DMD Bonus č. 4 pro 12. 4. 2020.

"To tvoje dílo musíme propagovat!" Pronesla najendou Věra.
"Propagovat?" Nechápala Alex
"Přesně tak. Uděláme plakát... TY uděláš plakát, však je to tvůj obor-"
"To jako myslíš vážně?"
"Naprosto!"
"A kam jako ten plakát vylepíš?"
"Před svou prací! Na své sklo! Každej, kdo si bude chtít směnit to uvidí: divadelní hra Josef od Alexandry Veliké!" Přednesla teatrálně Věra.
"A víš, co bys ještě měla udělat?" Přidala se Týna. "Udělat knížku z těch tvých básní!"
"A pak k tomu taky vytvořit plakát a nalepit ho na sklo směnárny, že?" Odtušila Alex.
"JO!" Zakřičely obě naráz.

Alex zůstával rozum stát nad tím entuziasmem.

Na famfrpálové mistroství se těšil, i když musel splnit pár otravných požadavků. Nošení mudlovského oblečení k nim bezesporu patří.

A tak sotva si zakoupil vstupenku, vyrazil do obchodů. Prošel jich několik, než objevil to pravé. Košili dlouhou po kotníky. Pravda měla příšerný dizajn, růžové barvy s drobnými kytičkami, ale po celodenním chození už necítil nohy, tak bez váhání zaplatil.

A teď mu nějaký ministerský otrapa nařizuje, aby si oblékl příšerně těsné roury, kterým se snažil vyhnout. Jak jen v tom mudlové mohou chodit. Vždyť si tím utiskují frantíka.

Už by jen scházelo, aby mu zakázali spát, jak ho pánbůh stvořil.

Debatující hlouček majitelů psů zabíral celou šíři chodníku. Pejskaři, i navzájem cizí, si mají vždycky co říct; obvyklým startovacím námětem je stav a funkčnost rozmnožovacích orgánů. Dnešní rozhovor byl ale poněkud výstřední i na venčící poměry.
"A pak se ten čokl, nekecám, proměnil na chlapa, a úplně nahatýho! Tady Anička ho taky viděla, viď, Aničko?"
Dívka, která vypadala, že nahého chlapa doteď viděla stejně často jako psa měnícího se v člověka, dychtivě dodala: "On bude asi vlkodlak. A ten pán jak ho venčil, zas vypadal jak upír. Škoda že nesvítilo sluníčko, to by se hned poznalo. Upír by se třpytil."

"Bez důvěry nemůže vztah existovat!" křičel s upřímným pohledem raněné srny.
Takovou bolest přece nedokáže nikdo hrát!
"I kdybych se snažil sebevíc, pokud mi nebudeš věřit, půjde to celé do hajzlu - a bude to tvoje vina! ", dodával se slzami v očích.
Mám jim věřit víc, než těm svým?
"Já vím, že jsem to pokazil já... ale prostě mi musíš dát tu důvěru znovu a já ti potom dokážu, že si ji tentokrát zasloužím!" předložil - samozřejmě logické a jediné správné - řešení.
Co když má pravdu? Není přece láska i o odpouštění neodpustitelného?

Naštěstí tentokrát na její straně místo srdce radil mozek.

"Ve vlasech tě vískáme, ou jééééé, pěšinkou lezeme, v hlavě tě hryžeme, ou jéééé"!

"My jídlo ti krademe, očičkem mrkneme, mor a smrt neseme, ho ho ho, my jsme krysy zlý!"

"A jáááá, díra ve zdi proradnáááá, nevedu k osvobození, jen k věčnému utrpení, nevedu NIKAM, šufýr, šaltýr, APRÍL"!

"Ach co jen dělat mám, že jsem tady sám, jen vši a krysy a díru ve zdi za společníky mááááám!"

****

"François, já jsem si ale neobjednal muzikál!" řve později jeho patron. "Koukej to předělat na něco - NORMÁLNĚJŠÍHO!"
A tak, chtě nechtě, vzniká Ballade de Merci, Balada kajícná.
Vzdych. Mohla bejt sranda.

Ládík si při práci vždycky vesele prozpěvuje. Než začal dělat tramvajáka, vyučoval hudební výchovu na základní škole. Zpěv je jeho velká vášeň, a tak jednou přišel s nápadem na založení pěveckého sboru vozovny Pankrác.
Zrovna to nadšeně předkládal na výpravně, když do dveří vrazil Karel a udeřil novinami o stůl.
„Tak tu plzeňskou tramvajačku odsoudili za zabití z nedbalosti, vážení. Takže bacha! Teď pokaždý, než se odpíchnete od sloupku, musíte zvednout prdel ze sedačky a zkontrolovat, jestli vám před čelem nepřechází shrbená babka s fofrtaškou!“
„No, Ládíku, vypadá to, že název Zpívá celá Pankrác by mohl brzy dostat novej rozměr.“

"We talk every day."
"That's great, man. You've never told me anything."
"I don't know. It may be the lockdown... You just... meet them. Or you don't, actually, but you can still talk to them, see them online, and somehow... it's been much easier now."
"What a witch, she'll turn you into a sociable person. I don't even know you! What did she say?"
"Ah... stuff. She's... persuasive."
"How did you get to know her actually?"
"I found her by accident, to be honest."
"Where?"
"On the bottom of my wine glass."

Trpaslíci se jen neradi vydávali nad zemi, ale někdy to přece jen bylo nutné. Obzvlášť, když se někdo narodil do rodiny dřevorubců. Prohlížel si stromy v okolí, když zaslechl nedaleko hlasy. Schoval se v křoví. Elfové, ty mu tak ještě chybělo potkat. Rozhodl se, že vyčká, než odejdou.
Čekal už snad hodinu, ale nezdálo se, že by se snad chtěli hnout. Opatrně vyhlédl a ke svému zděšení viděl, že se koupou. A bez svršků. Jeho mínění o elfech kleslo ještě hlouběji. To Aule je stvořil hezky už s oblečením a slušný trpaslík jej sundává jen zřídka a pouze v soukromí!

Následovala je tiše, se skloněnou hlavou. Slzy, které jí neúnavně stékaly po tvářích jen nechávala dopadnout na kamennou podlahu. Zastavily se.
Jedna z nich jí rukou pokynula, aby vešla do cely. Neprotestovala.
Už se dost nakřičela. Dokonce i házela věcmi. Ale nic nepomohlo.
Nebyla vdaná a otce dítěte nevyzradila. Nikdo se to nesměl dozvědět, ale selhala. Její otec to malé sebral hned jak se narodilo. Nemohla si ho ani podržet.
Teď se stane jeptiškou, aby nezahanbila svoji rodinu. Neptali se. Nedali jí na výběr.
Posadila se na postel a rukávem hábitu setřela slzy. Sladké tóny ukolébavky brzy vyplnily celou celu.

Toho dne se advokát Stern domů vracel, právě když rozžínali lampy. Nora seděla s plecháčkem čaje v ruce ve svém studijním doupěti a cosi zuřivě přeškrtávala. Kaňky plnily stránky jako hvězdy tmavnoucí oblohu.
„Špatný den?“ zeptal se Alexandr a neesteticky se rozložil na pohovce.
„Ne,“ zalhala ostře a své zničené poznámky odhodila do neurčita. „V kuchyni máš koprovku.“
Alexandrova tvář se roztáhla v úsměvu. „Od paní Valihrachové z přízemí?“
Jejich domácnost nevařila, ze zásady a z nedostatku umu.
„Až jí ten kastrol budeš vracet, laskavě jí dobře vysvětli, že koprová omáčka je odporný zločin, co by měl zůstat v Čechách.“