Téma č. 00 pro zbyteček března 2019: Všechno je jinak!

Seděl v hospodě, před sebou poloprázdnou lahev.
„Všechno jsem podělal. Úplně všechno,“ vyprávěl znuděné barmance.
„Měl to bejt jednoduchej úkol. Stará babka, to prej nic není. No tak jsem to chtěl vyřídit, on pán má rád, když se to vyřídí rychle, chápeš? No a jak jsem k ní vešel, tak ta ženská mi zlámala tři žebra, jen tak! Celý to bylo úplně jinak, než jsem předpokládal. A když jsem se pak probral, měl jsem na ruce tohle!“
Rozhořčeně ukazoval smajlíka vytetovaného na rameni.
„Takže nejsem ani dobrej manžel, ani otec, ani chlap a teď už jsem podělal i to smrtijedství.“

Drobná blondýnka spěchá nocí. Dlouhý plášť přitažený k tělu. Podpatky vyklepávají staccato v nočním tichu. Z průjezdu se vyloupne stín. Dívka zrychlí. To ne! Ulička je slepá!
Světlo se odrazí na střence nože. „Slečna zabloudila?“ Chraplavě, posměšně.
Blondýnka se tiskne ke zdi. Široce rozevřené oči zrcadlí úplněk. Co dál? Vyrazí kupředu. Náraz těla, trhání látky, nářek. Ostré zavytí. Ticho. V uličce leží nehybné tělo. Nůž odletěl ke zdi. Nepotřebný, zbytečný. Na špinavou dlažbu stéká krev.
Útok šelmy! napíší noviny.
Vlkodlak! budou křičet fantasté. Ostatní se budou smát.
Drobná ruka zdvihá odhozený plášť. Látka skrývá nahé tělo. Uličkou zazní staccato podpatků.

V Hotelu U devíti koček je opravdu všechno jinak.
Nikdo tu nedupe, nedožaduje páté snídaně, šesté večeře, vypouštění ven a vzápětí nemňouká, aby byl vpuštěn dovnitř…
Hotel téměř osiřel. Zbyla Rozárka.
Silver, Tobiáš, Jája, Čeněk jsou už za duhou. Barbucha se ztratil ve světě. Vzadu v dílně dál přebývá Sofie s Bonnie, s nimi občas sousedovic zrzek.
Toť vše.
Hotel si bere oddechový čas.
Kočky nahradí Sheila a Gonny. Strážci rozhraní. Hlavní postavy mého nového fandomu. Kdo čte Padesátku, ví. Vy ostatní se o nich dozvíte ze střípků, ve kterých zkusím představit jejich svět.
Nebo bude historie. Sama nevím.
Uvidíme.

První samostatné obchodní jednání.
Nervózně zkontroloval, zda má dost vyleštěné boty, stiskl aktovku s podklady k nabídce. Vykročil pravou nohou. Cestou z parkoviště si v duchu opakoval úvodní věty. První dojem bude zásadní.
V prosklených stěnách mrakodrapu se dramaticky odrážela šedá oblaka.
Blondýnka v recepci se otočila od monitoru. Rudé rty zaševelily pozdrav.
„Jste očekáván. Třinácté poschodí.“
Výtah hladce zasvištěl.
Mladík pohlédl do zrcadla.
Místo nablýskané oceli v pozadí zela černá jáma. V rudých plamenech se ježily rozžhavené železné bodce.
Vykřikl hrůzou.
Ohlédl se.
Nic, v pořádku. Něco se mu zdálo.
Potom se dveře rozevřely.
Skutečně na něj už čekali.

Skřivánek rozespale zamžoural dělovými otvory.
„Už je jaro?“
Betsy pokrčila ráhny.
„Ale letos nejspíš nikam nepoplujem.“
„Vždyť je jaro. Na jaře vždycky...“
„Spí.“
„Ale to nejde! Zkrátí se nám lana! Vyschnou spáry! Já to takhle nenechám!“

„Proč mě budíte?“ zavrčelo Zvíře a vystrčilo čumák z pelechu. „Nemůžete se dohadovat někde jinde?“
„Já jen chtěl, aby se probudila.“
„Tuhle povídala něco o mozku v Karibiku,“ brouklo Zvíře. „Asi to bude hodně daleko. Včera mi dala místo konzervy jogurt. Chápete to?“
„Karibik říkáš?“
„Jo,“ štěklo Zvíře nespokojeně.

Skřivánkovi se šibalsky zablesklo v lucernách. To by bylo, aby nedal svět zase do pořádku.

„Proč jsi si tak jistý, že je to syn?“ zeptala se Viola.
Ryko se nervózně pousmál. Jeho žena začala rodit před několika hodinami a každým okamžikem mělo na svět přijít jeho dítě. Paní domu Viola Antares doteď pomáhala porodní bábě, než si na chvíli odskočila do předpokoje pro sklenici vody.
„Nimanové umějí jen kluky. Bratr, otec, dědeček, pradědeček, prapradědeček, všichni měli jen syny,“ odpověděl Ryko.
Viola už se chystala odpovědět, když z ložnice zavolala porodní bába. O půl hodiny později se ozval dětský pláč a vzápětí se vynořila rozzářená Viola.
„Ty musíš mít vždycky něco jinak, že? Je to holčička.“

Na fotkách vypadám jako přísná kopie své matky s trochu ostřejší bradou.

Budívám se na tvrdém futonu pod peřinou, kterou jsem si ukradla, a vždy nejdřív rozlepím jen jedno oko. Po boku mi leží muž a myslím, že se usmívá.

Mám práci. Je to samý call a task a floorwalking a rumbuking a já se taky, myslím, usmívám. I kdyby trochu nakřivo.

Občas se rozhlédnu kolem sebe a zaplaví mě pocit, že věci jsou na dobré cestě.

Dosud jsem v tom druhém městě. Dosud se mi o ní zdává. Dosud dělám slalom mezi některými myšlenkami. Ale přitom je všechno jinak.

Objednávka zadána na jaře roku třicet sedm. Soutěž probíhala mezi Škodovkou a ČéKáDé.
Škoda se zlikvidovala sama. Armáda chtěla moderní stroj. Hlavně na obranu a hlavně spolehlivý. Ne předělávku starého a značně poruchového podvozku.
V ČéKáDé měli odborníka. Za půl roku byl hotový návrh. V roce třicet osm šel do výroby. Přestože na doladění detailů nebylo tolik času, kolik by si jeho autor představoval (přece jenom, byly tu jisté zářijové události), byl prototyp v devětatřicátém roce považován za nejlepší svého druhu. Brzy bude připraven bránit značně okleštěnou zemi.
První kus sjel z pásu do německé náruče. Lehký tank vz. 38.

Lucretias Demetrias, mladý mág a diplomat, dostal svůj první úkol. Měl pomoci dvěma královstvím k uzavření spojenectví za účelem předejití hrozícího hladomoru.
Měl svoji vizi. Ideálně sňatkem spojit obě království. Potom dojednat odtržení kolonie Ileardy. A s Milferisem domluvit otevření hranic za účelem dovozu potravin nezbytných pro lid trpící hromadným vymíráním nemocných stád.
Samozřejmě, že již od počátku věděl, že dosažení takového řešení, nebude vůbec jednoduché. Chtěl apelovat na zdravý rozum všech zúčastněných stran. Nepočítal však s tím, že prvním na čem se králové Gavius Kelerius a Vulsanis Ilunius shodnou bude, že rozhodnutí o spojení království nechají na svých dětech…

"Indy je ouplný zlatíčko... Že vyžrala Tesákovi misku, to bylo pochopitelný. Měla holt hlad. Hrozně se naběhala, jak pásla testrály. V Zakázanym lese sem je pak hledal enom půl dne a už sou šecky zase ve vohradě.
Tu vobjednávku vod profesora Snejpa na vajíčka kůrolezů rozžvejkala ouplnou náhodou. Jak lovila Tesáka, udělal se průvan a sfouk to lejstro ze stolu.
Jo, a tkaničky, co mi vytahala z bot, mi zase vrátila. Ani sem ji nemusel vokolo hradu honit moc dlouho.
A že večer usnula v mojí posteli? Šak mě neubylo, dyž sem se jednu noc vyspal na předložce před krbem."