane Weasley,“ ozval se nad ním hlas ředitelky. „Pojďte se mnou.“
„Ale paní ředitelko...“
„Bez protestů, Percy,“ odvětila jaksi příliš laskavě.

V kanceláři už byli Bill i Charlie. Taky ropuchovitá, růžová osoba a kdosi v bystrozorské uniformě. „Půjdete s námi. Ministerstvo si chce popovídat.“
„Ale... co naše zkoušky? NKÚ? OVCE?“
„Dokončíte je v létě,“ řekla ředitelka a ropucha se odporně usmála.

Jejich strýcové byli obviněni z pokusu o atentát na ministra Raddlea.
V létě se ke zkouškám vrátil už jen Percy.

Přišla návštěva.
Poslouchám hlas svého muže a odplouvám do vzpomínek...

Jaro 1979
Táta. Nejraději by mi..., ale klidně vysvětluje: "Když seš tak velká, tak ti přihodíme povinnosti." A pak přejde k našim povídáním, které jsme vedli o všem možném.

Jaro 1999
Je unavený, táta. Co máma umřela, stáhnul se do sebe.
Konečně se zasmál.
A povídal. O všem možném.
Když jsme odcházeli, špitl mi do ucha: "Tenhle se mi líbí. Ne jako..." a výrazně zvedl obočí v narážce na prvního manžela.

Jaro 2019
Manžel líčí plány na baráčku. Klidným hlasem, který mi připomíná tátu.

Všechno je jinak a přece stejné...