Téma č. 00 pro zbyteček března 2019: Všechno je jinak!

Kolem newmanovských očí jen obočí, přednosti lorenovsky v pozoru.
„Naše milé čtenářky by zajímalo…“

Jako když Steve McQueen nasedá na koně.
Jako když Alain Delon připaluje cigaretu.
Jako když Charles Bronson fouká na harmoniku.

Jako když Sharon Stone přehodí nohu přes nohu.
Jako když Jacqueline Bisset zamrká očima.
Jako když Catherine Deneuve udělá cokoli.

„Mohl byste plíz,“ přeruší mě neomaleně, ač není žádná Claudia Cardinale, „vynechat ty metafóry? Totál jim nerozumím a musela bych je všechny gůglovat.“

„Co lýtka,“ zeptá se doma spoluletokružnice, „zapalovala se?“
Zavrtím hlavou, vráskami se na dálku obejmeme.
Raději zestárnout se starou než osamět s mládím.

Návštěvníci to netuší, vlastně ani my většinou ne. Procházíme místy, kde se odehrálo mnohé, přemnohé. Ale už nejsou k poznání.
Široká, elegantní ulice, samé nablýskané výklady, jen naproti se choulí stařenka synagoga a kus dál trčí z navýšené země kameny s hebrejskými nápisy.
Na Zderazi bychom marně hledali hrad krále Václava i klášterní zahradu se studánkou.
Na Karlově náměstí si těžko představíme, jak vyděšená dívka z nárožního domu pohlíží na zlověstné stíny polozborcené kaple.
Nenajdeme Kanálskou zahradu, kam chodívali přátelé F. L. Věka.
Od Vltavy nezazní písničky vorařů. Ani vodník pod Vyšehradem už nebudí strach.
Snad alespoň ty vzpomínky přetrvají.

Co Andulin táta nebyl doma, se všechno změnilo.
Ne že by předtím bylo nějak zvlášť veselo. Že život není peříčko, věděla odmala. Z války jí naštěstí utkvělo v paměti pramálo, ale že po válce nebylo v obchodech vůbec nic, a to nic ještě bylo na lístky, si pamatovala přesně.
Ale u nich doma zas nebylo tak zle, protože maminka v krámě přece jen občas dokázala dát kousek másla stranou, babička chovala králíky a tatínek... ten dokázal opatřit cokoli.
„Šmelinář,“ prohlašovala soudružka učitelka s opovržením, jako by od něj tu a tam něco nevzala. Jenže to bylo předtím. Než ho zavřeli.

"Posaďte se, nač stát?"
Návštěvník se posadil a upil čaje, který mu mezitím přinesl sluha.
"Co potřebuješ?" zeptal se hostitel.
"Je to tam dole hrozné," odpověděl návštěvník, "všude jsou samí povaleči a rváči. Všechny domy jsou plné zla. Nic není, jak bývalo."
"Co tedy navrhuješ?"
"Navrhuji použít knihu nejnutnějších případů."
"Myslíš?"
"Jsem si tím jistý," odpověděl.
"Máš nějaký nápad?"
"Ano, mám nápad."
"Sem s ním."
"Navrhuji použít A12."
"Opravdu jsou tak špatní, není tam jediný dobrý...?"
"No... Jeden by tam byl," řekl návštěvník zvláštním hlasem.
"No, co je."
"On je to totiž orangutan, pane."

"Takže použijeme A12," řekl hostitel smutně.

„Mám rád, když je všechno stejně,“ prohlásil Myšák. „Jsem konzervatorista.“
„Co…,“ otevřelo Sovátko zobáček, ale hned zmlklo. Zrovna nemělo chuť se hádat o slovíčka. „Neboj, ono bude spíš stejně.“
„Já vím,“ řekl Myšák. „Stres, nevyspání…“
„Namožená křídla,“ dodalo Sovátko.
„Spoustu…“
„…práce…“
„…litry…“
„…kafe….“
Pokývali hlavami a blaženě vzdychli.
„Ale když je všechno jinak, nemusí to být špatné. Může to znamenat, že třeba bude…“
Zarazilo se.
„Anooo?“ protáhl Myšák ironicky.
„Ne!“ řeklo Sovátko. „Ale vem si třeba jaro. Najednou je všechno jinak. Přitom je každý rok stejné. A je to fajn.“
A Myšák přikývl, protože Sovátko mělo pravdu.
Všechno bylo stejně.

Pórek, cibulka, bujón a voda. Hrstka nitkových těstovin. Sůl.
Hodně soli. Lžíce na misku a jedna na hrnec navíc.

Cítím jak se kroutí. Cítím jak se jim nechce, ale já jim dám za vyučenou.
Lehce si polévku dosolím ještě na misce a pustím se do jídla.

Slimáci se kroutí, nechce se jim, ale osolená polévka jim nedává jinou možnost.
Tumáte, říkám si s každou další lžící.

Slimáci se přestávají kroutit. Há, mám vás. Na týden budu mít klid, než ty bestie zase dorostou.

Pouštím si televizi, kafíčko, čipsy. Solené čipsy, samozřejmě. Do kávy dosypu půlku cukřenky a půlku slánky.

Relaxuji.

Odkedy sa pamätám, sedel mi na ramene ošumelo vyzerajúci havran a šepkal mi do ucha nezmysly. Pes z tieňa sa za mnou vliekol na chromých nohách a fúzy prašivého potkana ma šteklili na ústach. Neviditeľné kone ma kopali do hrude a brucha, a smiech hyen ma prebúdzal do tichých a nehybných nocí, a inokedy pohľad svietiacich očí neotpierov, ktoré sa plazili na strope mojej izby. Červy si vyryli cestičky mojou kožou a pod ňou. Slon spočinul na mojich ramenách, nahnevané rosomáky na mne hodujú. Líšky ma pochovávajú v smradľavých norách. Motýľ z dymu rozprestrel krídla cez moje oči.
Kto som?

Na návěstidle svítila červená, což mu poskytlo opět chvilku k přemítání.

Od onoho osudného března se toho změnilo dost. Některé změny byly plíživě pomalé, některé zase překvapivě rychlé.

Wilson, Masaryk, a Denis zmizeli téměř okamžitě, Hybernské a Vltavské nádraží patrně neuráželo krasocit okupantů. Dráhy byly ovšem také plné československých znaků, a s těmi to bylo horší. Ze závěsů je odpáráte snadno, ale - pobaveně pohlédl na jeden popelníček s vylitým logem ČSD - z něčeho takového je prostě nesundáte.

Na návěstidle blikla zelená. Čekal. Až po chvíli si uvědomil křik výpravčího. No jo, vždyť je to volno.

Ode dneška je všechno jinak.

Nenáviděl ho. Krutého a mstivého, zlého do morku kostí. Vládce města. Současně se ho bál. Krčil se ve své řezbářské dílně a v duchu se modlil, aby i na něj nepadla pozornost té stvůry.

Všechno bylo jinak. Tyran si ke svým hrátkám vyhlédl jeho syna. Domů se už chlapec živý nevrátil.

Žal mu svíral srdce, ale pak si vzpomněl na legendu. Prý lze život člověka pomocí zaklínadla uzavřít do neživé loutky.

Po týdnu tyran náhle zemřel a ve stejný den našli i řezbáře mrtvého. V jeho dílně nalezli krásnou loutku v červených, zlatem vyšívaných šatech.

Za zaklínadlo se platilo životem.

“Prrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Drrrrrbej!”
Hodná otroková. Drbe. Hladí. Hřeje. Pustím pár chlupů. V jejím životě není dost chlupů, musím se o to postarat.
Mám se dobře. Většinou. Dokud se nezavřou v ložnici. Snažím se je pokaždé několikrát upozornit, že zase udělali tu stejnou hloupou chybu. Snad jednou pochopí.
“Drrrrrrbej.”
Nevím, proč se mi pochechtává.
“Tam… ne! Nesahat!”
Bleskem je kočka z klínu pryč a na druhém konci pokoje. Ví, že se má dobře, ale vždycky to tak nebylo. Pamatuje si krabici. Svoje dětičky. Kočičí kolonii v miniaturním bytě, kde se narodila. Vypražené Prokopské údolí, kde o dvě děti přišla. Neznámá traumata trvají.