Ghorm cestuje

Po dvou dnech válení se v hamace jsme se zase vypravili kousek dál. Tentokrát je to jen hodinku do Qui Nhơn, ať jsme co nejseverněji před šíleným přejezdem do Quảng Ngãi.

Nikam jsme nespěchali, takže vůbec se vypravit trvalo do tří. Konečně jsem nemusel vstávat ráno, to se pak řídí o dost líp. Svěží vítr od moře, umočněný rychlostí z té cesty dělá fakt příjemnou projížďku. Akorát musím každých deset kilometrů počkat na kamarádku, co se plazí šedesátkou. I ten můj prdolet dá osmdesát. A když je človek vyspanej, tak mu to ani nepřijde. Tak já počkám u další odbočky ...

Je skoro půlnoc, houpem se v hamakách na pláži a řešíme, že nestíháme. Ať pohnem sebevíc, sotva to stihnem do Hanoje a ze severu neuvidíme vůbec nic. A to jsme chtěli stihnout Sa Pả, Ha Giang a Cát Bà. Kamarádka si píše s rodinou: "My mom just told me to sell the motorbike and go by bus if I'm running out of time. She has no clue, I can't sell the motorbike now, I already love it. She doesn't understand!" Po několika dalších pokusech naplánovat stihnutelnou trasu rezignujeme. Prostě tu už musíme zůstat navždy. Nebo aspoň prodloužit víza o měsíc.

Nejhorší nápad co můžete při cestování dostat, je dorazit s vlastní motorkou do hostelu plného lidí, co se jim nechce platit za výlety. Ještě hůř, pokud máte na motorce držák na mobil. Protože pronajatý motorky ho nikdy nemaj. Takže z vás bude matka kachna, co má za krkem dalšího člověka (na tom prdoletu to je v horách docela vtipný) a na zadkem další tři motorky, co muší hlídat, protože jinak se ztratěj. Je asi fakt čas na akci PAVOUK (pro neznalé, je to Plížívá Anarchie Všech Odpovědných Utahaných Kachen). Aneb zítra se nikam nejede. Matka kachna spí. Minimálně do večeře.

Včera jsme sedli k plánování cesty a uvědomili si, že pokud chceme v Đà Nẵng vidět fireshow (dračí most), tak tam musíme být o víkendu. Což se trochu komplikuje, protože máme omezený čas, takže čekat do další soboty nepřipadá v úvahu.

Tak je to jasné, musíme stihnout tuhle neděli. Bude to trochu hektický, ale jeden den to dáme do Sông Cầu, pak jen o kus delší trasa do Quảng Ngãi a nakonec Đà Nẵng. Perfektní plán.

Tak jsme "ráno" sedli na motorky (než jsme se vypravili, nabrali benzím atp, tak byla zase jedna) a zkusili to. Ani omylem. Zůstáváme v Sông Cầu.

Na poslední skoro týden byl naším domovem The Wolfpack hostel v Đà Lạt. Je to rozhodně nadprůměrný hostel, jak prostředím, kvalitou postelí, tak obsluhou. Nálepky s vlčíma tlapkama jsou prakticky všude, jednu jsem si samožřejmě vzal na motorku. Na recepci je to-do list ze všemožnýma aktivitama (převážně výlety), včetně nejdůležitější "Do the wolfpack howl".

Poslední večer, pomalu se chystám spát, jestě na mobilu bezhlavě klikám hry, když mi blikne zpráva: "Hi, you still awake?"
"Yup, why?"
"Can you tell the reception to unlock the gate, please? I just got back from the bar."
"The bell doesn't work or what?"
"Oh, nevermind ..."

Některé věci se nemění, ať jste v Evropě, nebo Asii. Pokud nejste někde úplně mimo civilizaci, vždy se najde nějaké místo, kde se schází většina turistů a frajírků a chlastá do noci. Nedejbože když jste ve městě typu Sài Gòn, kde se večer do centra sjedou místní "namakaní" frajírci z posilek a jdou balit turistky, co dávaj za panáka.

Pokud vám někdo doporučí jít večer za zábavou na konkrétní ulici v centru, tak to je přesně to, čemu se chcete vyhnout. Horší jsou už snad jen místa typu Mũi Né, kde nic jiného, než bary pro turisty vlastně ani není ...

Jako každý večer sedíme před hostelem, když nás jedna ze slečen začne přesvědčovat, že nutně musíme vidět Maze bar. No netrvalo dlouho, než většina souhlasila. Jen trvalo další dvě hodiny, než jsme se zvedli.

Do Maze baru jsme došli asi půl hodiny před zavíračkou. V rychlosti jsme to tam prolezli, stylizované to mají fakt pěkně. Ale opravdu pár minut po zavíračče začali lidi vyhazovat ven. Prý pojede autobus do jiného baru, co je otevřený dýl.

Nacpali jsme se do dodávky a čekali co bude. Dodávka nakonec zajela někam rovnou do sklepa, kde na nás už čekal místní chlápek. Mno uvidíme ...

Při cestách Vietnamem se určitě, dřív nebo později, nevyhnete návštěvě restaurace, kde mají pouze Gỏi cuốn. Já jsem se při prvních pokusech o umotání rolky cítil jak ten pes v memu "I have no idea what I'm doing".

Obvykle dostanete nějaké opečené kousky masa, případně vajíčko, nebo krevety. Na další misce kusy zeleniny: mrkev, okurky a další. K tomu ještě bambusový tác plný listí. Od známých věcí, jako je ledový salát nebo máta po divný listí hořký jak pelyněk. To nežerou ani místní. Ale třeba to někomu chutná. Poslední nedílnou součástí je hromádka slepených rýžových papírů. Hodně štěstí je oddělit ...

Zatím nejšílenější cesta byla směrem Đà Lạt. Náš mizerný odhad na to, jak rychle jedem a kde se bude dát zastavit a přespat nás dovedl na padesát kilometrů dlouhou cestu uprostřed ničeho v noci. A motorky si občas vyžádaj na chvíli "pauzu".

Na jedné z takových "pauz" jsme potkali dva fakt creepy chlápky. Nejdřív se mě snažili přesvědčit, ať jim prodám kamarádku, když zjistili, že takhle to nepujde, tak začli být docela agresivní a když jsme zkoušeli ujet, tak nás ještě přes dvacet kilometrů naháněli a přesvědčovali.

Kdybyste slyšeli ty vtipy pár dní poté ... Některé témata by se fakt měly zakázat.

Nákup motorky ve Vietnamu je docela zážitek. To, že si tu nelámou hlavu s přepisem a jen dostanete do ruky techničák, je jedna věc. To, co dostanete doopravdy do ruky, druhá.

U spousty motorek (bůhví kolikrát kradených) dostanete "zaručeně pravé" papíry. Skoro to vypadá, že se ani nešnaží to zfalšovat pořádně a laminujou to do igelitového pytlíku fénem.

Když jste příliš hyperaktivní a zkontrolujete si VIN motoru, tak se dozvíte akorát: "That OK, police no check!" To tak, já pak narazím na toho jednoho blba, co to konrolovat bude, protože jsem bílej. Si radši trochu připlatím za papíry, co sedí ...